Donald Trump částečně sdílí ideologii s řadou politických stran, které máme v Evropě – jako je UKIP v Británii, Front national ve Francii nebo AfD v Německu. Příklady z Česka si jistě dosadíte sami. Michal Kašpárek je chytře pojmenoval jako „národní konzervativce“.
Národní konzervatismus je dnes opravdové a paradoxně nadnárodní politické hnutí, těšící se široké podpoře v mnoha zemích Západu. A je to hnutí, které má v podstatě revoluční charakter.
Nenechme se zmást tím, že slovo „revoluční“ se většinou používá v souvislosti s „levicí“, kdežto národní konzervativci jsou často označováni jako „pravice“, i když o užitečnosti těchto pojmů v tomhle kontextu celkem pochybuji. Jejich odhodlání zničit, nebo přinejmenším radikálně transformovat, stávající společenský Systém je evidentní. Tomu se říká revoluce. Zda budou v tomto smyslu úspěšní nebo nikoliv se teprve ukáže – a americkými prezidentskými volbami se to nerozhodne. Samozřejmě Trumpovo vítězství by bylo pro ně obrovským úspěchem, ale to je pouze vyhraná bitva, nikoliv válka. Prezident USA není diktátor a nejrůznější instituce amerického ústavního systému mu budou bránit v přeměně americké společnosti dle národně konzervativních požadavků – není jasné, jak by to dopadlo. Ovšem ani Trumpova porážka by rozhodně neznamenala definitivní porážku jeho hnutí, které má mnoho milionů příznivců a nepochybně bude i nadále ovlivňovat politiku v Evropské unii i v USA.
Odkud tohle hnutí, ještě před 10 lety tak slabé, že prakticky neexistovalo (ano, Front national už tehdy představovala významný, i když ostrakizovaný proud ve francouzské politice, ale v jiných zemích nic takového nebylo) bere svou sílu?
Pokud jde o USA, s nejlepším popisem příčin Trumpova úspěchu přišel podle mě ekonom Noah Smith, a mnohé z toho, co píše, je přenosné i pro pochopení vzestupu národního konzervatismu v EU.
Smith vidí hlavní důvod Trumpova úspěchu v selhání toho, čemu říká „tři pilíře konzervatismu“. Konzervatismus je v USA prostě označení programu Republikánské strany, to slovo má tedy dost jiný význam než v Evropě. Tři pilíře republikánského programu podle Smitha jsou – zahraniční politika, ekonomická politika, a „sociální politika“. „Social issues“ je v americké angličtině označení pro záležitosti, které se moc nekryjí s tím, co u nás označujeme jako „sociální věci“. V Americe jde o potraty, práva žen a menšin atd. Naopak republikánský přístup k nim se dost kryje s tím, čemu tady říkáme prostě „konzervatismus“. Je třeba poznamenat, že v americkém politickém systému jsou obě dvě hlavní strany široké koalice různých názorových proudů, které by např. v ČR jistě vytvořily stran víc, a proto jsou pilíře republikánského programu ve vzájemném napětí, v detailech někdy přímo v rozporu.
Mezinárodní politika
Podle mého zcela amatérského odhadu hraje zahraniční politika v podpoře Trumpa poněkud menší roli než politika hospodářská nebo „sociální“, a současně je to téma, kde je relativně nejméně paralel se situací v Evropské unii.
Stejně ji ale nechci opomenout, protože pro neamerický zbytek světa, do něhož se tak nějak počítáme i my, je to téma zcela zásadní, i s ohledem na to, že jde o oblast, v níž má americký prezident podstatně větší pravomoci (ovšem ani zdaleka ne neomezené), než v domácí politice.
Selháním republikánské zahraniční politiky, které bezprostředně pomohlo vzestupu Trumpa, je především invaze do Iráku. SámTrump opakovaně a prokázatelně lživě prohlašuje, že byl proti této invazi ještě před jejím zahájením. Ve skutečnosti ji stejně jako většina americké veřejnosti nejdřív podporoval, ale tohle je pro něj způsob, jak se vymezit proti Hillary Clinton, která pro autorizaci invaze coby senátorka za stát New York hlasovala. Invazi ovšem prosadil republikánský prezident a v Kongresu ji prohlasovala Republikánská strana, přičemž velká část v téhle otázce hluboce rozdělených demokratů hlasovala proti.
Jak Noah Smith správně píše, Irácká válka byla katastrofou, protože Spojené státy přes snadné vítězství s nízkým počtem obětí z řad svých občanů nedosáhly žádného skutečného úspěchu. Zpětně se ukázalo, že Irák neměl žádné zbraně hromadného ničení, což bylo jedním z hlavních důvodů invaze. Druhý důvod invaze, že se v Iráku nastolí demokratický, Západu přátelský režim, který bude vzorem pro muslimský svět, dnes vypadá ještě pitoměji – namísto toho v zemi vypukla prakticky občanská válka, a v současné irácké vládě mají převahu šíitští islamisté s blízkým vztahem k Íránu, tradičnímu nepříteli Spojených států už od Islámské revoluce roku 1979.
Z pohledu republikánských voličů je ovšem nejspíš nejhorší, že invaze, prohlašovaná tehdejším prezidentem Bushem za klíčovou součást „války s terorem“, nijak nezmírnila hrozbu terorismu páchaného jménem islámu. Právě naopak. Brutální totalitní režim Saddáma Husajna byl sekulární a přestože byl ostře protiamerický, s radikálními salafisty vedoucími Svatou válku proti USA se moc nekamarádil, ti se naopak do Iráku nahrnuli v chaosu následujícím po svržení Sadáma a vybudovali si tam základnu, přičemž americká invaze do muslimské země a následné přešlapy okupační správy jim posloužili jako ideální nástroj pro verbování radikálů po světě. Tzv. Islámský stát je logickým výsledkem.
Ve světle iráckého fiaska se nelze divit, že běžný republikánský volič přestal důvěřovat tomu, že republikánští politici vědí, co v mezinárodní politice dělají. Toho ovšem demokraté moc nedokázali využít, protože jejich, respektive spíš Obamova vize inkluzivních Spojených států zahrnujících i rostoucí muslimskou komunitu je pro průměrného republikánského voliče natolik podezřelá, že jim v zahraniční politice apriorně nedůvěřuje. Namísto toho se v podobě Trumpa destruktivní energie tvrdého jádra republikánských voličů obrací proti široké oblasti mezinárodních záležitostí, v nichž byla dosud mezi oběma stranami shoda.
Za Studené války byl mezi republikány a demokraty jasný konsenzus na tom, že mezinárodní šíření komunistického hnutí sponzorované Sovětským svazem představuje zásadní bezpečností hrozbu pro Spojené státy a hlavní prioritou zahraniční politiky má být boj proti němu.
Po skončení Studené války se program zahraniční politiky dvou hlavních začal od sebe vzdalovat, ale přesto pořád bylo nějaké jádro oběma společné. Jelikož Sovětský svaz už neexistoval, nebylo o boji proti němu, namísto toho se jednalo o to, jak by se USA měly chovat v roli momentálně nezpochybnitelného globálního hegemona.
Konsenzus byl zhruba na tom, že by si Spojené státy měly jako globální hegemon počínat relativně benevolentně, sice hájit své národní zájmy, ale ne natolik nekompromisně, aby vyvolávali příliš velkou nevraživost zbytku světa, a podporovat budování mezinárodních institucí zajišťujících postupný přechod řady dosud výsostných kompetencí států do sféry mezinárodního práva – a to zejména, ale nikoliv výhradně, v oblasti mezinárodního obchodu.
Poststudenoválečný konsenzus amerických stran na některých otázkách zahraniční politiky lze částečně ztotožnit s výstižně nazvaným tzv. Washingtonským konsenzem v širším smyslu. To znamená odstraňování bariér mezinárodního obchodu a pohybu kapitálu, podpora protržních reforem atd. A to je přesně to, co Trumpovi voliči nechtějí. Namísto toho jim Trump nabízí vizi, v níž se Spojené státy jako globální hegemon budou chovat daleko víc jako britské impérium za starých časů, i kdyby to znamenalo rozbourání dnešního sofistikovaného systému mezinárodních institucí včetně mezinárodního práva.
Hospodářská politika
Selhání ekonomického pilíře republikánského programu nevyžaduje nijak obsáhlé a hluboké vysvětlení. Republikánská strana je dlouhodobě stranou byznysu, volného trhu, deregulace, malého státu, atd., zkrátka všeho toho, co bylo v posledních letech masivně zdiskreditováno největší hospodářskou krizí od 30. let.
(Sociální) konzervatismus
„Konzervatismus“ v USA znamená víceméně prostě program republikánské strany, ale republikánští voliči jsou zpravidla konzervativní i ve smyslu, v němž se to slovo používá v Evropě, tj. v chytré aplikaci Political Compass vycházejí spíš někde nahoře. Tradiční rodina, nedůvěra k imigrantům, případně spoluobčanům, kteří vypadají jinak a mají jiné zvyky, preferování venkovských komunit, kde se všichni znají, před městy, široké pravomoci policie a dalších institucí střežících veřejný pořádek a bezpečí občanů před zločinem atd., znáte to. Dá se to snad shrnout pod heslo „ochrana tradičního řádu“. Důležitou roli v konzervatismu podle mě hraje touha vrátit se do idealizovaného Zlatého věku, který ve skutečnosti neexistoval. V USA bývají objektem této nostalgie obvykle tamní 50. léta.
V americkém kontextu lze národní konzervativce od ostatních republikánů odlišit podle mě tak, že to jsou ti, kdo chtějí, aby i hospodářská a zahraniční politika byla posuzována hlavně podle toho, zda slouží (sociálně) konzervativním hodnotám nebo ne.
Noah Smith píše, že (sociálně) konzervativní pilíř republikánského programu selhal ještě víc než ekonomický a zahraničněpolitický. Podívejme se na svět z perspektivy amerického (sociálního) konzervativce:
Tradiční komunity se rozkládají. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přiznávající ženám ústavní právo na potrat (Roe v. Wade, rok 1973) nebyla zvrácena, přes dlouhodobou snahu republikánů najmenovat protipotratové soudce. K tomu Nejvyšší soud v roce 2015 přidal ústavní právo na manželství i pro stejnopohlavní páry. Země se zaplňuje imigranty – podíl bělochů klesl z 80 % v roce 1980, kdy byl poprvé zvolen prezidentem Ronald Reagan, na 63 % v roce 2012. 11 milionů imigrantů, aka 3,5 % obyvatel, je v zemi nelegálně (představte si, že by v ČR žilo 350 000 ilegálních imigrantů). Prezident je černoch, jehož otec byl zahraniční student bez amerického občanství.
Jediným skutečně významným úspěchem (sociálních) konzervativců v od dob Reagana je změna přístupu americké společnosti ke kriminalitě. Masivní zpřísnění trestů na drakonickou úroveň vede k tomu, že Spojené státy jsou dnes zemí s druhým největším počtem vězňů na obyvatele, po, ehm, Sejchelech, ale před např Čínou a Severní Koreou (pokud teda věříte jejich statistikám, což asi není moudré). Státní zástupci a vysoce militarizovaná policie dostali široké pravomoci ohledně zacházení s podezřelými, včetně toho, že jim mohou zabavit majetek, velké tolerance vůči preventivnímu používání síly apod. Nutno podotknout, že zločinnost je v USA pořád trvale podstatně vyšší než v EU, i když od počátku 90. let prakticky nepřetržitě klesá.
V posledních letech, zajisté v důsledku poklesu zločinnosti, ovšem v americké veřejné debatě sílí hlasy po určitém omezení tohoto konzervativního přístupu ke zločinu, zejména mezi demokraty, a to i z nejvyšších míst – Obama se pokouší prosadit nějaká opatření v tomto směru, ale ta jsou spíš kosmetická, protože v tom nemá podporu Kongresu a většina trestního práva a policie je v americkém systému dělby moci stejně v rukou jednotlivých států. Snížení počtu uvězněných se ovšem pokouší prosadit i někteří republikáni, jelikož vězení je samozřejmě drahé a drakonické trestní právo tak jako cíl republikánů těžce koliduje s jejich jiným cílem, totiž snižováním daní.
Čili zdaleka nejvýznamnější politický úspěch (sociálního) konzervatismu je dnes v ohrožení. Není náhodou, že hlavním tématem Trumpovy kampaně je údajný rozklad „zákona a pořádku“. Samotný fakt, že zpochybňování užitečnosti a oprávněnosti drakonické policejní a trestní represe je tématem veřejné debaty, Trump prohlašuje za projev společenského rozkladu, a staví se jednoznačně na stranu represivních orgánů.
Nepřítel
Národní konzervativci si nejspíš myslí, že (sociálně) konzervativní křídlo Republikánské strany bylo zrazeno republikánským establishmentem, skládajícím se z politiků a jejich bohatých dárců. Vítězství Trumpa v primárkách by očividně nebylo možné, pokud by nedošlo k totálnímu kolapsu důvěry mezi republkánskými politiky a jejich vlastní voličskou základnou.
Každé revoluční hnutí potřebuje svůj „establishment“ čili „elitu“, kterou chce svrhnout. V případě nacionálního konzervatismu to jsou „globální liberální kosmopolitní elity“, jejichž součástí je zřejmě i „zkorumpovaný republikánský establishment“.
Kosmopolitní elity jsou podle národních konzervativců loajálnější své vlastní nadnárodní společenské vrstvě než vlastnímu národu, a pomocí své kontroly nad médii vynucováním „politické korektnosti“ vytlačují z veřejného prostoru diskuzi o pro ně nepohodlných tématech. Současně jsou, jako správný establishment určený ke svržení v revoluci, hluboce zkorumpované a žijí z daní poctivých pracujících, přičemž jejich lakotné a amorální praktiky přivodily finanční krizi roku 2008. a následně využili svého politického vlivu ke svojí záchraně prostřednictvím bailoutů z peněz daňových poplatníků, zatímco sami poctiví daňoví poplatníci byli ponecháni na pospas dopadům krize.
