Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Minimální mzda a nezaměstnanost

Co říkají ekonomové

Ekonomie má pověst „pravicového“ oboru.  Mnoho lidí si myslí, že podle doporučení ekonomů by stát neměl zasahovat do tržních vztahů. Někoho může takovéto přesvědčení vést k podpoře pravicové politiky těšící se údajnému vědeckému posvěcení od ekonomů, někoho jiného zase k odmítnutí ekonomie coby zideologizované pseudovědy.

„Pravicovost“ ekonomie je ovšem z větší části smyšlená, což vidíme kupříkladu na ekonomickém pohledu na minimální mzdu.

Libertariáni (lidé, kteří si myslí, že stát by neměl zasahovat do volného trhu) považují zákaz platit zaměstnancům méně než minimální mzdu za škodlivý, a dovolávají se přitom ekonomické teorie. Podle nich minimální mzda vede ke zvýšení nezaměstnanosti. V ekonomii je však předmětem diskuze, zda dopad minimální mzdy na zaměstnanost je celkově negativní, zdaleka se nejedná o něco, co by bylo možno pokládat za definitivně vědecky prokázané.

Reklama

 

Argumenty odpůrců minimální mzdy

Dle základní ekonomické teorie trhů je cena výsledkem vzájemného působení nabídky a poptávky. Tato teorie se samozřejmě nevztahuje na ceny, které nejsou tržní, protože jsou zafixovány zákonem, jako je právě minimální mzda. Teorie ale předpovídá dopady takové regulace cen na společenské vztahy.

Představme si, že by zákon stanovil minimální cenu auta, řekněme 500 000 Kč. Jaký by to mělo dopad na automobilový trh?  Není těžké odhadnout, že zákazníci by na to reagovali třemi až čtyřmi způsoby: 1) ti, kteří by si chtěli koupit auto dražší než půl milionu, by nebyli nijak ovlivněni, 2) někteří z těch, kteří si původně chtěli koupit levnější auto (kupříkladu za 400 000), by místo toho přešli na dražší model, 3) další by si kvůli minimální ceně auto nekoupili vůbec a namísto toho by využívali jiné způsoby dopravy, a za 4) nedostatky v kontrole minimální ceny by vedly k tomu, že někteří by si kupovali auta na černo za cenu nižší – význam tohoto efektu by závisel na tom, jak striktně by byla minimální cena vynucována.  Celkovým výsledkem kombinace těchto reakcí by bylo nepochybně snížení množství prodaných (viz bod 3), a v dlouhodobém horizontu vyrobených aut, pokud by tedy minimální cena nezůstala jen na papíře. Ekonomickým slovníkem řečeno, stanovení minimální ceny snižuje poptávku (naopak stanovení maximální ceny snižuje nabídku, to ale tady není tak důležité).

Další důležitá otázka je, jaký dopad bude mít stanovení minimální ceny vliv na příjmy prodejců aut? Je jasné, že někteří na tom vydělají, protože si budou moci účtovat vyšší cenu než tržní, kdežto jiní na tom prodělají, protože jejich nyní předražená auta nebude nikdo chtít. Pokud jde o to, zda se celkové příjmy všech prodejců aut v součtu po zavedení minimální ceny zvýší nebo sníží a o kolik, to bude záležet na konkrétních podmínkách na trhu, přesněji řečeno hlavně na dvou faktorech:

1)      Na jak širokou skupinu produktů se minimální cena vztahuje. Je jasné, že čím snažší je pro zákazníky v případě zdražení sáhnout po alternativě, tím větší budou ztráty prodejců zasažených povinnou minimální cenou. Pokud by byla stanovena minimální cena 500 000 pouze pro auta značky Škoda, dá se předpokládat, že skoro všichni, kdo by si jinak chtěli koupit levnější škodovku, by sáhli po podobném modelu od konkurence. Pokud by se však minimální cena vztahovala na všechna auta, mnozí z těch, kteří by si jinak koupili auto třeba za 300, nebo i 200 tisíc, by se patrně plácli přes kapsu, zvlášť pokud by neměli k dispozici vyhovující spojení veřejnou dopravou. Čili šance, že zavedení minimální ceny povede ke zvýšení celkových příjmů prodejců, jsou tím vyšší, čím širší je skupina produktů, na něž se minimální cena vztahuje.

2)      O kolik je povinná minimální cena vyšší než tržní cena. Efekt popsaný v předchozím bodě svědčí o tom, že existuje určitá konkrétní „šířka“ vymezení potenciálního okruhu produktů, na něž se vztahuje minimální cena, pro kterou platí, že když je okruh produktů postižených minimální cenou užší, každé zvýšení ceny nad cenu tržní povede k celkové ztrátě příjmů na straně prodejců. Pokud minimální cena postihuje širší okruh než je tato „prahová hodnota“, minimální cena nasazená lehce nad tržní cenu povede ke zvýšení příjmů prodejců. V takovém případě bude platit, že se zvyšováním minimální ceny se budou celkové příjmy zpočátku zvyšovat, až do určitého bodu (určité hodnoty minimální ceny), po kterém ztráty způsobené přesunem zákazníků k alternativám začnou postupně převažovat nad zisky z prodeje jiným zákazníkům ochotným platit vyšší cenu než tržní. Pokud se minimální cena zvýší o nějaký určitý kus výš nad tento zlomový bod, celkové příjmy prodejců budou v důsledku útěku zákazníků nižší, než pokud by minimální cena stanovena nebyla. Čili i když je okruh produktů, na něž se cenová regulace vztahuje, vymezen jakkoliv široce, dostatečně masivní zvýšení minimální ceny nad tržní cenu vždy povede k úbytku celkových příjmů prodejců. Tady ponechávám stranou situace, v nichž by se minimální cena vztahovala tzv. „na všechno co se prodává“ (to je situace, kterou není jednoduché ani abstraktně definovat, natož uskutečnit), nebo takové, v nichž by se vztahovla na něco, co je zcela nezbytné k životu, jako je voda. To jsou speciální případy, u nichž by bylo možné očekávat odchylky od obecné teorie, ovšem vzhledem k tomu, že k nim moc často nedochází, ekonomové nemají k dispozici dostatek dat k tomu, aby mohli spolehlivě předpovídat, co se v nich stane.

 

Mzda je cena práce. V roli prodejců aut z předchozího příkladu, čili na straně nabídky, vystupují na pracovním trhu zaměstnanci a v roli zákazníků, čili na straně poptávky, zaměstnavatelé. Často sice říkáme, že zaměstnavatelé „nabízejí“ práci, ale nabízejícími ve smyslu ekonomické teorie jsou ti, kteří dostávají výměnou za něco peníze, čili na trhu práce zaměstnavatelé. Dle v ekonomii všeobecně uznávané teorie trhů, jež byla nastíněna výše, zavadení zákonné minimální ceny snižuje poptávku, čili zavedení minimální ceny práce snižuje poptávku po práci ze strany zaměstnavatelů, a tím pádem vede za jinak stejných podmínek ke snížení celkového množství koupené práce. Jinak řečeno, minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost – celková zaměstnanost je tím vyšší, čím víc práce se v daném období prodá.

Jeden ze dvou hlavních argumentů odpůrců minimální mzdy se tudíž opírá o to, že minimální mzda zvyšuje nezaměstnanost. Druhý hlavní argument je, že minimální mzda je špatná, protože nutit zaměstnavatele pod hrozbou sankcí aby zaměstnancům vypláceli určitou minimální mzdu je samo o sobě amorální, i kdyby to nemělo negativní dopad na zaměstnanost. Tento druhý argument vychází přímo z určitých morálních hodnot a nelze ho potvrdit ani vyvrátit ekonomickými nástroji. Současně je třeba říci, že odmítání minimální mzdy z morálních důvodů je ve společnosti dle dostupných dat výrazně menšinový postoj – podle výzkumů veřejného mínění je minimálná mzda a její zvyšování mezi veřejností populární politika (alespoň v USA, nejsem si vědom žádného průzkumu v ČR na toto téma). První argument odpůrců minimální mzdy, že totiž se v jejím důsledku zvyšuje nezaměstnanost, ovšem lze v principu na základě ekonomických dat potvrdit či vyvrátit.

 

Problémy s měřením dopadů minimální mzdy

V předchozí větě je důležité to „v principu“. Dosud se totiž ekonomům přesvědčivě nepodařilo ani jedno, přestože studium dopadů minimální mzdy na zaměstnanost je jedním z v ekonomii nejstudovanějších témat. Jak je to možné?

Především, obecná teorie trhů, postavená na nabídce a poptávce, je podepřena bezpočtem důkazů. Víme, že když stoupne poptávka nebo klesne nabídka, cena produktu stoupne. Stejně tam víme, že zvýšení ceny vede k poklesu poptávky. Víme také, že tyto obecné principy operují specificky i na trhu práce – povolání, k jejichž výkonu je třeba složitější kvalifikace a nebo vstup do nichž je omezen regulacemi, bývají lépe placená než nekvalifikovaná práce, což je v souladu s principem, že vyšší nabídka vede ke snížení ceny. Vzestup či pokles poptávky po nějakém povolání vede ke zvýšení/snížení mezd v této konkrétní profesi. Z toho by se dalo usuzovat, že není důvod, proč by zavedení minimální mzdy mělo být výjimkou, a neměli bychom mít problém najít při pozorování trhu práce teorií předvídané dopady minimální mzdy, tj. zvýšení nezaměstnanosti při jejím zavedení nebo zvýšení. Ve skutečnosti však, přestože pozorování dopadů zvýšení minimální mzdy na zaměstnanost je častým námětem ekonomických výzkumů, výsledky ukazují, že zvýšení minimální mzdy mívá tak slabý efekt na zvýšení nezaměstnanosti, že je obtížně pozorovatelné a lze mít tudíž pochybnosti, zda vůbec existuje a nejedná se o chybu měření.

Ekonomie coby věda má zásadní problém, že často nemůže dělat experimenty v laboratoři. U pozorování vlivu minimální mzdy na trh práce je nejbližším ekvivalentem experimentu sledování, co se stane se zaměstnaností a se mzdami poté, co je minimální mzda zvýšena. Z perspektivy vědce snažícího se získat informace by bylo ideální, pokud by efekt zvyšování minimální mzdy mohl srovnávat s efektem jejího snižování, případně jejího rušení a opětného zavádění, tak aby mohl získat průkazné experimentální výsledky. Ke snižování nebo rušení minimální mzdy poté, co je už jednou zavedena, však prakticky nikdy nedošlo (nepochybně mimo jiné díky tomu, že, jak už bylo zmíněno, zákony o minmální mzdě bývají velice populární), a tím pádem jsou pozorování efektů minimální mzdy z vědeckého hlediska poněkud neúplná. Problém je ještě prohlouben tím, že zvýšení minimální mzdy nebývají velká, navýšení vždy odpovídá zlomkům její dosavadní hodnoty, nikoliv násobkům.

 Určitou náhradou za chybějící údaje o efektu snižování minimální mzdy může být pozorování toho, co se stane, když je reálná minimální mzda postupně snižována v důsledku inflace. Náhrada je to ale dost nedokonalá, protože síly způsobující inflaci mají současně značný a přitom obtížně měřitelný efekt na trh práce, a ten není snadné oddělit od vlivu faktického snížení minimální mzdy. Srovnání zaměstnanosti mezi více zeměmi s různou minimální mzdou jsou naproti tomu z vědeckého hlediska dost pochybná, jelikož trhy práce v každé zemi bývají vystaveny celé řadě lokálních vlivů, které oddělit od vlivu rozdílů v minimální mzdě je víceméně nemožné.

 

Odhad dopadů zvýšení minimální mzdy

Congresional Budget Office (CBO), servisní organizace amerického Kongresu, propočítávající odhady finančních dopadů různých návrhů zákonů (ne, nic podobného v ČR nemáme) v únoru 2014 odhadla, že zvýšení federální minimální mzdy v USA ze 7,25 dolarů na 10,10 dolarů (za hodinu), by vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti o 0,3 %, to jest o 500 000 ztracených pracovních míst, a ke zvýšení příjmů 16,5 milionu Američanů. Drtivá většina zaměstnanců s minimální mzdou by tudíž podle tohoto odhadu nepřišla o práci, ale naopak by si přilepšila, ve shodě s tím, co bylo napsáno výše, že totiž při splnění určitých podmínek vede zavedení či zvýšení minimální ceny je zvýšení celkových příjmů prodejců. CBO tento odhad vytvořila tak, že zprůměrovala studie různých ekonomů zpracovaných různými metodami a s různými výsledky.

To lze považovat za vcelku věrohodné shrnutí současného stavu ekonomického výzkumu na téma dopadů minimální mzdy – CBO je respektovaná a současně čas od času zprava i zleva kritizovaná organizace přímo podřízena Kongresu, čili zákonodárnému sboru Spojených států, a členové Kongresu jsou rozděleni do dvou politických stran  z nichž jedna zvýšení minimální mzdy podporuje a druhá je proti. V této souvislosti je vhodné podotknout, že Úřad vlády České republiky v září 2014 zveřejnil svou vlastní studii, která dospěla k závěru, že zvýšení minimální mzdy v ČR by nemělo vliv na zaměstnanost, ale při posuzování její důvěryhodnosti je třeba mít na paměti, že se jedná o úřad podřízený předsedovi vlády z ČSSD, strany, která má zvýšení minimální mzdy jako důležitý bod programu.

Ekonomický konsenzus tedy je, že zvýšení minimální mzdy o 28 % (to je velikost hypotetického zvýšení zkoumaná CBO, pokud dobře počítám) vede k relativně  malému zvýšení nezaměstnanosti a k mírnému zvýšení celkových příjmů lidí odkázaných na práci za minimální mzdu. Samozřejmě, zvýšení nezaměstnanosti spojenému se zvýšením minimální mzdy se lze v principu vyhnout, pokud budou současně přijata dostatečně účinná kompenzační opatření  (což může být v praxi problém).

Z toho ovšem nutně nevyplývá, že samotná existence minimální mzdy vede k vyšší nezaměstnanosti, než jaká by existovala bez ní. Minimální mzda má totiž vedle zmíněného efektu snížení poptávky i jiné dopady na trh práce, a ačkoliv s jejím zvyšováním se patrně negativní efekt na poptávku zvětšuje, zatímco jiné efekty ustupují do pozadí, v situaci, kdy je minimální mzda relativně nízko, je klidně možné, že tyto jiné dopady převažují.

 

Funkce minimální mzdy

Minimální mzda plní dle svých zastánců tři hlavní funkce:

Přerozdělovací. Zatímco efekt minimální mzdy na nezaměstnanost je nejistý, za solidně prokázané lze považovat to, že mírné zvýšení minimální mzdy zvýší příjmy daleko více lidem, než kolik jich kvůli němu přijde o práci. Ne všichni patří k těm, kdo přímo berou minimální mzdu, v některých případech jde o lidi, kteří berou o něco více, ale zaměstnavatelé chtějí zachovat rozdíl mezi nimi a lidmi na minimální mzdě. Je každopádně zřejmé, že nebýt minimální mzdy, velká část zaměstnanců tuto mzdu pobírajících by byla placena hůře, a rozsah zvyšování mezd v odpověď na zvýšení mzdy minimální svědčí o tom, že tato skupina je opravdu velká. Z toho vyplývá, že existence minimální mzdy s největší pravděpodobností snižuje příjmovou nerovnost. To platí zejména v zemích, kde je poptávka po práci systematicky povzbuzována na úroveň zajišťující co nejvyšší zaměstnanost, čili snížení poptávky po práci způsobené minimální mzdou je kompenzováno jinými nástroji státní politiky, a efekt minimální mzdy spočívající ve ztrátě příjmů způsobené nezaměstnaností se tam tudíž příliš neuplatňuje. Snižování příjmových nerovností prostřednictvím minimální mzdy sleduje stejnou logiku jako přerozdělování prostřednictvím progresivního zdanění – téměř z definice platí, že čím více peněz lidé mají, tím menší hodnotu pro ně má každá další koruna navíc. Dvacetikoruna denně navíc znamená něco radikálně jiného pro bezdomovce a pro miliardáře. Přerozdělení bohatství od relativně bohatých k chudým, pokud není prováděno způsobem výrazně omezujícím svobodu (což minimální mzda není), a pokud nemá jiné negativní důsledky, vede k celkově lepšímu využití zdrojů, které má společnost k dispozici. Proti tomu bude nepochybně leckdo namítat, že přerozdělování prostřednictvím minimální mzdy je nespravedlivé, protože se tím berou peníze lidem, kteří si je zasloužili. To je ovšem pravda jen pokud se domníváme, že v současnosti jsou mzdy (kromě minimálních) určovány v souladu s nějakou koncepcí spravedlivého odměňování. Což je myšlenka, která dává tím menší smysl, čím více víme o tom, jak trh práce dnes ve skutečnosti funguje.

Stabilizační. Existence minimální mzdy je určitou zábranou proti prudkým výkyvům toho, čemu se nepříliš výstižně říká hospodářský cyklus, což jsou převážně chaotické změny v poptávce zaměstnavatelů po pracovní síle. Před 2. světovou válkou byl pravidelnou součástí hospodářského cyklu i pokles  nominálních mezd (nominální mzdy jsou mzdy vyjádřené v penězích, narozdíl od reálných mezd, do nichž jsou započítány změny v kupní síle peněz) a zákony o minimální mzdě byly v minulosti přijímány částečně jako odpověď na destruktivní finanční dopady všeobecného mzdového poklesu. Po 2. světové válce se vytvořil v zemích Západu jistý společenský konsenzus na tom, že dopady finančního chaosu, a to jak hospodářské, tak politické, mohou být natolik zkázonosné, že je třeba hospodářský cyklus „zkrotit“, všemi dostupnými prostředky. Různé nástroje k tomu sloužící byly vyzkoušeny v různých zemích metodou pokus-omyl v době Velké hospodářské krize 30. let, a ekonomové se postupně sjednotili na tom, že prudké poklesy zaměstnanosti bývají způsobeny zpravidla pádem celkové poptávky, kterou je tudíž třeba stabilizovat. Celková poptávka je ekonomický terminus technicus, skládá se zjednodušeně řečeno z poptávky po spotřebě, poptávky po investicích a z hodnoty čistého vývozu.  Obecně akceptovanou součástí „arzenálu“ protikrizového boje se staly po válce zejména následující nástroje ke stabilizaci celkové poptávky: 1) fiskální politika, čili financování spotřeby nebo investic pomocí státního dluhu, 2) monetární politika, čili opatření motivující banky, aby „pustili do oběhu“ víc peněz, což má také příznivý vliv na celkovou poptávku, 3) kurzová politika (někdy chápána jako součást monetární politiky, ale funguje trochu jinak), čili devalvace měny, která povzbuzuje vývoz a zvyšuje konkurenceschopnost domácích výrobců vůči dovozu, 4) regulace finančních trhů mající zabránit vzniku cenových bublin, jejichž prasknutí bývá podle některých ekonomů častou příčinou poklesu celkové poptávky. Jakýmsi minimalistickým cílem všech těchto opatření je alespoň zabránit náhlým a nečekaným snížením celkových příjmů domácností, ty totiž téměř nevyhnutelně vedou k finančním krizím a následně ke zvýšení nezaměstnanosti. Existence zákonné minimální mzdy může teoreticky sloužit stejnému účelu, jelikož zabraňuje firmám, aby snížili příjmy svých zaměstnanců pod určitou mez. Je možné, že zaměstnavatelé, když nemohou snížit mzdy pod minimální hodnotu, budou pravděpodobněji na pokles poptávky reagovat propouštěním, jenže reálná data z hospodářských krizí ukazují, že nejhorší propady zaměstnanosti se odehrávaly tam, kde krize byly zároveň doprovázeny snižováním mezd. Viz Velká hospodářská krize ve 30. letech nebo Řecko dnes (data dokumentující celkový rozsah ekonomické katastrofy v Řecku zde). O důvodech souběhu snižování mezd a zaměstnanosti lze při současné úrovni ekonomického poznání spíš jen spekulovat, ale smysluplná spekulace je, že firmy postižené poklesem poptávky, u kterého nemají jistotu, jak dlouho bude trvat, utlumují výrobu (což je spojeno s propouštěním) pouze váhavě a zpočátku mírně, kdežto pokud by měli možnost snížit velkému množství zaměstnanců mzdy bez utlumení výroby (tj. aniž by to vedlo k odchodu zaměstnanců či stávce), udělali by to bez váhání, což by vedlo k daleko většímu poklesu poptávky po spotřebě než k takovému, který vzniká z propouštění ve společnosti se stabilními mzdami. A následný pokles celkové poptávky by pak byl daleko větší a paradoxně by nakonec vedl k většímu útlumu výroby než při stabilních mzdách. Politika zaměstnanosti založená na stabilizaci celkové poptávky se setkává se značnou nedůvěrou, ale zdá se, že historicky se celkem osvědčila – od té doby, co byla po 2. světové válce na Západě důsledně prosazována, hospodářský cyklus byl skutečně do velké míry „zkrocen“. Tedy až do roku 2008, kdy nastala krize svojí intenzitou plně srovnatelná s těmi předválečnými. Mnozí ekonomové však její vznik připisují tomu, že výše zmíněná opatření přijatá ke stabilizaci celkové poptávky byla před ní částečně opuštěna coby nepotřebná.

Motivační. Tato funkce má význam hlavně, když minimální mzda existuje v kontextu štědrého sociálního státu. V takovém případě motivuje lidi, jejichž kvalifikace jim neumožňuje získat za tržní mzdy jinou než velmi špatně placenou práci, aby se zapojili do pracovního procesu. Nepochybně tudíž snižuje dobrovolnou nezaměstnanost. Otázkou je, zda se tato vyšší motivace k práci promítne do zvýšení celkové zaměstnanosti, nebo zda vede pouze k tomu, že se zvýší počet uchazečů o jednotlivá pracovní místa – čili že dojde ke „statistickému přesunu“ části potenciálních pracovníků ze stavu dobrovolné nezaměstnanosti do stavu nedobrovolné nezaměstnanosti. Z výše popsané základní teorie trhů vyplývá druhá možnost – příchod nových pracovníků na trh práce znamená zvýšení nabídky, které za normálních okolností vede ke snížení ceny. Pokud cena nemůže klesnout kvůli tomu, že je zafixována zákonem, povede to k hromadění neprodejných zásob u nabízejících, čili v případě trhu práce ke zvýšení nedobrovolné nezaměstnanosti. Ekonomové na základě kusých pozorování přišli na možné odchylky od této teorie, v podobě toho, že příchod části dobrovolně nezaměstnaných na trh práce může pomocí určitých mechanismů nepřímo vést k vytváření nových pracovních míst, ale význam těchto efektů je nejistý a neprokázaný. Z toho by se mohlo zdát, že je rozumné předpokládat, že zvýšená motivace k práci se projeví výhradně přeměnou části nezaměstnanosti z dobrovolné na nedobrovolnou. V podmínkách štědrého sociálního státu je však nárůst nedobrovolné nezaměstnanosti považován za závažný problém, který vede k nasazení částečně „automatizovaných“, čili z platných zákonů vyplývajících sociálních a hospodářských opatření, jejichž cílem je zvýšit šance nedobrovolně nezaměstnaných, aby si našli práci. Pokud tato opatření alespoň částečně fungují, povedou k nalezení nových pracovních míst pro část těch, kteří kvůli zvýšení minimální mzdy začali hledat práci.

 

 

Jak vidno, ze třech hlavních funkcí minimální mzdy mají dvě, totiž ta stabilizační a motivační, příznivý efekt na zaměstnanost. Není vůbec zřejmé, zda by v případě zrušení minimální mzdy efekt zvýšení poptávky po práci ze strany zaměs tnavatelů převážil nad ztrátou těchto funkcí, záviselo by to na konkrétních okolnostech. Proto není přesné tvrzení, že existence minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost. Ekonomie nedospěla k ničemu určitějšímu, než že vliv minimální mzdy na zaměstnanost je nejistý, s tím, že nastavení (nebo zvýšení) minimální mzdy hodně vysoko nad tržní cenu práce podrobené minimální mzdě, s důrazem na hodně, by s největší pravděpodobností k nárůstu nezaměstnanosti vedlo.

Každá regulace má své náklady, přičemž lidé, pro něž je přínosná, se často liší od těch, kteří tyto náklady nesou. V případě minimální mzdy jsou jejími beneficienty samozřejmě ti, kteří díky ní mají vyšší příjmy, rozuměj primárně zaměstnanci podrobení minimální mzdě, ale i další, kteří jsou placeni více, protože zaměstnavatelé zachovávají platové rozdíly. Náklady nesou lidé, kteří jsou kvůli minimální mzdě nezaměstnaní, ale jak, bylo popsáno výše, ekonomie zatím neprokázala, zda tato skupina vůbec existuje, a naopak prokázala, že při relativně nízkých hodnotách minimální mzdy je dost malá. Další, kdo nesou náklady minimální mzdy, jsou majitelé firem zaměstnávajících lidi za minimální mzdu, čili investoři, kteří mají kvůli ní nižší zisk. Konečně další skupinou, na kterou dopadají náklady minimální mzdy, jsou lidé, pro něž minimální mzda představuje snížení reálných příjmů. Minimální mzda má inflační efekt, vede logicky k vyšším cenám zboží a služeb, které vyrábějí zaměstnanci jí podrobení. To znamená, že lidem, kteří je nakupují, pokud jejich nominální příjmy zůstanou stejné, se o něco sníží příjmy reálné (očištěné o inflaci). Jak bylo výše řečeno, ekonomové se potýkají s obrovskými potížemi, když se snaží vyčíslit dopady minimální mzdy na zaměstnanost, tudíž je zřejmé, že její negativní dopady na investory a na širokou veřejnost v podobě vyšších cen zatím spolehlivě vyčíslit nelze.

Jak bylo řečeno, jednou z funkcí minimální mzdy je přerozdělování zdrojů od bohatých k chudým. Proti pokusům o takovéto přerozdělování bývá často namítáno, že mají nežádoucí nezamýšlené důsledky, někdy že dokonce prohlubují nerovnosti, které se snaží zmírnit, a i pokud ne, přinášejí zase jiné problémy. Lidé, kteří tyto námitky vznášejí, se často dovolávají autority ekonomie. V některých případech mohou mít pravdu. Ale pokud jde o minimální mzdu, současný stav ekonomického poznání rozhodně nesvědčí o tom, že by měla nějaké katastrofické důsledky. Naopak, dostupná data naznačují, že zavedení minimální mzdy je vskutku schopno zmírnit příjmovou nerovnost ve společnosti, a ekonomická teorie, naznačuje, že pomáhá k dosažení ještě dalších prospěšných cílů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama