Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Islám a Západ

Komplikované soužití

Tohle je pokračování mého předchozího článku z před třemi týdny. Původně jsem chtěl do jednoho blogpostu shrnout něco jako návrh politické strategie v záležitostech imigrační politiky a přístupu k muslimům, ale ukázalo se, že se jedná o moc komplexní problém (já vím, šokující), takže jsem se rozhodl to rozdělit nejdřív na dvě a teď zatím na tři části.

V prvém díle jsem se věnoval hlavně tomu, jak se česká veřejnost staví k přistěhovalectví, jak protipřistěhovalecké postoje mohou ovlivňovat další politické názory jejich zastánců, a jak to souvisí s celkovými trendy občanské angažovanosti. Dospěl jsem k závěru, že na základě zkušenosti z jiných zemí lze očekávat, že téma přistěhovalectví z veřejné debaty hnedtak nezmizí, že současný nárůst pozornosti k němu může ze strany většiny společnosti, která se k přistěhovalcům staví odmítavě, posílit volání po různých omezeních osobní svobody, i to i v oblastech, které s přistěhovalectvím na první pohled nesouvisejí, až celkově po „vládě tvrdé ruky“. Mezitím zveřejněný výzkum ukazující, že tři čtvrtiny Čechů podporují obnovení hraničních kontrol, tento závěr podporuje, i když je pravda, že zatím se jedná o restrikci, jejíž souvislost s přistěhovalci je zřejmá. Dále jsem upozornil na to, že argumenty obvykle používané zastánci přijímání uprchlíků, opírající se o globální všelidskou solidaritu, pravděpodobně nejsou pro jejich odpůrce příliš přesvědčivé, jelikož ti mnohdy velkou solidaritu s cizinci necítí, protože evoluce nás vybavila strachem z cizinců a sklonem k nepřátelství vůči nim, a překonání těchto instinktů vyžaduje jisté úsilí, jež česká společnost dosud nevyvinula. Dále jsem se soustředil právě na způsoby, jak tyto instinkty překonat. Kromě jiných považuji za důležité nevyklízet pole demagogickým výkřikům, že jedině příznivci uzavření hranic jsou praví vlastenci, kdežto odpůrci jsou „zrádci národa“.

Proto je potřeba poukazovat na to, že nápady vycházející z širokého a vzájemně se překrývajícího pole odpůrců imigrace a islámu jsou mnohdy šílené a jejich praktické uplatnění by bylo katastrofou pro české národní zájmy. Současně vidím potřebu přicházet s konstruktivními alternativami.

Reklama

Na konci minulého dílu jsem slíbil, že příště objasním, proč není v českém národním zájmu znepřátelit si celý islámský svět a kompletně uzavřít hranice před veškerou imigrací. To jsou, jak si můžete povšimnout, dvě různé věci, a i když mezi islámem a imigrační politikou je nějaká souvislost, ve skutečnosti je menší, než si mnozí myslí. Jelikož jsou to ve skutečnosti dva složité problémy, rozhodl jsem se raději, že je proberu každý zvlášť. Teď se tedy podívám na tom, jakou politiku je vhodné z hlediska našich národních zájmů uplatňovat vůči muslimům, a teprve v další části na imigrační politiku.

Odpor k islámu versus odpor k přistěhovalectví

Jako jeden z argumentů pro „zavření hranic“ je uváděna hrozba islámského terorismu. Zdá se, že obecně negativní názor na přijímání uprchlíků a na islám jdou často ruku v ruce. To má svůj logický důvod – část uprchlíků, kteří hledají azyl v Evropské unii, jsou skutečně muslimové.

Je nepochybně mnoho lidí, kteří se domnívají, že zatímco muslimské přistěhovalce je třeba striktně a bezvýjmečně odmítat, u přistěhovalců jiné víry je vhodný méně restriktivní přístup. Na druhou stranu se mi zdá zjevné, že mezi lidmi s vyhraněně protiislámskými názory mnoho nadšených příznivců většímu otevření země nemuslimským přistěhovalcům nenajdeme, a že tedy negativní postoj k islámu a podpora obecně restriktivní imigrační politiky jdou často ruku v ruce.

„Program“, možno–li to tak nazvat, protiislámského hnutí je ovšem podstatně širší než jen imigrační politika. Jeho základní tezí je, že islám je zločinná ideologie podobná nacismu, z čehož zjevně vyplývá, že mírová koexistence mezi muslimskou komunitou a západní civilizací není možná, a jediným řešením je tudíž válka až do úplného zničení jedné ze stran -takhle to totiž dopadlo s nacismem. V méně apokalyptické podobě, kterou ovšem jsem si právě vymyslel, protože protislámští aktivisté střízlivostí neoplývají, by mohla být jejich ideologie přeformulována tak, že islám je něco jako sovětský komunismus, a namísto opravdové války je třeba proti němu vést zprostředkovanou „studenou“ válku, opět až do jeho úplného zničení.

Různé počty muslimů

Znalosti průměrného Čecha o muslimech a islámu jsou, obávám se, nevelké. Na webu kolem nich navíc koluje plno dezinformací. Já jsem zde uváděné údaje čerpal ze stránek Pew Research Center (PRC), amerického výzkumného ústavu, který v nedávné době shromáždil řadu nesmírně cenných dat o muslimech.

Na světě žije velmi zhruba 1,6 miliardy muslimů, tj. 23 % celého lidstva. Z toho v Evropské unii jich je zhruba 19 milionů, což při půl miliardě obyvatel EU dělá zhruba 4 % její populace. Mezi státy EU je zdaleka největší podíl muslimů v Bulharsku, kde jich je necelých 14 %, na druhém místě je Francie se 7.5 %. M. Konvička by vzhledem ke svému přesvědčení, že každý muslim je zakuklený náboženský fanatik, měl asi věnovat pozornost podle těchto čísel kombinovaných s jeho pohledem na svět nevyhnutelně nadcházejícímu bulharskému džihádu. Pokud budou současné demografické trendy pokračovat, muslimská populace ve světě bude rychle narůstat a v roce 2050 bude prý tvořit 30 % lidstva. Nejsem si jist, jak spolehlivý je to odhad, ale každopádně je mi jasné, že odhadovat přesný podíl muslimů v v EU, pakliže ta bude vůbec ještě existovat, v roce 2050 se dost podobá věštění z křišťálové koule. Odhadovat je možné pouze základní trendy, a pokud jde o ně, je nepravděpodobné, že by se podíl muslimů v EU snižoval, lze naopak očekávat růst. Jak moc velký bude, to závisí na budoucím demografickém vývoji a imigrační politice. Ovšem nějaké dramatické navýšení v řádu desítek procent není pravděpodobné, protože k tak dramatickým změnám dochází zřídka. PRC každopádně odhaduje, že v Evropě bude v roce 2050 muslimů 10 %, to je ale včetně Ruska, kde je velká muslimská menšina, takže předpokládám, že pro dnešní země EU je ten odhadovaný podíl nižší.

Z toho vyplývají dvě věci – zaprvé, muslimů žije na světě opravdu hodně, a za druhé, v Evropské unii jich zdaleka není tolik, aby mohli tvořit nějakou dominantní politickou sílu, a tou vzhledem k jejich počtu nebudou v EU ani za 50 let. Pravoslavných žije v EU víc než muslimů. Pokud jde o delší časové období, předvídat budoucnost lidské společnosti, narozdíl od přírodních procesů, v řádu staletí je už čistě sféra science fiction. Tím podle mě nemá smysl se zabývat jako podkladem pro politické rozhodování, vždyť plno věcí, které si dnes ani nedokážeme představit, se může změnit.

Tady si dovolím odbočku k otázce muslimských uprchlíků. Současná „uprchlická krize“ zatím rozhodně nespočívá v tom, že by do EU prchalo nějaké obrovské množství muslimů. Dle odhadu unijních pohraničníků z Frontexu od začátku roku přišlo požádat o ochranu zhruba 340 000 lidí, což je celých 0,068 % populace EU. Z nich je většina, ale zdaleka ne všichni muslimové. Nějaká část z toho, i když je velmi nejasné, jak velká, bude nepochybně prohlášena za ekonomické migranty nemající nárok na ochranu a vyhoštěna. Toto jsou zcela směšně nízká čísla. Je ovšem pravda, že EU, ač v současnosti formálně považuje za svůj mezinárodněprávní závazek přijímat uprchlíky, je v realitě nechává přijít, jen pokud zaplatí nemalé peníze nelegálním převaděčům, riskují život na nějakém zpola se potápějícím vraku a přelezou pohraniční ploty. Uprchlíků by nejspíš přicházelo víc, pokud by se zavedl nějaký humánnější systém jejich přijímání, k čemuž se tedy vůbec neschyluje, spíš naopak. Myslím, že nikdo nedokáže odhadnout o kolik. Stejně tak by se počet muslimských uprchlíků zvýšil, pokud by se v podobné situaci jako Sýrie ocitla nějaká větší muslimská země. Syřané tvoří velkou část z oněch výše zmíněných 340 000 příchozích do EU. Před občanskou válkou v Sýrii žilo 20 milionů muslimů a v současnosti se jedná o jedinou zemi, z níž lidé prchají po milionech.

Nicméně, obavy, že nějaké v budoucnu dorazivší nepředpokládaně velké množství uprchlíků zde zavede právo šaria apod., nejsou moc racionální. Možnosti uprchlíků podílet se na politickém životě zemí, do nichž uprchli, bývají povětšinou velmi omezené. Mimo jiné, hostitelská země si může zvolit, za jakých podmínek a zda vůbec umožní jim i jejich dětem nabýt občanství, které je nutné pro výkon většiny politických práv v zemích EU.

Špatné zprávy

Mezi touto necelou čtvrtinou světové populace, kterou tvoří muslimové, je značně rozšířen negativní pohled na Západ, čili mnozí muslimové nás nemají rádi. Zde vycházím z rozsáhlého průzkumu PRC z roku 2011, konaného v několika muslimských zemích. Stejný výzkum mimochodem nepřekvapivě ukazuje, že západní pohled na islám také není zrovna přívětivý. V téhle souvislosti je třeba zmínit, že tento průzkum také zkoumal muslimský pohled na židovskou komunitu, a výsledky jsou dosti strašné, ve srovnání s Židy jsou (ostatní) obyvatelé Západu populární figury v islámském světě.

Dále, průměrný muslim má, řekněme, konzervativnější pohled na takové otázky, jako je postavení žen v rodině, práva sexuálních menšin a svoboda vyznání, než průměrný Čech (tady je gigantický výzkum PRC na tato témata). Přitom já osobně mám, troufnu si odhadnout, nejspíš ještě méně konzervativní pohled ve všech těchto otázkách než průměrný Čech, čili se s průměrným muslimem v tomhle směru rozhodně neshodnu.

Tyto údaje rozhodně nejsou povzbudivé. Ale bylo by hloupé z nich dovozovat, že se musíme pustit do zničující války s islámem. Důvod je jednoduchý, muslimové sami s námi rozhodně válku vést nechtějí, jinak by s tím už dávno začali. Můžete namítnout, co 11. září 2001 a další teroristické útoky?, ale to je dílo malých skupin radikálů. Pokud by se jeden a půl miliardy muslimů kolektivně rozhodlo jít do války se Západem, vypadalo by to jinak, a nepochybně bychom si toho všimli.

Boj o budoucnost islámu

Tohle je Jakarta, hlavní město Indonésie, největší muslimské země

Každému, kdo se hlouběji zajímá o dění v islámském světě, musí být jasné, a je to vidět i z výše citovaných průzkumů, že muslimové rozhodně netvoří uniformní masu, sjednocenou nenávistí k Západu a pochodující pod prapory džihádu do války. Naopak, islámský svět je zmítán řadou konfliktů mezi samotnými muslimy, které se bohužel často řeší krvavě.

Velká část muslimů se domnívá, že řešením problémy islámského světa je „návrat k islámu“. Na Západě se jim obvykle říká islamisté, což je slovo, které budu dále používat, i když to nepokládám za příliš šťastně zvolené označení. Islamisté jsou značně různorodá skupina, ale kdybych měl nějak shrnout, co jejich vize „návratu k islámu“ znamená, u většiny z nich lze najít dvě až tři společná témata – chtějí konzervativnější společnost, zejména pokud jde o postavení žen, a současně usilují o svázání státní moci pravidly, čili zavedení vlády práva (samozřejmě islámského), namísto libovůle různých diktátorů vládnoucích dnes v islámských zemích. Současně, zvlášť u umírněnějších islamistů se objevuje s tím související snaha o větší odpovědnost vlády vůči svým občanům, zejména pokud to jsou heterosexuální muži a muslimové.

Sociální a kulturní konzervatismus islamistů mi není nijak sympatický. To ale nemění nic na tom, že v kritice režimů, které vládnou, nebo v některých případech, pokud byly svrženy, vládly v muslimských zemích, mají islamisté úplnou pravdu –  v řadě těchto zemí jsou vlády namísto svých občanů odpovědné armádě, hlavní náplní práce úředníků je vykořisťování občanů, kritici poměrů mají sklony končit v base, zatímco vládci a jejich rodiny žijí v okázalém přepychu. Tato situace má podle mě kořeny v tom, že moderní státy v islámském světě vybudovali kolonizátoři. Prakticky celý islámský svět s částečnou výjimkou Arabského poloostrova byl v minulosti pod nějakou formou nadvlády západních mocností nebo Ruska (či Sovětského svazu). Tito vládci v něm vybudovali centralizovaný státní aparát odpovídající potřebám vzdálené metropole a usilující o potlačení lokálních institucí, které se ale současně snažil využít coby nástroje kontroly (aliance kolonizátorů s některými konkrétními kmeny proti jiným apod.) Po vyhlášení nezávislosti nové režimy tento aparát v mnoha převzaly.

Zřejmě nejdůležitější politický konflikt v islámském světě probíhá mezi islamisty a jejich odpůrci, čili těmi, kdo si nemyslí, že „návrat k islámu“ představuje smysluplný politický program. Těm můžeme říkat třeba „sekularisté“, což je podobně ošklivě znějící termín jako „islamisté“. „Sekularisté“ jsou ovšem rovněž muslimové. Ani jeden z těchto táborů rozhodně nelze považovat za homogenní názorový blok, je tam velká vnitřní rozmanitost. Konflikt mezi nimi je každopádně často veden násilnými prostředky a obě strany mají na svém kontě řadu zvěrstev. Není to žádná černobílá bitva dobra se zlem. Jelikož předpokládám, že mnohý čtenář bude mít sklon sympatizovat spíš se sekulárním táborem, dovoluji si upozornit na některá nepříjemná fakta:

Saddám Husajn a jeho strana Baas rozhodně patřil k sekularistům modernizujícím zemi (hlavně teda podle sovětského vzoru) a potlačujícím roli islámu ve společnosti. Genocidu (křesťanských) Arménů spáchala turecká vláda usilující o modernizaci země po japonském vzoru včetně zbavení se zastarých islámských institucí. Pokud se vrátíme do současnosti, v roce 2013 egyptská armáda zmasakrovala 800 pokojných islamistických demonstrantů protestujících poté, co byl demokraticky zvolený islamistický prezident svržen vojenským pučem. A samozřejmě v Sýrii máme sekularistickou vládu rodiny Assadů, kde po prvním krvavém diktátorovi převzal otěže jeho syn, který se zpočátku pokojné protesty svojí diktatuře pokusil utopit v krvi, což vyústilo v onu občanskou válku, kvůli níž do EU prchá tolik lidí, přičemž Assadova armáda brutalitou a počtem zavražděných zdaleka překonává své nepřátele z ISIS – kteří ovšem svoje zločiny zjevně páchají schválně tak, aby připoutali pozornost Západu, zatímco Assad své mučírny a nasazení chemických zbraní proti civilistům apod. v západních médiích jaksi neinzeruje. Pokud by měl z tohoto výčtu někdo snad pocit, že rozsah krvavých konfliktů mezi muslimy dokazuje, že islám je inherentně násilné náboženství, dovoluji si připomenout, že Západ má taky plno másla na hlavě, jak dokazuje kupříkladu, ehm, 1. a 2. světová válka. Nebo si připomeňme, jak se milice křesťanškých Srbů pustili v 90. letech do vyvražďování muslimských Bosňáků a Albánců.

Islamisté i sekularisté jsou názorově značně rozmanité skupiny. Část islamistů je přesvědčena, že jejich víra jim přikazuje očistit islámský svět od veškerých západních vlivů. Těm někdy na Západě jim říkáme islámští fundamentalisté, to ale je nešťastné označení – protože implikuje, že oni jsou „ti praví“ muslimové, kteří se chtějí vrátit k základům (fundamentu) islámu. To oni sice sami o sobě tvrdí, ale jiní muslimové s tím rozhodně nesouhlasí. V samotném islámském světě se důslední odpůrci západních vlivů nazývají salafisté, popřípadě wahábité, což je ovšem hlavně pejorativní označení užívané jejich muslimskými odpůrci. Zjišťování počtu salafistů je složité, mimo jiné proto, že není jednoduché je precizně definovat, hranice mezi nimi a ostatními islamisty je neostrá a lidé se mohou přesouvat z jedné této názorové skupiny do druhé. Jsou ovšem silné důvody předpokládat, že se jedná mezi muslimy o početnou menšinu. Přitom je důležité zdůraznit, že ne každého muslima, který má negativní postoj k Západu, lze označit za salafistu. Nemusíte být fanouškem naší civilizace k tomu, abyste dospěli k závěru, že konstruktivní spolupráce s ní tam, kdem máme společné zájmy, je prospěšná. A samozřejmě velká část muslimů má pozitivní či alespoň smíšený vztah k západní civilizaci (viz výše citovaný průzkum PRC).

Část salafistů, rozhodně ne všichni, je přesvědčena, že úsilí o dosažení jejich cílů ospravedlňuje jakékoliv násilné prostředky, a to nejen zaměřené proti obyvatelům Západu, ale i proti nesalafistickým muslimům. Z této skupiny se rekrutují příznivci Al-Kajdy, ISIS a podobných organizací.

Názory muslimské veřejnosti se samozřejmě mohou změnit a podpora salafistů může v budoucnu narůstat, nebo taky klesat. Je myslím jasné, která z těchto dvou možností je v našem zájmu.

Dále je důležité si uvědomit, že zdrojem nepřátelství některých muslimů vůči Západu není prostá náboženská nesnášenlivost, to, že (většinou) nejsme muslimové. Kupříkladu Číňané nejsou většinou muslimové, a přesto nepřátelství k Číně není důležitým hybatelem událostí v islámském světě, a to i přes represivní politiku čínské vlády vůči tamní muslimské menšině.

Bohatství a moc západních zemí samozřejmě neunikly pozornosti muslimů. Mnozí z nich, zejména mezi sekularisty, by rádi, aby se muslimské země v některých důležitých aspektech snažili Západ napodobit, což je ovšem myšlenka vyvolávající v islámském světě značný odpor. V historii posledních, řekněme, dvou staletí, obyvatelé Západu napáchali mnohem větší škody v islámském světě než naopak. Většina islámského světa byla pod nadvládou západních koloniálních mocností (bylo by zajímavé se podívat, jaké pocity chovají vůči Rusku muslimové v té menší části islámského světa, která byla obsazena jím místo Západu, a jak se liší od postojů jejich a ostatních muslimů vůči Západu). Za studené války v islámském světě Spojené státy a Sovětský svaz podporovali každý své spojence v různých konfliktech, bez velkých ohledů na škody tím způsobené, což nejspíš popularitě Západu nepřidalo. A „válka proti teroru“, zahájená Spojenými státy po 11. září 2001, taky popularitu Západu rozhodně nevylepšila. Čímž rozhodně netvrdím, že vše co bylo v jejím rámci učiněno, je špatně. Je jasné, že obrana Západu před reálnými bezpečnostními hrozbami je nutná. Současně v USA probíhá živá veřejná debata na téma, co z „války proti teroru“ bylo a je rozumné opatření a co byla přehaná reakce. Bez ohledu na to, co si kdo myslí o této složité otázce, je zřejmé, že popularitu Západu mezi muslimy nevylepšila.

Dále k protizápadním náladám v islámském světě přispívá protizápadní propaganda, či tolerance této propagandy v zemích, jež jinak aplikují tuhou cenzuru, ze strany mnohých vlád muslimských zemí. Tyto autoritářské režimy používají Západ coby nepřítele, na něhož je možné svést jejich vlastní selhání. Tytéž vlády současně často vystupují jako spojenci Západu a západním státům odůvodňují to, že je třeba je podporovat, tím, že nebýt jich, vlády v zemi se ujmou protizápadní hnutí, která jsou u nich populární i díky jejich vlastní politice.

Co dělat?

Taková je tedy situace. Jak by měla vypadat politika Západu vůči muslimům, pokud vycházím z toho, že bude prioritizovat národní zájmy občanů západních zemí před zájmy muslimů? (což je základní imperativ zahraniční politiky, který se v bližší ani vzdálenější době nezmění, bez ohledu na to, co si o něm myslím):

Za svým způsobem nejzávažnější problém považuji, že dle výzkumů se zdá, že antisemitismus je mezi muslimy značně rozšířený, nejedná se jen o výmysl islamofobů. To je paradoxní, jelikož v minulosti (rozuměj ve středověku) byl islámský svět k židům výrazně přívětivější než křesťanský. A nesmíme zapomínat, že to byli obyvatelé Západu a nikoliv muslimové, kdo se pokusil židy vyvraždit. To ale není důvod antisemitismus části muslimů ignorovat. Bohužel, proti antisemitismu ve většinově muslimských zemích můžeme dělat jen málo. Jiná je však situace v zemích EU, kde je potřeba vzít na vědomí, že z tamní muslimské komunity mohou vzejít a už také vycházejí bezpečnostní hrozby pro evropské židy. Veřejné instituce by měly tomuto problému věnovat značnou pozornost. Přísné trestání antisemitsky motivovaných trestných činů, všeobecný útok na protižidovskou propagandu (samozřejmě nejen když je šířena muslimy!), cílené vzdělávací programy, a podobná opatření by měla být přijata.

Vedle toho je samozřejmě nutné se rázně vypořádat s jakoukoliv agresí přicházející z islámského světa, ať už jsou jejím zdrojem státy nebo teroristické organizace. To ovšem vždy byla a je západní politika. Zvlášť potom, co se rozpoutalo po 11. září 2001, dnes stěží mezi muslimy někdo pochybuje, že odveta Západu proti jakékoliv agresi z islámského světa bývá tvrdá a nelítostná.

Konečně, a zde se dostávám k tomu, proč jsou nápady protiislámských aktivistů vyloženě škodlivé i pro naše národní zájmy, je potřeba aktivně bránit salafistům v posílení jejich moci v islámském světě. Pokud by muslimové skutečně byli sjednoceni pod vládou něčeho jako ISIS, organizace, která má dnes pár tisíc bojovníků z oné víc jak jedné a půl miliardy muslimů, je naivní předpokládat, že nějaká obrazná či doslovná zeď mezi námi a muslimskými zeměmi nás před nimi ochrání. Neměli bychom zapomínat na lekce studené války, historické situace, v níž byly skutečně stovky milionů lidí, včetně, ehm, Čechů, do velké míry násilně sjednoceny pod vládou agresivní militaristické ideologie nepřátelské k Západu. USA a jejich spojenci samozřejmě nakonec studenou válku vyhrály, ale neobešlo se to bez obrovských nákladů a svět se několikrát ocitl na pokraji jadernému konfliktu. Studená, natož horká, válka s islámským světem je něco, čemu je v našem zájmu se vyhnout. Naopak, pokud by se podpora a vliv salafistů snížily, nebezpečí teroristických útoků by se zmenšilo a vzájemně výhodná spolupráce mezi Západem a muslimskými zeměmi by se mohla více rozvíjet v řadě oblastí, což by pro nás bylo výhodné.

Z toho vyplývá, že Západ rozhodně měl ve vlastním zájmu, a shodou okolností i v zájmu muslimů, podporovat protisalafistické síly. Přitom by se mělo podle mě vycházet ze dvou zásad, mezi nimiž je třeba delikátně balancovat, protože jsou trochu vzájemně protichůdné: 1) není dobré zasypat penězi a dodávkami zbraní každého, kdo bojuje nebo předstírá, že bojuje proti salafistům. Kdoví, kde takové zbraně nakonec skončí (ISIS získala plno špičkové americké výzbroje coby válečnou kořist od irácké armády) a také případné zločiny s jejich pomocí spáchané pověst Západu zrovna nevylepší, 2) spolupracovat je třeba nejen se sekularisty, ale i s islamisty, kteří nejsou salafisté a jsou k tomu ochotni. Nemá smysl, abychom se sami připravovali o užitečné spojence. Dohoda, nedávno uzavřená Obamovou administrativou s iránskou islamistickou vládou o utlumení jejich jaderného programu výměnou za uvolnění sankcí, mi připadá jako dobrý příklad uplatňování této druhé zásady, protože má potenciál posílit umírněné islamisty na úkor salafistů (což rozhodně neznamená, že by bylo moudré povzbuzovat české firmy, aby se se svými investicemi hned po zvednutí sankcí nahrnuly do Iránu). Mezi umírněnými islamisty a salafisty je zkrátka potřeba důsledně rozlišovat a stavět je proti sobě, namísto do jednoho šiku proti nám.

 S tím, souvisí, že Západ by měl ve vlastním zájmu usilovat o vylepšení svého obrazu v islámském světě. Jedním z cest k tomu by mohlo aktuálně být, kdyby se rozhodl ukázat solidaritu a přijmout na své území velkou část syrských uprchlíků před válkou. Uvědomuji si přirozeně, že proti přijímání uprchlíků existují ekonomické a bezpečnostní argumenty, k nimž se dostanu příště (povětšinou je nepokládám za příliš přesvědčivé), ale ty je třeba vážit z hlediska našich národních zájmů, když už ignorujeme humanitární rozměr, proti reálným benefitům, které by jejich přijetí přineslo ve formě možného zlepšení vztahů s islámským světem. Většina syrských uprchlíků je momentálně naštosovaných v zemích jako je Jordánsko a Turecko, s nimiž z různých strategických důvodů potřebujeme spolupracovat.

Evropští muslimové

Muslimské komunity, existující v zemích Evropské unie, by také teoreticky mohly a měly hrát roli mostu mezi Západem a islámem. Bohužel, dnes to tak úplně nefunguje. Průzkum PRC z roku 2006 ovšem přesto ukázal, že evropští muslimové jako celek mají k západní civilizaci podstatně přívětivější postoj než ti z většinově muslimských zemí, v čemž je jistá naděje. Zajímavé je, že muslimové v USA, kde se ze dvou třetin (průzkum z roku 2008) jsou ve srovnání s evropskými, řečeno módním slovem, dobře „integrovaní“ do americké společnosti, a to i navzdory růstu americké islamofobie po 11. září 2001. Je pravděpodobné, že to má mnoho společného s větší zkušeností a akceptací imigrantů ze strany americké společnosti ve srovnání s evropskými zeměmi.

Pokud jde o muslimy v EU, mnoho z nich je tzv. „plně integrováno“, ale je jasné, že soužití části z nich s ostatními občany evropských zemí je problematické. Tady nechci hodnotit, čí je to chyba. Pokud by se toto soužití zlepšilo, bylo by to dobré pro obě strany, a současně by to mohlo pomoci ve vztazích mezi Západem a světovou muslimskou komunitou jako celkem. Samozřejmě ovšem není možné nechat muslimy v EU, ať si žijí v uzavřených komunitách řídících se vlastními zákony odlišnými od zbytku společnosti, zejména v rodinných vztazích. To by nejspíš napětí stejně nesnížilo. Na druhou stranu, požadovat po nich, aby se vzdali islámu, rozhodně není funkčním receptem na integraci, právě naopak. Navíc, pokud by byl přijat coby  oficiální politika, nepřímo by tím došlo i k omezování práv nemuslimských občanů. Namísto toho je nutné důsledně respektovat náboženskou svobodu muslimů a nebránit jim v tom, aby žili podle svých tradic do té míry, do níž tyto tradice neodporují našim zákonům. Současně je ovšem potřeba, aby právní řád tyto tradice omezoval, jen když je pro to dobrý důvod, a aby nebyly přijímány speciální zákony fakticky omezující práva pouze muslimů a nikoho jiného. Současně s tím je potřeba bojovat proti diskriminaci a vylučování, které mohou muslimové čelit ze strany většinové společnosti, aby se do ní mohli začlenit i fakticky, a nejen formálně.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama