Obhajoba členství v NATO se zdá být zbytečnou v situaci, kdy po vystoupení z něho nikdo relevantní nevolá. Vzhledem ke stavu debaty o české zahraniční politice je však ve skutečnosti s podivem, že v ní hlasy volající po vystoupení ze Severoatlantické aliance nezaznívají silněji.
Vezměme si rusko-ukrajinský konflikt. Ten je nemalou (rozhodně velmi slyšitelnou) částí veřejnosti interpretován jako konflikt rusko-americký, v němž je Ukrajina objektem střetajících se zájmů dvou velmocí. Pokud by tomu bylo skutečně tak, americké jednání by bylo krajně nezodpovědné. Rusko je koneckonců soused Ukrajiny. Jednalo by se o ekvivalent situace, v níž by Rusko bojovalo s USA prostřednictvím podpory nějaké místní ozbrojené frakce o ovládnutí Kanady, což by nepochybně hrozilo válkou mezi USA a Ruskem. Chceme být prostřednictvím NATO spojenci mocnosti, která se chová takto nezodpovědně?
Vedle toho, i bez souvislosti s ukrajinskou krizí v české veřejné debatě dlouhodobě silně zaznívají hlasy, které jsou velmi kritické k zahraniční politice USA. Možná, že spojenectví s imperiální mocností, která často bere pramalý ohled na mezinárodní právo, není slučitelné s našimi závazky k ochraně lidských práv?
Problém české debaty je, že se často pohybuje v rovině grandiózních frází o principech a dohadování o tom, kdo má víc másla na hlavě. Poněkud v ní ustupuje do pozadí klíčová otázka – co by ČR v mezinárodních vztazích měla dělat? Tábor kritický k americké zahraniční politice a k naší podpoře této politiky nenavrhuje příliš konkrétních kroků, mimo prosazování zrušení sankcí uvalených na Rusko, případně snad stažení našich vojáků ze zahraničních misí (nenašel jsem žádný článek toto výslovně požadující, proto „snad“). Prosazení těchto požadavků by ovšem nijak nezměnilo, že coby země jsme vázáni Severoatlantickou smlouvou přijít Spojeným státům na pomoc v případě, že budou napadeny, podobně jako byly napadeny 11. září 2001 – kdy skutečně se armády států NATO včetně české podílely na odvetném úderu proti Al-Kajdě a Talibanu. Pokud se USA dostávají do konfliktů v důsledku svojí agresivní zahraniční politiky, nehrozí nám, že kvůli našemu spojenectví s nimi budeme nuceni jít do zbytečných a nespravedlivých válek? A neměli bychom s tím tedy něco dělat, jako například z NATO vystoupit?
Hypotetická diskuze o členství v NATO by byla užitečná k tomu, že by se v ní vyjasnil rozdíl mezi kritikou americké zahraniční politiky jako takové a kritikou našeho spojenectví s USA.
Americká zahraniční politika je rozhodně něco, co si zaslouží kritiku. Spojené státy coby globální hegemon v dnešním propojeném světě vystupují v mezinárodních vztazích v bezpočtu rolí, z nichž některé jistě přispívají k budování lepšího světa a jiné jsou naopak destruktivní. O americké zahraniční politice byly napsány stovky knih a tady nemám prostor na její komplexní zhodnocení. Kromě toho, takové hodnocení nelze zjednodušit na prosté „USA zahraniční politika je spíše dobrá“, nebo „USA zahraniční politika je spíše špatná“, pokud nedefinujeme alternativní scénář – „v porovnání s čím?“. Mohli bychom kupříkladu hypoteticky uvažovat nad tím, zda by svět vypadal lépe či hůře, kdyby globálním hegemonem byla místo Spojených států Čína, nebo Evropská unie. To jsou však poněkud akademické úvahy bez velkého politického dopadu.
Naproti tomu z diskuze o našem spojenectví s USA mohou reálné dopady vyplynout, jelikož toto spojenectví není nezměnitelná danost – teoreticky i prakticky můžeme z NATO vystoupit a stát se neutrálním státem, nebo nahradit naše spojenectví s USA a kol. nějakým jiným (jako nejpravděpodobnější alternativa se nabízí Rusko).
Ok, takže si pojďme říct, proč bychom to rozhodně dělat neměli.
Zaprvé, vyjasněme si, co vlastně NATO je. Je to mezinárodní organizace založená Severoatlantickou smlouvou z roku 1949, kterou se členské státy zavázaly k neomezené společné obraně („ozbrojený útok na jeden z nich bude považován za útok na všechny“) v případě ozbrojeného útoku na území kteréhokoliv z nich nacházející se severně od obratníku Raka (to je ten obratník severně od rovníku). Z toho vyplývá, že kupříkladu argentinská invaze na britské Falklandy v roce 1982, ačkoliv to byl nepochybně ozbrojený útok na členský stát NATO, nezavázala ostatní členské státy k poskytnutí pomoci Velké Británii, protože Falklandy se nacházejí jižně od obratníku Raka. Dále, Severoatlantická smlouva je interpretována tím způsobem, že se navztahuje na situaci, v níž vláda některého členského státu čelí ozbrojené vzpouře, čili na občanskou válku – NATO nepomohlo Francii vypořádat se s nacionalistickými rebely v Alžírské válce (1954 – 1962), přestože v textu Severoatlantické smlouvy je někdejší francouzské Alžírsko (nacházející se na sever od obratníku Raka), dokonce výslovně zmíněno jako oblast, na níž se závazek společné obrany vztahuje. Vojenských intervencí v Bosně (1993 – 1995), v Jugoslávii (1999) a v Lybii (2011), konaných s využitím organizačních struktur NATO, a vedených k dosažení idealistických cílů, které neměly celkem vzato nic společného s obranou států NATO, se vojska (některých) členských států účastnila na základě dobrovolného rozhodnutí jejich vlád a zmíněné použití organizačních struktur NATO k jejich plánování bylo umožněno jednomyslným souhlasem všech členských států. Jedinou situací, v níž byl závazek ke společné obraně prakticky uskutečněn, byla intervence v Afganistánu proti Al-Kajdě a Talibanu, následující po 11. září 2001. NATO má v současnosti 28 členů, z toho 24 v Evropě, plus USA, Kanadu a Turecko. Z této stručné historie je snad zřejmé, že pokud se některý z členských států rozhodne na vlastní pěst rozpoutat nějakou válku, od ostatních se neočekává, že by ho podpořili. Samozřejmě je stále třeba být ve střehu, zda se některý členský stát nechová bez dobrých důvodů způsobem, který by mohl útok, před nímž bychom ho byli zavázáni bránit, vyprovokovat.
Zadruhé, ukrajinsko-ruský konflikt (přesněji řečeno, válka). Jak už bylo řečeno, někteří ho chápou primárně jako konflikt rusko-americký, a pokud by měli pravdu, bylo by angažmá USA nutno pokládat za nebezpečné hazardérství. K tomu je třeba podotknout následující. Už fakt, že USA nemají důvod riskovat zničení v jaderné válce kvůli sporu o ovládnutí chudé země ve východní Evropě, by měl zastánce této interpretace varovat, že s ní je něco špatně. Současný americký prezident je tak protiruský, že původně za jednu z priorit svojí zahraniční politiky označil „restart“ vztahů s Ruskem, což vyvolalo ve východní Evropě značné obavy, vyjádřené v otevřeném dopise zasloužilých východoevropských státníků včetně Václava Havla z roku 2009 (mimochodem, na internetech jsem nenašel jeho české znění). Protiruské sankce nejsou výlučně americká záležitost, ty zřejmě hospodářsky nejdůležitější byly uvaleny Evropskou Unií se souhlasem jejích členských států, včetně tradičně o dobré vztahy s Ruskem usilujícího Německa (ok, tahle tradice nepatří k nejdelším, ale stejně..). Současně máme plno důkazů, jako je, ruská invaze na Krym a poloskrytá, ovšem solidně zdokumentovaná ruská poloinvaze do východních oblastí Ukrajiny, že se odehrává ruský útok na Ukrajinu. Ve skutečnosti role USA a EU v rusko-ukrajinském konfliktu spočívá ve snaze odradit Rusko od agrese směřující proti Ukrajině. Na tom není nic nezodpovědného nebo nebezpečného, naopak to slouží zájmům členských zemí NATO, které by se teoreticky mohly sami stát terčem ruské agrese (což je i ČR). Když jsou západní mocnosti ochotné a schopné tvrdě zasáhnout ruské hospodářství kvůli tomu, že Rusko útočí na Ukrajinu, v Kremlu musejí počítat s tím, že odpověď na ruský útok proti členskému státu NATO by byla pro ně devastující.
Zatřetí, hodnota kolektivní obrany, kterou NATO poskytuje, je obrovská. NATO vzniklo jako odpověď na dysfunkčnost OSN tváří v tvář hrozbě ze strany Sovětského svazu, a do roku 1989 jeho hlavní činnost spočívala v přípravě na zoufalou válku v západní Evropě, která by následovala po hypotetickém sovětském útoku. Aliance se ovšem dá použít vůči jakékoliv vnější hrozbě. Dle wikipedie celkové výdaje členských států NATO na zbrojení jsou 70 % výdajů celosvětových. Ať už si o zbrojním průmyslu myslíme cokoliv, je jasné, že každý nepřítel si velice dobře rozmyslí, než napadne blok o takové síle (proto taky byl dle definice použité v Severoatlantické smlouvě napaden zatím jenom jednou, a to nikoliv cizím státem, ale fanatickými teroristy). A OSN není o nic schopnější garantovat světový mír, než byla v roce 1949. Rusko má koneckonců právo veta v Radě bezpečnosti stejně jako dříve Sovětský svaz. Občas se objavující nápady, že by snad úlohu NATO mohla nějaká spojená armáda EU, patří do science fiction – EU má momentálně spíš plno práce s tím, aby se nerozpadla.
Začtvrté, důvěryhodnost spojenců. Hodnota kolektivní obrany, kterou NATO poskytuje, by byla dosti snížena, pokud by spojenci byly natolik nespolehliví, že by nebylo jasné, zda splní své závazky. Naštěstí se nezdá, že by to byl případ NATO. Klíčovou úlohu při rozhodování o tom, jak reagovat na napadení členského státu, budou nepochybně hrát Spojené státy, vojensky zdaleka nejsilnější člen NATO. A americká zahraniční politika se tradičně opírá o štědrou pomoc státům, které USA považuje za své spojence. Ve skutečnosti lze v mnoha případech argumentovat, že Spojené státy jsou v tomto příliš stědré, protože mnohdy jejich spojenecká pomoc směřuje k dosti odporným režimům. To ovšem svědčí o tom, že na americkou pomoc se země, které s USA mají uzavřeny spojenecké smlouvy, včetně nás, mohou spoléhat.
Zapáté, bezpečnostní politika musí být realistická. Předchozí body se velmi málo zabývaly tím, zda je NATO silou prosazující dobro ve světě, nebo nikoliv. To proto, že primární odpovědností každého státu je zajistit fyzické bezpečí svých občanů před vnějším nepřítelem. Idealistická zahraniční politika v jiných oblastech je dlouhodobě neudržitelná bez realistické bezpečnostní politiky – stát, který je obsazený nepřátelskou mocností, nebude schopen efektivně prosazovat, řekněme, lidská práva po světě. Ponechme stranou otázku, nakolik dnešní česká zahraniční politika skutečně slouží lidským právům – i kdyby tomu tak bylo, stejně by byla pořád k její dlouhodobé udržitelnosti potřeba realismus v bezpečnostní sféře. NATO je v jádru realistický a defenzivní projekt kolektivní sebeobrany svých členů. Ovšem, jak intervence v bývalé Jugoslávii a v Lybii dokazují, může být použito i k prosazování idealistických cílů vojenskou silou. Zda je to dobrý nápad, to je otázka, kterou se zde nechci zabývat. Podstatné ovšem je, že jako členský stát máme možnost ovlivnit politiku NATO tak, aby směřovala idealističtějším směrem, ať už si pod Ideálem představujeme cokoliv.