V pátek rezignoval proděkan fakulty pro vědu a výzkum Karel Eliáš. Jak už to v podobných případech bývá, panuje jistá nejasnost, zda se informace z tiskové zprávy, že si nepřeje důvody své rezignace zveřejnit, zakládá na pravdě. Z praktického hlediska je to ovšem dost jedno, ty důvody jsou na fakultě víceméně známy, o některých z nich píše Martin Marek (titulek jeho článku nic nevypovídá o obsahu).
Stručné shrnutí předchozího děje: prof. Eliáš byl dosud jediný členem vedení fakulty, který se v minulosti stavěl proti vedení Milana Kindla a Jaroslava Zachariáše. Poté, co byli tito pánové na podzim 2009 za dramatických okolností svrženi, prof. Eliáš byl jmenován proděkanem, a v této funkci se významně podílel na reformách, které se podařilo veřejnosti prezentovat jako „očištění“ fakulty od špinavých praktik minulých let, ale které byly valnou částí akademické obce přijímány se značným odporem, z důvodů, které zde nebudu rozebírat, ale některé z nich si jistě dokážete domyslet (ne všechny jsou podle mého názoru zcela neopodstatněné).
Prof. Eliáš na podzim 2010 kandidoval na funkci děkana, ale byl poražen prof. Růžičkou, jehož hlavní výhodu proti Eliášovi bylo, že, jak sám poznamenal ve svém kadidátském projevu, není spojen ani s minulým („prohnilým“) vedením, ani s vedením reformním.
Prof. Eliáš poté chtěl z vedení fakulty okamžitě odejít, ale nový děkan o jeho pomoc velmi stál a nakonec se mu ho podařilo přesvědčit. Považoval jsem to za znamení, že si znesvářené tábory na fakultě uvědomují, že ve vlastním zájmu musí spolupracovat. Jak je tedy možné, že ani ne po 4 měsících je fakulta znovu hluboce rozdělená, navíc víceméně po stejných „liniích“ jako byla před pádem děkana Zachariáše?
Stručně řečeno, mezi lidmi, kteří se podíleli na svržení starého vedení, včetně mě, postupně převládlo přesvědčení, že nový děkan svou funkci nezvládá a že je pochybné, zda fakulta pod jeho vedením vůbec přežije. Situaci nijak neuklidňují ani neustále se šířící, ovšemže nepodložené, zprávy o různých „netransparentnostech“ jak se hezky česky říká. Abych nebyl obviněn, že jsem si to vycucal z prstu, dovoluji si ocitovat příspěvek Milana Hulmáka, učitele na fakultě a významného odborníka na občanské právo, v „diskuzi“ na vůbec-ne-fakultním serveru juristic:
„Myslím, že mé názory nejsou žádným tajemstvím. Přesto si dovolim příspět do této diskuse. Problém této fakulty není vize (i když teď tady žádnou nevidím). Každý tady píše o tom, jak má být fakulta skvělá instituce, na tom se taky téměř všichni shodnou. Co proto ale každý dělá? Téměř každý tady píše, že máme pracovat. Někdo si určitě myslí, že fakultě pomůže tím, že se jmenuje nějaký tiskový mluvčí, přijme zpět pár prominentů, podpoří se někteří studenti v jejich studiu, otevře pár nových úvazků před volbami. Já si to nemyslím a doufám že se takových najde více. Nehodlám pod heslem „musíme na sebe být hodní“ něco takového přehlížet (jako akademický senát). Chápu přitom, že by se to hodilo, kdyby všichni jenom učili a mlčeli,resp. jim bylo vše jedno (senát mlčí celé volební období). Neučíme snad? Vím toho o tom, co se děje v pozadí dost. Musím říci, že mi je z toho špatně. Není to tak jednoduché, jak se zdá. Můžete mít přitom fakultu rádi sebevíce za ztrátu zdraví i sebeúcty to nestojí.“
Z tohoto prohlášení si lze udělat představu o tom, jak je situace na fakultě vyhrocená. Volby, o kterých JUDr. Hulmák píše, jsou volby do akademického senátu, které se budou konat v březnu. Zatím se nezdá pravděpodobným, že by se lidem, kteří podporovali reformy na fakultě, podařilo získat v tomto kontrolním orgánu většinu, právě proto, že reformy byly, jak již bylo zmíněno, na fakultě značně nepopulární. Bez možnosti nějak korigovat kroky vedení fakulty, v němž nyní nemají žádného zástupce, je ovšem pravděpodobné, že tito lidé budou hlasovat nohama a z fakulty odejdou.
Nejlepší na tom je, že množina učitelů, kteří podporovali změny na fakultě, se z jakéhosi důvodu v podstatě kryje s množinou učitelů, kteří fakultě přinášejí odborný kredit a v neposlední řadě taky peníze za vědeckou činnost. Navíc, fakultu v brzké době čeká reakreditace jejího klíčového studijního programu, česky řečeno, ověření, zda splňuje podmínky pro to, aby mohla udělovat tituly, a jestli ta dopadne špatně, může (a bude) to znamenat její konec.
No, a jelikož sotva lze očekávat, že by se případný masový exodus špičkových odborníků podařilo děkanovi nahradit jinými, kteří by se rvali o možnost učit na právech v Plzni, zdá se, že perverzní logika situace směřuje k závěru, který není v ničím zájmu a který si nikdo z účastníků nepřeje.
Na druhou stranu, dobrá zpráva je, že noviny budou mít zase o čem psát.