Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Evropa vzhůru nohama

Neuvěřitelné se stalo skutkem: ČSSD dnes podporuje ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, zatímco ODS, která má jeho příjetí v programu, je proti. Řeč je o nové evropské smlouvě.

Úhel pohledu, z něhož (nehotovou verzi) Smlouvy o stabilitě, spolupráci a vládnutí v hospodářské a monetární unii v Česku posuzují její příznivci a popravdě řečeno i mnozí její odpůrci, je takový, že pokud k ní nepřistoupíme, můžeme se ocitnout mimo „hlavní proud evropské integrace“ a posléze snad mimo Unii, což může vést k izolaci země a k tomu, že naše kmotrokracie opírající se o primitivní šovinismus bude schopná odstranit zábrany vyplývající z mezinárodních závazků, které její řádění udržují v jistých mezích. Tento směr uvažování vůbec není od věci,  ovšem zakrývá podstatu smlouvy, stejně jako fakt, že ve zbytku Unie se zdaleka nesetkává s nadšeným přijetím.

Respektovaný komentátor evropské ekonomiky W. Munchau tvrdí, že skoro každý v jeho okruhu (evidentně včetně něho samotného) považuje smlouvu za “ dosti šílenou“. Francois Hollande, protikandidát Sarkozyho v prezidentských volbách (konají se v květnu), vyjádřil odhodlání smlouvu přepsat, pokud se dostane k moci, a evropští socialisté ji všeobecně nemají moc v lásce, ovšem kromě těch britských a českých (v obou zemích shodou okolností vládne konzervativní vláda, která pakt odmítá).

A odporu zleva se nelze divit – pokud by byla důsledně implementována, smlouva by znamenala masivní odbourání sociálního státu všude v Evropě. Na druhou stranu, vzhledem k ambiciózním cílům jsou v ní zabudovány tak směšné donucovací prostředky, že připomíná spíše bezzubý instrument mající potěšit německé voliče.

Reklama

Pozor – teď přijde téměř smrtelná dávka čísel

V Maastrichtských kritériích, jež má nová smlouva nahradit, je rozumný a státy EU všeobecně ignorovaný požadavek, aby deficit nepřesáhl 3 % HDP. Jádrem nové smlouvy, které se vztahuje jen na země používající euro, je závazek, aby deficit státního rozpočtu nepřekročil 1 % hrubého domácího produktu, pokud je celková výše státního dluhu výrazně pod 60 % HDP a nehrozí velká rizika nárůstu, a u zemí, jejichž celkový státní dluh je vyšší 60 % HDP (jakože takové v EU jsou, Česko má státní dluh lehce pod 40 %), dokonce roční deficit nesmí překročit 0.5% HDP. Letmým pohledem na stránky Českého statistického úřadu zjistíme, že od roku 1995 splňovalo Česko tato kritéria pouze jednou – v roce 2007, v době prudkého hospodářského růstu. Cílem úsporných opatření prováděných vládou je, jak ministr Kalousek často opakuje, aby Česko dosahovalo rozpočtového přebytku už při dvouprocentním růstu. Pokud by se toho podařilo dosáhnout, stejně by ČR ještě pořád kritéria smlouvy nemusela splnit – rozpočtová politika nastavená na přebytky při dvouprocentním růstu klidně může při růstu dejme tomu o 0.4% generovat deficit přes 1% HDP. Česko dosud nebylo zrovna vzorem fiskální disciplíny, ale jiné země EU jsou na tom v této oblasti ještě podstatně hůř.

Záchranná brzda?

Smlouva ovšem obsahuje výjimku pro případ velkého hospodářského propadu – přitom se odkazuje na definici krize spočívající v celkovém poklesu HDP nebo situace, kdy se hospodářství zotavuje z dlouhodobého poklesu. Limit na utrácení v krizi přitom není stanoven, jen musí existovat důvěryhodný plán jak se z dluhů dostat po skončení krize (to je požadavek zcela formální, vzhledem k tomu, že předpovědí budoucího růstu se vesměs rovnají věštění z křišťálové koule). Objevuje se tu jistá bizarní asymetrie – při růstu 0.1 % bude třeba deficit udržovat pod 1 %, kdežto při poklesu 0.1 % může vláda utrácet jak chce. Tzn. podpory v nezaměstnanosti se budou masivně zvyšovat, jakmile se ekonomika propadne? Ehm, nevidí někdo jak by se to mohlo zneužít? Takové pravidlo může vést k tomu, že namísto automatických protikrizových opatření budou státy nuceny přijímat v krizi ad hoc balíčky, vyznačující se často deficitem transparentnosti. Kritéria toho, co je to velký hospodářský propad, ovšem na druhou stranu nejsou přímo ve smlouvě a EU je tudíž může snadněji zmírnit – což je jedna z mnoha děr v její vymahatelnosti (viz dále).

Bezzubý papírový tygr

Teoreticky by pro mnoho států zbývalo jediné řešení, jak smlouvu implementovat – pomocí privatizace rozsáhlých kusů veřejného sektoru. Nakonec to ovšem nebude tak horké – bez ohledu na to, zda to považujeme za žádoucí či nikoliv, je dosti nerealistické očekávat, že se podaří tak zásadní společenskou transformaci prosadit za pomoci tak chabých prostředků.

Smlouva obsahuje dvojí donucovací mechanismus – první funguje na úrovni samotné EU a spočívá v tom, že Evropská komise nebo některý z členských států bude moci žalovat narušitele paktu u Evropského soudního dvora. Pokud bude stát shledán vinným z porušení rozpočtové disciplíny, a rozhodne se rozsudek ignorovat, může ho jiný stát žalovat znovu (představte si dopad na diplomatické vztahy) a požadovat zaplacení pokuty v ohromující výši maximálně 0.1 % HDP. Pro Česko by to v roce 2010 (opět odkazuji na ČSÚ) znamenalo ztrátu 3.7 miliardy. To je sice přehnaná částka, pokud si kupujete dům, ale je to daleko méně než kolik činí transfery do a z rozpočtu EU, a v celém státním rozpočtu je to kapka v moři. Vzhledem k nepochybně politicky turbulentním následkům dodržovování smlouvy bude takto pro státy cestou nejmenšího odporu pakt ignorovat.

Ústavní vyrovnanost

Zajímavější jsou sankce vnitrostátní – smlouva totiž požaduje, aby státy přijaly „nejlépe“ ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu. Tato povinnost má být vymahatelná soudně – ovšem situace, v níž by Evropský soudní dvůr pokutoval členskou zemi za to, že odmítla změnit svoji ústavu, by nebyla, řekl bych, příliš slibná z hlediska jejího dalšího setrvání v EU. Ústavní zákony jsou zpravidla přijímány způsobem, který de facto vyžaduje souhlas opozice – těším se, co na to ČSSD, smlouvu údajně podporující. Francouzští socialisté každopádně ke změně ústavy velkou ochotu nejeví.

Ústavní zákony o vyrovnaném rozpočtu jsou ovšem dnes módou – na čele vlny je Německo, které v roce 2009 přijalo ústavní omezení deficitu dokonce na drakonických 0.35 % HDP – s účinností od roku 2016. Nedávno začaly prosakovat informace, že německý ministr financí už teď vymýšlí plán, jak toto pravidlo obejít. Brzy, zdá se, uvidíme, co se stane, když se střetne nezastavitelná síla s nepohnutelnou překážkou…

I proto lze na vztahu k Romům dobře sledovat, kterým směrem se vydává „paradigma nové epochy“, zda a nakolik se odklání od humanismu, solidárnosti, od lidských práv, jak je stále ještě vnímáme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama