Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Chvála státního deficitu

„Dluhy jsou hřích a půjčovat je hloupost – kdo půjčí, ztratí přítele i půjčku. A půjčovat si? Zkáza hospodářství.“ To jsou slova Shakespearova v překladu Zdeňka Urbánka, než je ovšem oceníme jako věčnou moudrost, měli bychom si uvědomit, že je vložil do úst užvaněnému intrikánovi Poloniovi.

Naše vláda si je přesto vzala k srdci a rozhodla se zvýšit daně a snížit státní výdaje, aby zabránila růstu státního dluhu. Je to statečný, i když nepopulární krok, nebo slepé následování selhávající ideologie?

Vláda, která má přízvisko „rozpočtové odpovědnosti“ si nemůže dovolit skončit volební období s masivním nárůstem dluhu. Úkol je to velmi komplikovaný, vzhledem k tomu, že hospodářská krize si také vybírá svou daň, jenže ze státní pokladny. Na první pohled se jeví jako logičtější, vzhledem k ideologickému naladění jejich voličů, aby vláda daně ponechala na současné úrovni a raději snížila více státní výdaje, ale je pravděpodobné, že mocné zájmové skupiny by snížení výdajů potřebné podle propočtů Kalouskova ministerstva prostě nedovolili. V takové prekérní situaci se zvýšení daní jeví z čistě mocenskopolitického hlediska jako smysluplný tah, zvláště vzhledem k tomu, že hlavní opoziční strana se velice hloupě vmanévrovala do pozice v němž z něj nemůže mezi voliči vládních stran téměř vůbec těžit. Oficiální line ČSSD, a zejména odborů (což je v mysli průměrného voliče koaličních stran víceméně jedno a totéž) ke státnímu rozpočtu dosud byla taková, že „problém je na příjmové straně“, tedy přeloženo do češtiny, prostě platíme málo na daních. Samozřejmě, dle ČSSD to nejsme doslova „my obyčejní lidé“ ale oni „bohatí“ oni „kmotři“ a oni „firmy“, čemuž samozřejmě nikdo kromě skalních příznivců ČSSD (existují-li nějací) nevěří. Reakce pravicového voliče na zvýšení daní, kterou jsem několikrát zaznamenal, je zhruba taková, že to co se chystá, je strašné, zrada posvátných tržních principů, ale kdyby byli u moci socani, bylo by to ještě horší.

Názor, že vytváření jakýchkoliv deficitů je synonymem nezodpovědné hospodářské politiky a zahrávání si s budoucností země, je hluboko zakořeněn, dokonce i mezi lidmi levicového politického přesvědčení. Přitom ovšem má s realitou společného velmi málo. Všechny vyspělé země si rutinně půjčují peníze a pak je normálně splácejí.

Reklama

Je mnoho důvodů, proč to státy dělají, a některé z nich jsou samozřejmě špatné či krátkozraké. Zdaleka ovšem ne všechny. Je jasné, že dluh bude muset být zaplacen, takže je to jen přesun peněz v čase – ty, které si dnes půjčíme, musíme zítra vrátit – ale v některých okamžicích stát, stejně jako každý, potřebuje penize víc než jindy. V takových případech pak by si měl peníze půjčit a splatit je v době, kdy jich bude potřebovat méně.

První takovou situací je válka. Představa země uprostřed totálního válečného  konfliktu, jak váhá, zda si má půjčit peníze na vyzbrojení armády, protože po válce je bude muset splatit, je směšná.

Druhou je hospodářská krize, což je v zásadě to, co prožíváme teď. V krizi příjmy státu samy od sebe klesají (lidé méně vydělávají, tudíž zaplatí více na daních), zatímco výdaje na sociální síť naopak rostou. Pokud vláda nezvýší daně nebo neomezí výdaje, musí se zadlužit.

Naneštěstí zvyšování daní i snižování výdajů má přirozeně ten nešťastný efekt, že občané, už tak zasažení hospodářskou krizí, budou zasaženi ještě hlouběji. Přístup české vlády, ale zdaleka nejen jí, všech konzervativních vlád nyní dominujících Evropě, je, že se s tím holt nedá nic dělat, jelikož před krizí jsme si „žily nad poměry“ a musíme se uskromnit.

Argument je to stejně emocionálně přitažlivý jako logicky děravý. Především, jelikož v důsledku krize se zvýšila nezaměstnanost, není to spíš tak, že dnes žijeme „pod poměry“, jelikož jsme chudší o to, co by nezaměstnaní mohli vyrábět? Za druhé, není spíše úkolem vlády proti důsledkům krize bojovat a bránit propadu životní úrovně, zvláště u nejchudších a nejzranitelnějších skupin občanů, kteří jsou nejvíce ohroženi?. Konzervativci tvrdí, že to nejde – a nejde to proto, že bychom se museli ještě více zadlužit. To znamená víc než kdybychom provedli „nezbytně nutná“ úsporná opatření nebo zvýšení daní. Seriózní ekonomická analýza je prostě v konzervativním pojetí nahrazena odkazem na insinktivní odpor k dluhům, které jsou přece vždy špatné.

Jistým druhem poslední záchrany je pro kozervativce hrozba státním bankrotem. Všichni vědí, že státní bankrot je katastrofa pro zemi jím postiženou. Ale katastrofa je to proč? Protože jeho důsledkem je masivní rozklad veřejného sektoru.- zbankrotovavší zemi nikdo nechce půjčit, což je zvláštně problematické protože zbankrotovavší země jsou logicky hlavně takové, které si zvykly na vysoké úrovně dluhového financování.

Argument státním bankrotem je tak téměř kruhový – abychom se vyhnuly možnému budoucímu prudkému snížení dostupnosti duhového financování, musíme prý drasticky omezit dluhové financování nyní.

Ironie spočívající v tom, že se pokoušíme ochránit před hypotetickou hrozbou jejím částečným  realizováním je ovšem, zdá se, úplně ztracena našim konzervativcům.

Je pravda, že pokud je krize příliš velká a příliš dlouhotrvající, nebude možné udržet veřejné služby na předkrizové úrovni po celou její dobu. Svým způsobem je vždy nejisté, zda krize je přechodný jev nebo nový normální stav. V současnosti je například naše země příliš malá a příliš závislá na exportu, než aby se mohla z krize dostat vlastními silami. Náš osud závisí na rozhodnutích činěných na evropské úrovni. Na ní to bohužel nevypadá nijak nadějně, jelikož velká většina evropských vlád provádí stejnou politiku jako ta naše. Wolfgang Munchau, komentátor tiskového orgánu evropského radikálně levicového podzemí, totiž Financial Times, v neděli napsal:

„Ortodoxní pohled, zastávaný v Berlíně, Bruselu a hlavních městech většiny zemí (včetně, naneštěstí, Madridu), je, že úspor není nikdy dost. Důvěryhodnost je to, na čem záleží. Když nedosáhnete na limit, musíte to vykompenzovat, abyste se k němu dostali příště. Limit je cíl – jediný cíl. Tento pohled se neslučuje se zkušeností z krize eurozóny, zvláště z Řecka. Neslučuje s tím, co známe z ekonomické teorie, nebo z ekonomické historie. A neslučuje se s jednoduchým, i když nevědeckým pozorováním, že periodické epizody paniky na trzích týkající se Španělska vždy měly sklon následovat oznámení o úsporách…“

 

Ovšem fakt, že se nemůžeme z krize dostat jako země vlastními silami, ještě neznamená, že s ní nemůžeme dělat vůbec nic. Ale pohled na hospodářství jako na něco, co je ovládáno silami vyššími silami, jimž se státy musejí podřídit, a s nimiž nemohou nic dělat, se sice zdá být blízký konzervativcům, ale jen když se jim to hodí. Občas se setkáváme s tvrzením, že stát může ekonomice hodně uškodit, ale málo pomoci – což je naprostá hatmatilka. Když může někdo ekonomice hodně uškodit, také jí může hodně pomoci – prostě tím, že se zdrží škodlivého jednání. Od toho se odvozuje, že „nečinnnost“ je nejlepší možná státní hospodářská politika – v případě krize se ovšem nečinností zjevně nemyslí setrvání na předkrizovém stavu veřejných služeb, což by znamenalo nutně zvýšení dluhu, ale zdržení se jakékoliv činnosti, jež by mohla zasaženým občanům a společnosti jako celku pomoci se s krizí vypořádat.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama