Většinu už tady vysvětlil Kamil, tak jen doplním:
Patent (též užitný vzor) je zboží, které může jeho vlastník prodat za smluvní cenu. Není tedy nutně nástrojem zvýhodnění velkých vůči malým. Malý výrobce si může dohodnout práva pro omezený sortiment či počet kusů, žádná OSA mu nediktuje paušální poplatek z televizoru.

Patentová řešení dnes již nevznikají „pádem jablka na Newtonovu hlavu“. Bez invence to sice nejde, ale ta musí být futrována drahým vybavením, početným pomocným personálem a dalšími vyčíslitelnými náklady. Tady nestačí být v konopném rauši, jako třeba při vzniku onoho „ze své podstaty jedinečného autorského díla“.

Je tedy SPRÁVNÉ, aby se majitel těšil ochraně. Proč by jinak hrnul pokrok dopředu, když by to mohl od něj každý zdarma opsat?

Dobrá myšlenka patentové ochrany funguje pořád. Když už jsi zmínil chytré telefony, tak například architekturu jejich procesorů vyvíjí ARM Limited, která sama žádné procesory nevyrábí a vývoj financuje prodejem licencí na své patenty. V důsledku toho architekturu ARM nefinancuje jeden, ale několik desítek výrobců, což se pozitivně projevuje na koncové ceně pro zákazníka.
Myslím, že to je pěkný příklad užitečnosti patentového práva.

Konstruktéři, programátoři a další se převážně věnují „za zavřenými dveřmi“ praktickému řešení problémů a za ně pak hovoří výsledek jejich díla, tedy spokojený uživatel.

Á propos – zná někdo ze čtenářů alespoň 10 autorů technických řešení věcí, které denně užívají a baerou do ruky?

Jak je chráněna myšlenka konstruktéra letadla, vlaku, autbusu, které využívají denně miliony lidí (99% řešení není patentováno)? Dostává za každé jedno užití konečným uživatelem nějakou odměnu? Nebo mu snad platí provozovatelé – dopravní společnosti? – Jasně, že ne.

Ale na druhou stranu umělci, kteří vydají „ze své hlavy“ při vzniku díla rovněž podobnou invenci, si osobují právo, aby jim každý za (téměř) každou jednotlivou konzumaci jejich díla platil poplatek, a to dokonce i dlouho po jejich smrti.

To srovnání ukazuje na absurdity umělecké tvorby. Umělci si postupně vydobili určité pozice, které jsou logicky (ve srovnání s obdobnými profesemi) neobhajitelné. Jediným argumentem, je zvyklost, která, jakožto už dostatečně „zažitá“, má sloužit jako páka k dalšímu posunu v jejich požadavcích.