Na našeho prezidenta má v Česku názor každý kromě batolat, a víceméně každý blogger plkající o politice se k rozboru jeho osoby dříve či později dostane. Jeho nedělní (sorry za zpoždění) sedmdesáté narozeniny jsou celkem ucházející záminkou, nuže, do toho…Ale ze všeho nejdřív…
Všechno nejlepší, pane prezidente!
Je určitě mnoho důvodů, proč Václavu Klausovi gratulovat, koneckonců je nejúspěšnějším českým politikem polistopadové éry. Je hlavním autorem programových tezí ODS, kterých se tato strana v podstatě drží dodnes. M. Topolánek se proti svému přechůdci sice politicky vymezoval, ale v programové oblasti toho změnil pramálo. Petr Nečas je evidentně člověk na Klausovi závislý ideově i mocensky. ODS je přitom zdaleka nejvlivnější politická strana polistopadové éry, přestože pokud jde o počet voličských hlasů s ní soupeří ČSSD. Ovšem doba, kdy se ODS přímo či nepřímo nepodílela na vládě, trvala od jejího vzniku pouhé 4 roky (2002 – 2006) plus několik měsíců úřednické vlády v roce 1998. Plus od roku 2003 je Klaus prezidentem. To znamená, že patrně nikdo jiný neovlivnil podobu naší země po roce 1989 tak významně jako Václav Klaus.
Do dominantního postavení na české politické scéně se ODS dostala díky dvěma tahům Václava Klause z počátku 90. let, jimiž projevil skutečnou předvídavost a porozumění pro potřeby této země. Zatímco jiní čeští politici se pokoušeli zachránit společný stát se Slováky, navzdory tomu, že politický proces stále více paralyzovaly národnostní spory, Klaus pochopil, že stát, jehož demokraticky zvolení zákonodárci nejsou schopni shodnout se ani na tom, jak by se měl jmenovat (tzv. spor o pomlčku), nemá budoucnost. Hladký průběh rozdělení Československa je do značné míry jeho zásluha. Zadruhé, což je z dnešního pohledu poněkud paradoxní, Klaus si dal do programu, že u nás zavede kapitalismus západního typu, tedy to, co i mnozí disidenti považovali za zkaženou vykořisťovatelskou konzumní společnost (četl jsem eseje Václava Havla z 80. let, v nichž označuje komunismus sovětského typu za zvlášť výrazný příklad krize technické civilizace, jinak zasahující i Západ).
Oba tyto kroky ve svém souhrnu posílily ODS – rozdělením státu se „zbavila“ velkého množství lidí, kteří by ji nevolili, a jednoznačným příklonem k tržnímu hospodářství si získala hlasy bytostných antikomunistů, kterých po 40 letech vlády komunistů bylo dost, a kteří nechtěli mít z porevolučního Česka nějaký kompromis mezi Sovětským svazem a Amerikou. Namísto toho chtěli co nejvíce americké kapitalistické svobody, a Klaus, protože zpočátku přesně vyjádřil jejich přání, se pro tvrdé jádro svých příznivců dostal do pozice experta na to, co pravá svoboda je.
Dál už to bylo horší…
Kapitalismus po česku
Jak každý ví, v totalitním Československu bylo skoro všechno ve vlastnictví všeho lidu, a k jeho přeměně v tržní ekonomiku tak byly nutné dva kroky:
1) privatizace, tj. převedení rozsáhlých kusů veřejného vlastnictví do soukromých rukou,
2) zajištění důkladné ochrany majetkových práv,
v tomto pořadí. Někdy se ozývající kritika na Klausovu adresu, že měl nejdřív zajistit pořádnou ochranu soukromého vlastnictví a teprve poté privatizovat, míří v podstatě mimo, z technických důvodů to nešlo. Nicméně je nepopiratelnou skutečností, že ODS krok 2) strašlivým způsobem odflákla, a toto odfláknutí dokonce vydává za přednost.
Ochrana majetkových práv neznamená zdaleka jen to, že si se svým majetkem můžete dělat co chcete. Taky to znamená, že když někomu půjčíte peníze, a on je zapomene vrátit, je možné je z něj vymoci soudní cestou v rozumném čase, že pokud vám někdo způsobí škodu, dostanete odpovídající náhradu, že pokud se vás obchodní partner pokusí podvést, dopadnou na něj tvrdé sankce, že váš zisk nebude ohrožován nutností platit výpalné mafii nebo státním úředníkům, že vaše investice nebude ohrožována změnami státní politiky o 180 stupňů…
Je, myslím, na první pohled zřejmé, že zajištění účinné ochrany majetkových práv nebylo pro stranu budovatelů kapitalismu nikdy prioritou. Václav Klaus zřejmě považoval po skončení hlavní fáze privatizace transformaci ekonomiky v podstatě za ukončenou, a následující politika ODS se soustřeďuje, vedle snahy udržet státní dluh v rozumných mezích, především na obranu takto vzniklé verze tržního hospodářství před rušivými vlivy, jako je zelené hnutí nebo EU. Za rušivý vliv se přitom pokládá v Klausově podání leckdy i snaha vytvořit instituce posilující ochranu majetku, včetně, ale nikoliv výhradně, těch evropských. Tento svůj odpor se mu daří celkem úspěšně prodávat české veřejnosti s tím, že takové instituce ohrožují naši draze vydobytou svobodu.
ODS vlastně dovedla do důsledků známou zásadu „moje svoboda končí tam, kde začínají práva druhých“. Takže čím méně práv mají druzí, tím jsem svobodnější… Bezva nápad.
V tomto světle je poněkud legrační, že se Václav Klaus rád prohlašuje za konzervativce. V konzervativním pojetí spravedlnosti sice není nic špatného na sociálních rozdílech, ale, lapidárně řečeno, poctivost se má vyplácet a po zločinu má následovat trest, bez ohledu na společenské postavení viníka. ODS naproti tomu zjevně spravedlnost v tomto smyslu nepovažuje ani zdaleka za ústřední hodnotu, dokonce možná vychází z toho, že svobodná společnost je nutně nespravedlivá – v novinách se nedávno mihnul výrok současného ministra životního prostředí a dřívějšího Klausova mluvčího Chalupy – „svět založený na vítězích a poražených je sice krutý, zlý a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný“. Svobodná společnost v pojetí ODS se tedy pozná tak, že je uspořádána podle zákona džungle. Vítejte v Česku.
Demokracie jako zápas ve volném stylu
Právě jsme si ukázali, jakým způsobem se Václavu Klausovi podařilo prohlásit významný nedostatek české společnosti za její přednost. V tomto umění je obecně přímo mistrem. Ještě si to ukážeme na dalším příkladě.
Podle Klause demokracie znamená, že „vítěz voleb bere vše“. Stát je svého druhu válečnou kořistí vítězné strany. Myšlenka nezávislé a apolitické státní správy je tudíž nedemokratická, protože znemožňuje vítězi voleb obsadit klíčové posty svými lidmi. Občanské iniciativy, odbory a podobné orgainzace jsou nedemokratické, protože se pokoušejí řádně zvoleným politikům diktovat, co mají dělat. Snaha ODS o zavedení většinového volebního systému je pak pokus o dovedení tohoto pojetí politiky do důsledků. Ve většinovém systému by vítěz voleb opravdu bral vše, a nemusel by se zdržovat s otravnými koaličními partnery.
Toto pojetí politiky ovšem není žádnou českou specialitou, naopak, v zemích bez silné demokratické tradice je spíše pravidlem. Klausova pochybná „zásluha“ zde spočívá v tom, že jej prohlásil za ideál a získal pro něj i vzdělanější část české veřejnosti. Zjevná podobnost mezi Klausovým pojetím demokratické politiky a svobodné ekonomiky – obojí je nevybíravým bojem o moc – pak logicky vede k tomu, že není spatřováno nic zvlášť špatného na využití zisků z jednoho „hřiště“ k posílení pozice na druhém „hřišti“.