Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

O důvodech všeobecné oblíbenosti pražáků

Při příležitosti střídání stráží na Hradě je dobré si připomenout, co dobrého přinesly prezidentské volby. Kromě záchrany země před Sudeťáky, nevolnictvím a rekatolizací jsme také přišli na to, že u nás existuje konflikt mezi centrem a periferií.

Jedna dobrá věc na prezidentských volbách je, že odhalily existenci sociálního konfliktu v české společnosti, a to takovým způsobem, že ho nebylo možno ignorovat. Je nešťastným zvykem mnohých českých médií tento aspekt politiky upozaďovat.  Čtením novin můžeme snadno získat dojem, jakoby česká politika byla způlky střetem stran hájících abstraktní myšlenky vznášející se v platónském světě idejí, a z druhé půlky nekonečnou sérií korupčních skandálů.

 

Demokratická politika je samozřejmě střetem ideologií, ale vedle toho je také sociálním konfliktem. Různé společenské vrstvy mají ekonomické zájmy, které se často vzájemně neslučují – mají platit vyšší daně podnikatelé, nebo zaměstnanci? Nebo se mají daně snížit a peníze ušetřit na důchodech? Nebo na státních zaměstnancích?

Reklama

 

V Česku má sociální konflikt mnoho převážně ošklivých podob a jedna z nich, která vyplula na povrch během prezidentských voleb, je konflikt mezi Prahou, kde zvítězil Karel Schwarzeberg, a všemi ostatními kraji, v nichž zvítězil Miloš Zeman. Je pravda, že v krajích se vyskytuje řada obcí, v nichž Schwarzenberg Zemana porazil – většinou jsou to oblasti, kterým se ekonomicky daří lépe než okolí. Ale pokud bychom z mapy vymazali Prahu, už tak drtivé vítězství Zemana by bylo ještě mnohem, mnohem drtivější.

 

Ondřej Hlavenka dobře popsal kontrast mezi Prahou, v níž je koncetrován disproporční podíl bohatství země, a českým venkovem (za venkov dále pro jednoduchost stereotypně označuji i české maloměsto. Sorry). Koncentrace bohatství v Praze je pak logicky předmětem závisti a důvodem odporu k pražákům, který je, dle mého zcela nevědeckého pozorování, tím větší,  čím nižší jsou v daném místě seberealizační a pracovní příležitosti (aneb čím je to větší zapadákov. Sorry, oops).

 

Důvody, proč je v Praze nižší nezaměstnanost a vyšší příjmy než ve zbytku země, nespočívají v tom, že pražáci jsou nadáni superschopnostmi, které zbytek země postrádá, a díky tomu jsou úspěšnější na Volném Trhu. Obyvatelé Prahy se jenom samotným faktem místa bydliště těší řadě ekonomických výhod proti zbytku republiky. Některé z nich jsou „přirozené“ v tom smyslu, že nejsou výsledkem státní intervence, velká část z nich však výsledkem státních zásahů v té či oné formě je.

 

Tato očividná nerovnost příležitostí mezi pražáky a venkovany nejde odstranit tím, že by se všichni přestěhovali do Prahy. Narážíme zde na zákon nabídky a poptávky – v Praze je konečné množství bytů, a pokud se do nich všichni budou chtít nastěhovat, jejich cena vystřelí do stropu, čímž pádem si ji drtvá většina nebude moci dovolit, jelikož přesáhne to, co by si vydělali. Současné ceny jsou produkt rovnováhy, v níž se přestěhují jenom ti, kteří si to dovolit mohou (samozřejmě ceny nejsou vytesány do kamene, stavba dalších bytů je snižuje).  

 

Způsoby, kterými stát Prahu dotuje, jsou rozmanité a většnou nepřímé, nicméně velmi účiné. K jejich rozpoznání je třeba pochopit, že státní přerozdělování nemusí mít jen formu daní. Nejde jen o to, komu se peníze berou, ale také ke komu na druhém konci směřují. A do Prahy míří disporoporčně mimo jiné následujícími cestami:

 

1)      Nejevidentnější je, že v Praze sídlí většina centrálních státních orgánů, které zaměstnávají mnoho tisíc lidí. To samo o sobě je jeden ze zásadních důvodů, proč je v Praze mnohem nižší nezaměstnanost než všude jinde. Jelikož státní zaměstnanci jako každý potřebují služby soukromého sektoru, přispívají také k ziskům místních krámů, hospod, pekáren, kadeřnictví, fitness center  atd. atd. atd.

 

2)      V Praze je jediné české mezinárodní letiště, a to je ve státním vlastnictví.

 

3)      Dále je zde otázka infrastruktury a veřejných služeb. Bohatší obyvatelé různými cestami – vyššími výnosy daní, naditější obecní pokladnou atd. – vedou k tomu, že si obec může dovolit kvalitnější infrastrukturu a veřejné služby v celém spektru od MHD po divadla. To jednak přímo vede ke zvýšení kvality života v lokalitě a navíc dále povzbuzuje její ekonomické utíkání od zbytku země, jelikož se v důsledku toho zvyšuje produktivita práce, což je samozřejmě dobře, ale je důležité si uvědomit, že toto zvýšení produktivity je plně a nepochybně výsledkem veřejné intervence, nikoliv tím, že zaměstnanci v dané lokalitě jsou v jakémkoliv smyslu hodnotnější.

 

4)      Všechny tři výše zmíněné faktory pak rozhodujícím způsobem přispívají k tomu, že v Praze sídlí české centrály bezpočtu velkých firem, což rozhodujícím způsobem přispívá k prosperitě města. Význam letiště pro firmy s mezinárodními kontakty snad nevyžaduje komentář, ale městská infrastruktura a kvalitní veřejné služby jsou pro ně rovněž zásadní – mimo jiné jsou důležité pro jejich dobře placené kvalifikované zaměstnance, kteří si mohou dovolit stěhovat se za kvalitou. Vedle toho, fakt, že Praha je největší město v ČR, umožňuje firmám z čistě statistických důvodů snadněji vhodné zaměstnance najít. Velikost města je samozřejmě faktor, na který má stát jen nepřímý vliv, ale v případě Prahy je její postavení největšího města v zemi očividně důsledkem faktu, že byla od pradávna centrem moci, nejprve královské, která se postupně přeměnila na moc moderního státu. Vedle toho je třeba poznamenat, že se velkým firmám vyplácí sídlit blízko ústředních státních orgánů. V moderní společnosti mohou regulatorní zásahy státu mít na zisky jakékoliv firmy stejný, nebo dokonce větší vliv než konkurence. Kromě toho, pro mnoho z nich je stát klíčovým zákazníkem. A i ty firmy, na něž vliv státu není tak bezprostřední, mnohdy obchodují s těmi, pro něž bezprostřední je (odvětví s omezeným přístupem nových konkurentů jako energetika, telekomunikace, bankovnictví…), a  to znamená, že se jim vyplatí mít sídla na stejném místě.

 

Teď se podívejme na faktory, které přispívají k prosperitě Prahy a které nejsou spojeny se státem:

 

1)      Turistický průmysl. Ten těží z koncentrace historických památek v Praze, nashromážděných během staletí a nikoliv jako produkt státní intervence, alespoň konvenčně chápané.

 

2)      Hodně vysokých škol. Ty jsou i v řadě jiných českých měst, kde se kvalitou v mnoha oborech vyrovnají pražským. Přesto jich je v Praze nepochybně víc. Ovšem taky je to důsledek toho, že jistě mnozí jejich pedagové mají zájem na tom být v centru kulturního a myšlenkového dění. Kromě toho, naše vysoké školy jsou většinou veřejné a financované ze státního rozpočtu.

 

Pokud se shodneme, že nerovnost příležitostí mezi Prahou a zbytkem země je třeba zmírnit, a že na státní přerozdělování ve prospěch Prahy je třeba odpovědět redistribucí opačným směrem (což je jistě pro mnoho lidí nepřijatelné z ideových důvodů), zbývá odpovědět na otázku, jak toho prakticky dosáhnout. Metody je možné rozdělit na ty, které vedou obecně k přerozdělování směrem k nízkopříjmovým skupinám a na ty, které směřují specificky k vyrovnání regionálních rozdílů. Problém pochopitelně je, že máloco je černobílý problém, a téměř každá metoda má své stinné stránky, takže je třeba pečlivě zvážit, kdy náklady převáží prospěch z ní. Následuje několik návrhů, a jak si však můžete všimnout, žádná z nich nezahrnuje zavedení totalitní komunistické diktatury:  

 

1)      Možnost usnadnění stěhování se do Prahy, zejména lidem z nízkopříjmových skupin, kterážto politika by mohla vést ke snížení životní úrovně dosavadních pražáků, ale pomohla by přistěhovalcům. Nejúčiněnším nástrojem k tomu by bylo postavit hromady obecních či snad státních bytů pro přistěhovalce. Pochopitelně, pokud by se to přehnalo, hrozilo by, že vzniknou slumy žijící z šedé a černé ekonomiky.

 

2)      Masivní státní investice do mimopražských regionů, zejména do jejich infrastruktury a veřejných služeb, spojené se stop stavem téhož v Praze. Rizikem je tady nadměrné zvýšení státních výdajů, hodně ztrátových a korupčních projektů.

 

3)      Rozestrkání důležitých státní instituce po republice (politika, která se uplatňuje ve Francii i v dalších zemích). Rizikem je snížení produktivity práce těchto institucí, a tím pádem všeobecné škody dopadající i na nepražáky.

 

4)      Znovuzavedení  progresivního zdanění příjmů. Pražáci průměrně vydělávají víc než zbytek země, tudíž na ně zvýšení dańové progrese dopadne tvrději než na zbytek republiky. Vedlejší škody nejsou víceméně žádné – existuje sice ekonomická teorie, podle které jsou progresivní daně kořenem všeho zla, ale o její důvěryhodnosti svědčí nejlépe to, že skoro všechny země bohatší než naše progresivní daně mají.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama