Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Podle čeho se budu rozhodovat ve volbách

Jako mnoho jiných, ještě jsem se nerozhodl, koho budu za necelé dva týdny volit. Jakožto realista si uvědomuji, že program žádné z politických stran se nebude plně krýt s mými názory. Pokud ponecháme stranou taktické ohledy, zodpovědný volič by si měl klást otázku, s programem které strany se jeho názory shodují nejvíc. I rozhodl jsem si zahrát si na zodpovědného voliče.

Ne, nebudu tady porovnávat programy stran, jen upozorňuji mnohdy se jejich „oficiální verze“, od toho, co považuji za skutečný program strany, tj, od toho, co ta strana doopravdy chce dělat, celkem dost liší. Nejtěžší část hry na zodpovědného voliče pro mě osobně je zjistit, jaké jsou vlastně moje vlastní politické priority, se kterými bych měl programy stran srovnat. Po chvíli přemýšlení jsem dal dohromady tři zásadní problémy České republiky, které by měla příští vláda a Parlament řešit:

 

1) Hospodářská krize a s ní spojená špatná sociální situace mnoha lidí – to je problém, který výrazně zhoršila svojí politikou škrtů Nečasova vláda (je pravda, že i v mnoha zemích s podstatně lépe fungujícím politickým systémem byla odpověď na krizi podobně špatná, což zřejmě implikuje, že Nečas a jeho ministři nejsou unikátně zlovolná monstra, jenom příznivci široce rozšířené destruktivní ideologie). Krize očividně vede k politické radikalizaci společnosti, projevující se kupříkladu rostoucí podporou komunistů nebo opakovanými pogromistickými pochody pod okny romských rodin, s vypětím sil bráněných policií. Abychom se z krize dostali, musí vláda především opustit přesvědčení, hluboce zakořeněné na české pravici, že „stát tu není od toho, aby se o lidi staral“. Občané přirozeně očekávají, že stát chrání jejich životy a jejich majetek před zločinem, před živelnými katastrofami, že se stará o jejich zdraví a o vzdělání jejich dětí, a o řadu dalších záležitostí. Právě proto, aby se o nás staral, si stát platíme z našich daní. Proto je jen logické, aby se stát postaral i o ty z nás, kteří se ocitli ve špatné sociální situaci. Hodně lidí zastává názor, že stát by neměl pomáhat těm, kteří se do takové špatné situace dostali vlastní vinou, což má něco do sebe až po určitou mez, ale není přípustné nechat ani takové lidi umrznout nebo umřít hlady na ulici. Ovšem nad řáděním hospodářské krize mají jednotlivci zhruba stejnou kontrolu jako nad řáděním rozbouřených živlů – to znamená zanedbatelnou, pokud daný jednotlivec není náhodou třeba ministr financí, guvernér národní banky nebo v případě přírodní katastrofy nejvyšší velitel hasičů. Bankrotující podniky i lidé přicházející o práci kvůli krizi nejsou vesměs oběti svých špatných rozhodnutí, ale, jak říkají ekonomové, poklesu celkové poptávky, nad nímž nemají postižení žádnou kontrolu, a zaslouží si pomoc. S tím souvisí i nutnost racionálního přístupu ke státnímu dluhu. V případě poklesu poptávky mají příjmy státu sklon klesat (lidé méně vydělávají a tím pádem méně platí daně) a výdaje narůstat (hlavně sociální). Stát může v takové situaci udělat tři věci – seškrtat veřejné služby ve chvíli kdy je občané potřebují nejvíc, praštit soukromý sektor po hlavě zvýšení daní ve chvíli kdy je nejzranitelnější (obě tato řešení vedou k dalšímu oslabení poptávky), nebo si půjčit. Dokud si může půjčovat za výhodné úrokové sazby (a zvlášť od domácích věřitelů ve vlastní měně), jeví se to jako nejlepší ze špatných řešení.

Reklama

 

 

2) Politické strany dnes mají sklony chápat stát – a také kraje a obce – jako válečnou kořist, o kterou bojují ve volbách a kterou mohou po vítězství plundrovat prostřednictvím veřejných zakázek, privatizací, zaměstnáváním svých spolustraníků a jejich rodin a vůbec jakkoliv si vzpomenete, zcela bez ohledu na veřejný zájem. Vláda zákon džungle ve skutečnosti začíná už uvnitř samotných stran, kde se takové věci jako nákup černých duší či přímé kupování míst na kandidátkách provádějí navzdory Ústavě celkem otevřeně. Nejenže tím dochází ke značnému rozkládání veřejného majetku, ale také se tím oslabuje schopnost politického systému řešit společenské problémy.  Často bývá tento stav připisován mravní zkaženosti českého národa, proti které žádné změny zákonů nepomohou, ve skutečnosti se ovšem s podobnými problémy potýkaly a potýkají mnohé země, a mnohde se také podařilo se z podobně divokých poměrů jako jsou u nás přesunout na podstatně lepší úroveň politiky pomocí vhodných reforem veřejných institucí. Některé takové reformy prosazuje iniciativa Rekonstrukce státu, která na to jde ze správného konce, ovšem dokázal bych si představit ještě další, podobně důležité reformy.

 

3) Vzdělávací systém, který je, jak mohu z první ruky dosvědčit jako někdo, kdo relativně nedávno vylezl z jeho posledního stupně, v dosti strašném stavu. Vysoké školství je z hlediska mezinárodně uznávaných žebříčků, které se povětšinou shodují s pozorováním studentů se zkušeností ze zahraničí, až na pár oborů daleku pod tím, co se považuje v západním kontextu za kvalitní vzdělání, ale jádro problému leží ve středním a základním školství, které je dodnes  rientováno více na trénink dobrých podanných císaře než na výchovu občanů svobodné země. Je třeba náš vzdělávací systém byl reformován tak, aby mnohem více učil kritickému myšlení a občanské zodpovědnosti. Mnozí sice říkají, že předávat tyto schopnosti je úlohou rodiny, ale co když děti mají rodiče, kteří neoplývají ani kritickým myšlením, ani občanskou odpovědností? (pokud se domníváte, že to je čistě hypotetický případ, doporučuji se pečlivěji rozhlížet kolem sebe). Škola je v mnoha případech sice vysoce nedokonalou, ale jedinou náhradní institucí, kde uslyší o věcech, které by jim měli říci rodiče.

 

Přes tyto výše zmíněné závažné problémy naše země ušla od roku 1989 velký kus cesty, podle mého názoru převážně správným směrem, a mnohé z toho, co se podařilo dosáhnout, je teď v ohrožení:

 

1) Politický systém založený na svobodné soutěži politických stran, jak se píše v Ústavě, je hodný ochrany. Jsem asi jeden z posledních fanoušků politických stran v této zemi, ale považuji je za základ občanské společnosti, převodní páku, pomocí níž občané prosazují při řízení státu své zájmy a ideové preference, a i v dnešní zmafianizované podobě se domnívám, že sice nedokonale, ale přece jen nějak současné strany (pravicové i levicové) vyjadřují skutečné preference velkých skupin obyvatel. S výjimkou stran vyjadřujících autentické preference skupin občanů pro zavedení diktátorských režimů (a nedělejme si iluze, mnoho našich spoluobčanů takové preference z nejrůznějších důvodů má), považuji občanské politické strany za základ skutečně demokratické společnosti. Jejich nahrazení marketingovými projekty různých egomaniakálních individuí by nevedlo k ničemu dobrému, nejen pro demokracii, ale i pro ty elementy právního státu, které se nám podařilo zavést (dělba moci, nezávislá justice). Pokud příslušné egomeniakální individuum disponuje podle mého názoru Ústavou příliš široce vymezenými pravomocemi prezidenta republiky, tím hůř.

 

2) Českou ekonomiku lze charakterizovat jako sociálně tržní hospodářství západního typu. Pravice má sice sklony prohlašovat (teď, po osmi letech ve vládě už pravda méně často), že u nás vládne „socialismus“, že jsme jen krůček od centrálně plánované totalitní ekonomiky, kdežto levice s oblibou tvrdí, že jsme zavedli divoký laissez-faire kapitalismus 19. století. Obě tvrzení jsou zhruba stejně absurdní. Podle Eurostatu je velikost českého veřejného sektoru bezpečně pod průměrem EU, nemluvě  o tom, že náš daňový systém rozhodně vypadá jako podstatně méně progresivní než ten v zemích na západ od našich hranic – od centrálně plánované ekonomiky máme ještě dále než západoevropské země (pokud to co je v nich je  komunismus, tak třikrát sláva komunismu). S naším rozsahem veřejných služeb a sociálních transferů však máme přesto rozhodně mnohem blíže ke Švédsku než k divokému kapitalismu z dob před Velkou hospodářskou krizí.  Systém sociálně tržního hospodářství zdaleka není ideální, ale zatím, ačkoliv mnozí sebevědomě prohlašují opak, nikdo nic lepšího nevymyslel. Jeho základem je úcta k soukromému vlastnictví a z toho se odvíjející silný soukromý sektor hospodářství, doplňovaný daněmi dostatečně vysokými k tomu, aby z nich bylo možné platit relativně kvalitní veřejné služby, které zase poskytují dobrý základ pro rozvoj soukromému sektoru. Většina problémů, které dnes trápí západní civilizaci, mají své kořeny v postupném ústupu od tohoto modelu ve prospěch „společnosti vlastníků“ (čili „každý na vlastní pěst). Naneštěstí u nás máme jak pravici, která nesnáší Stát, tak levici, která nesnáší Trh. Je tedy pravda, že politici z obou táborů se systémem smíšeného hospodářství celkem sžili (často z důvodů nikoliv zcela nezištných), ale jejich voliči rozhodně ne, a mezi „intelektuální základnou“ (vlastně nadstavbou, jak by řekl klasik) obou hlavních táborů naprosto převažuje těžký ideový fundamentalismus, který v tomto případě celkem vzato reflektuje přesvědčení „neintelektuálních“ voličských základen obou hlavních politických proudů, nebo alespoň jejich podstatné části. Pravičák stěžující si, že u nás žádnou skutečnou pravici nemáme, jen různé druhy socialistů, je zcela běžný jev, stejně jako levičák přesvědčený o tom, že komunistická diktatura byla podstatně lepším systémem než současný „kapitalismus“, rozuměj smíšená ekonomika. Za těchto podmínek to vypadá, že sociálně-tržní systém může přežít jen pokud jeden z táborů neuchvátí ve volbách dostatek politické moci k tomu, aby ho v souladu se svým programem zrušil.

 

3) Konečně se období po roce 1989 vyznačovalo trvalou zahraničně politickou orientací na Západ, která nám přinesla mnoho dobrého. Jako členové NATO jsme chráněni před nepřátelským útokem vojenskou silou nejsilnější světové mocnosti. Jako členové EU máme přístup k obrovskému trhu a také jsme díky němu nuceni přes odpor možná většiny našich spoluobčanů (rozhodně přinejmenším „blokační menšiny“ v jakékoliv jiné situaci než pokud by to nebylo podmínkou vstupu do EU) udržovat úroveň našich občanských práv víceméně stejně vysoko jako státy západní Evropy. Hrozby této prozápadní orientaci naší politiky nelze odbýt mávnutím ruky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama