V mnoha zemích, a to nejen ve „vyspělých západních demokraciích“, ale i v některých postkomunistických státech, například na Slovensku, politický systém funguje zhruba takto: vláda se sestaví na začátku volebního období parlamentu a vládne většinou až do konce tohoto období. Výměny ministrů jsou časté, pád vlády vprostřed volebního období poměrně výjimečný, i když k němu občas dojde. V parlamentu platí zákon vyloučení třetího, poslanci se dělí na vládní a opoziční. Hlavní politické strany se nepravidelně střídají v rolích vlády a opozice. Je krajně neobvyklé, aby jedna strana vyhrála volby dejme tomu víc jak třikrát za sebou.
Je, myslím, zřejmé, že v Česku to chodí trochu jinak. Nejsme v tom sami, v takovém Rakousku vládne s přestávkami velká koalice, v Itálii se vlády vyznačovaly po desetiletí podobnou stabilitou jako ty naše, a našly by se jistě i další výjimky z obecného modelu, nicméně přesto to je obecný model politického uspořádání v rámci našeho civilizačního okruhu, řekněme. Jaktože tedy v naší zemi nefunguje?
Někdo by mohl tvrdit, že zvláštnosti českého politického systému je možné přičíst sérii podivných náhod, z nichž nejvýraznější byl nepochybně patový výsledek voleb v roce 2006. Nesdílím tento pohled, protože lze těžko popřít, že se v naší zemi vyvinul jistý, sice chaotický, ale přece jen alternativní politický systém, jehož znaky jsou například výrazná úloha poslaneckých přeběhlíků nebo značně nevybíravým způsobem vedené mocenské boje mezi stranami vládních koalic a také uvnitř těchto stran. Tyhle rysy podle mého názoru nejsou náhodné, ale mají své hluboké příčiny. Dále se některé z nich pokusím objasnit, bez nároku na úplnost.
Kde je chyba?
Politické strany jsou útvary držené pohromadě jistými sdílenými idejemi. To samé platí o vládních koalicích – ty jsou sice výtvorem kompromisu, ale v tom se nijak fundamentálně neliší od stran, v nichž také existují různé názorové proudy.
Nebo snad myslíte, že tento popis na české politické strany příliš nesedí? Vítejte v klubu. Jaké jsou základní ideje takové ODS – „obrana výdobytků sametové revoluce“ (a kdo je ohrožuje)? Nebo ČSSD – „nespokojenost s průběhem ekonomické transformace“ (ehm, a co se s tím dá dělat)? Programy našich politických stran mají sklon k tomu být velice vágní, místy utopické, a do téhle polévky se zamíchá pár velice konkrétních, většinou finančních úliteb vybraným skupinám obyvatelstva – odborářům, živnostníkům, důchodcům…
Tam kde se myšlenek nedostává, musí nastoupit alternativní pojivo – společná touha po moci. Tohle druhé pojivo je však podstatně méně spolehlivé, protože přeplatit někoho je většinou podstatně snazší než ho přesvědčit, aby změnil upřímně zastávaný názor. Rovněž tak politici, kterým jde hlavně o udržení se u moci, bývají podstatně citlivější k výkyvům veřejného mínění než ti, kteří se snaží prosadit něco, co považují za správné.
Odkud se v politice berou ideje?
Můžeme dospět k nikterak objevnému závěru, že naše politická nestabilita je způsobena ideovou vyprázděností naší politiky a s ní spojeným tvrdým mocenským bojem. Jenže, proč u nás politika takhle (ne)funguje? Jsou snad naši politici nějak od přírody zkaženější než politici například na Slovensku?
Podíváme-li se do jiných zemí, zjistíme, že politici většino nejsou ti, kdo formulují základní postuláty programů svých stran. Politické programy v užším smyslu jsou obvykle implementace idejí, a autory těchto idejí jsou jiní lidé než praktičtí politici – angažovaní intelektuálové, poradci, členové think-tanků, univerzitní profesoři, prostě příslušníci toho, čemu se u nás často říká „občanská společnost“. Talent na formulování společenských problémů a vizí a talent na ovládání technologie moci se nemusejí protínat, nemluvě o tom, že kdo se věnuje jednomu, nemá čas na druhé (občas se vyskytují výjimky, jako byl T.G. Masaryk).
U nás se ovšem občanská společnost a politika považují téměř za přirozené nepřátele – představitelé občanské společnosti jsou vesměs přesvědčeni, že politika je peleš lotrovská, a politici zase neprojevují velkou ochotu naslouchat, když jim nikým nevolení představitelé občanské společnosti říkají, co by měli a neměli dělat. Tento stav rozhodně není normální, vždyť politické strany alespoň teoreticky nejsou nic jiného než jedna z nejdůležitějších institucí občanské společnosti. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že pojetí politiky jako soutěže ideologií reprezentovaných politickými stranami je výdobytek západní kultury datující se někdy od revolucí na počátku moderní doby – v takovém starém Egyptě, nebo v současné Číně samozřejmě nacházíme politiku v širším smyslu, jako jistý druh mocenského řízení společnosti, ale nenacházíme tam politiku v užším smyslu, jako soutěž idejí. V Česku pak jsme zřejmě někde na půli cesty – jisté základy pro klasické západní pojetí politiky zde jsou, ale zdaleka to ještě není celá stavba.
Depolitizace občanské společnosti
Domnívám se, že propast mezi občanskou společností a politikou a jistá ideová vyprázdněnost naší politiky mají společné kořeny. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že v době normalizace si protirežimní opozice přestala klást politické cíle a namísto toho přešla na pozice kritiky režimu převážně z morálních pozic. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je poměrně subtilní, lze ho snad přiblížit následujícím způsobem: z jakých pozic kritizoval Václav Havel, hlavní postava disentu, komunistický režim? Konzervativních? Liberálních? Nebo snad socialistických? Ne, jeho kritika byla vedena z pozic „obecně lidských“.
Tím nemá být řečeno, že by snad v 60. letech nebyl režim kritizován z morálního hlediska, ale tzv. socialismus s lidskou tváří byl politický projekt, inspirovaný určitými hodnotami, na němž se sjednotila velká většina české intelektuální elity, přesvědčená, že návrat ke kapitalismu je zároveň nemožný a nežádoucí. Poté, co tento projekt ztroskotal v důsledku vnějšího zásahu, návrat kapitalismu se jevil jako dvojnásob nemožný. Odpůrci režimu proto zvolili v podstatě defenzivní strategii, vlastní sovětskému disentu (Solženicyn apod. – třeba podotknout, že v ruské kultuře nemá západní pojetí politiky tradici) – režim byl kritizován z důvodu toho, že porušuje jisté univerzální hodnoty (samozřejmě právem), aniž by se uvažovalo, jak ho svrhnout, zřejmě v důsledku realistického odhadu, že na něco takového nemá opozice sílu, a aniž by se uvažovalo, jaké by mělo být politické uspořádání společnosti, pokud by se přece jen rozpadl. „Nepolitická politika“ se tomu říkalo (výraz pochází od Masaryka, ale jeho význam se zřejmě trochu změnil).
V důsledku toho byly disidenti poněkud bezradní, když se režim zhroutil, a bylo tudíž třeba zase začít dělat opravdovou politiku. Václav Klaus se dokázal zmocnit „jejich“ Občanského fóra a porazit je ve volbách z jednoduchého důvodu: nabídl veřejnosti jasný a přitažlivý politický program, totiž návrat k tržnímu hospodářství (kapitalismu, chcete-li). Bohužel poté, co se mu tento cíl podařilo uskutečnit, nepřišel už s žádným dalším programem, ačkoliv kapitalismus je systém, který funguje v mnoha zemích tak odlišných jako je Francie a Mexiko, dobře i špatně, a jeho nastolení sotva mělo být účelem samo o sobě.
Shrneme-li si to, tradice politického myšlení byla v době normalizace u nás odpůrci režimu do velké míry opuštěna (u nás rovná se v Česku, na Slovensku se i v těch dobách pokoušeli mnozí prosazovat výsostně politický cíl sebeurčení národa, jak Češi s překvalpením zjistili po sametové revoluci), a politické ideje příznivců normalizačního režimu nebyly po jeho zhroucení příliš relevantní.
Bohužel tradice nemají ve zvyku se obnovit sami od sebe, a po listopadu se tradici politického myšlení přes jisté pokusy (např. obnova sociální demokracie, které se ovšem záhy zmocnili lidé typu S. Grosse a M. Šloufa) pořádně oživit nepodařilo, a vzniklo jakési ideové vakuum, které v podstatě trvá dodnes.