Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Krize na obzoru

Velká ratingová agentura snížila rating amerického státního dluhu z úplně nejlepšího stupně na druhý nejlepší. Jako odpověď na to ceny amerických státních dluhopisů vzrostly, zato masivně spadly ceny akcií amerických a i jiných firem. Co to?

  Logicky vzato, když se zjistí, že vaše dluhopisy nejsou natolik bezpečná investice jak se myslelo, jejich cena by měla spadnout, ne? Naopak vliv na ceny akcií by měl být jenom velice nepřímý, spočívající v tom, že snížení ratingu o jeden stupínek signalizuje nepatrně vyšší pravděpodobnost budoucího státního bankrotu, a pokud americká vláda zbankrotuje, americkým i jakýmkoliv jiným firmám se povede zle. Jenže vzhledem k tomu, že se rating snížil zhruba z kategorie „nejbezpečnější na světě“, do kategorie „absolutně bezpečné“, tak je jakákoliv hrozba bankrotu natolik vzdálená, že by její vliv na akcie měl být zcela nepatrný, nebo ne?

 

Co to znamená? Zaprvé, což asi málokoho překvapuje, globální ekonomika funguje velice neintuitivním způsobem a se selským rozumem se v jejím pozorování daleko nedostaneme.

Reklama

 

OK, podívejme co si myslí lidé, kteří si narozdíl ode mě nemohou dovolit být (příliš)překvapení, protože se od nich očekává, že vědí, co se na trzích děje a bude dít.

Jan Macháček správně odhadl ještě před otevřením amerických trhů v pondělí, že poptávka po amerických dluhopisech poroste i přes snížení ratingu, a že akcie půjdou dolů. Jde o pokračování trendů, které se projevují zhruba od chvíle kdy USA zvýšením dluhového stropu před týdnem odvrátily bezprostřední hrozbu bankrotu, ale odhadnout, že budou pokračovat i po snížení ratingu, nebylo jednoduché. Scott Sumner, americký ekonomický blogger, to označil za „masivní vyjádření nedůvěry trhů k agentuře S&P” a nadávkem k tomu zkopíroval vyjádření bývalého (do roku 2004) šéfa konkurenční agentury Moody’s, proč je snížení ratingu neodůvodněné – „Ačkoliv je několik vyspělých zemí OECD s ratingem AAA, s menším dluhem a lepšími fiskálními vyhlídkami než USA, jejich trhy jsou příliš malé na to, aby hrály tu roli“ – rozuměj roli bezpečného přístavu pro globální investory. Zkrátka, jedna interpretace je, že snížení ratingu byl výstřel mimo (k němuž byla S&P motivována snad tím, aby si zachovala věrohodnost, těžce poškozenou v době krize, ve stylu „podívejte, jak jsme nezávislí, nebojíme se ani americké vlády“), a akcie by padaly stejně i kdyby k němu nedošlo.

 

Proč padají ceny akcií a dluhopisů nikoliv? Odpověď, která je zda se mi, tak trochu nevyřčeně obsažena ve většině komentářů, je taková, že cena akcií závisí na očekávání budoucích zisků firem, a ty závisí na budoucím hospodářském růstu. Cena dluhopisů naproti tomu závisí na očekávané inflaci a pravděpodobnosti bankrotu toho, kdo je vydal. Kdo čeká, že hospodářský růst bude mizerný, zato inflace bude nízká a pravděpodobnost státního bankrotu je zanedbatelná, prodá své akcie a nakoupí státní dluhopisy. Přesně to se děje v USA. Paradoxně, snížení ratingu tomuto procesu, spíš než, že by na něj nemělo žádný vliv, mohlo napomoci – protože jeho zdaleka nejvýznamější efekt bude ten, že posílí důvěryhodnost politiků požadujících řešení problému s rostoucím dluhem.

 

Klíčová otázka dnes je, zda bude trend pokračovat, a pokud ano, zda nás zavede do další krize jako v roce 2008. Problém je to palčivější, že jsme se z recese v podstatě nikdy pořádně nedostali. Čísla o nezaměstnanosti jsou v Česku, stejně jako v USA a leckde jinde, pořád stejně vysoká bez nejmenších známek oživení. To znamená, že další recese by nebyla stejná jako v roce 2008 ale horší. Stále mluvíme o USA, ale v roce 2008 jsme viděli, že schopnost americké ekonomiky stáhnout s sebou dolů i Evropu lze stěží přecenit.

Jak je možné, že američtí investoři právě teď en masse upravili svá očekávání budoucího hospodářského růstu směrem dolů? Ekonomičtí komentátoři mají dvě vysvětlení, z nichž jedno je takové, že Američané očekávají katastrofický vývoj v eurozóně, druhé (naštěstí) podle mě podstatně důvěryhodnější, souvisí s vnitřními americkými problémy. Jeho obhájcem je například Paul Krugman. Nedávná politická bitva kolem zvýšování dluhového stropu podle něho ukázala, že americký politický systém je do značné míry paralyzován. Příčinou je rostoucí radikalizace republikánské strany, která ovládla ve volbách roku 2010 dolní komoru Kongresu na vlně všeobecného voličského odporu proti vládě. Následně se svých politických cílů republikání rozhodli domáhat na Obamovi pohrůžkami, že když jim prezident nevyhoví, odmítnou zvýšit dluhový strop, což následně povede ke státnímu bankrotu se strašlivými důsledky pro světovou ekonomiku ( to, co se děje teď, je proti tomu, co hrozilo, lehčí výkyv trhů). Oficiálně za svůj cíl republikáni prohlašují snížení amerického dluhu, ale absurdita nápadu chránit zemi před hrůzami státního bankrotu pomocí hrozby státním bankrotem, a zároveň přitom odmítat jakékoliv zvýšení daní (mnozí republikánští kongresmani podepsali jakýsi slavnostní slib, že nikdy nebudou hlasovat pro zvýšení daní byť o jediný dolar), učinila naprosto zřejmým, že skutečným cílem republikánů není snížit státní dluh, ale radikálně omezit roli, kterou hraje federální vláda v americké společnosti, a ovšem taky ponížit a znemožnit Obamu před jeho levicověji naladěnými příznivci tím, že ho donutí přistoupit na své požadavky, a tak mu ztížit pozici ve volbách za rok.

Navíc bezprostřední hrozba bankrotu byla sice odvrácena dohodou v poslední minutě, ale problém byl v podstatě odložen a i v následujících měsících bude nejspíš účinně paralyzovat Washington. Podobná atmosféra není zrovna „prorůstová“ , zvlášť v situaci, kdy míra nezaměstnanosti v USA dosahuje dlouho nevídaných hodnot (v mnoha evropských zemích by ovšem americká čísla byla i tak považována za úspěch).

Znamená to snad, že je americká a s ní i světová ekonomika odsouzena ke zkáze? Nikoliv nezbytně – za rok jsou v USA volby, a jak návodně píše Krugman, na americké poměry radikální levičák, tudíž na politické ose asi tak evropský levý střed- „V Americe ve skutečnosti nejde, ani z čistě fiskálního pohledu, o to, zda ze schodků přistřihneme bilión tady nebo bilión támhle. Jde o to, zda extremisté dnes blokující jakoukoliv zodpovědnou politiku mohou být poraženi a marginalizováni“. Tak nějak mi to něco připomíná.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama