Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

O generační výměně a účtování s komunismem

Zdá se, že lidé, kteří nepamatují dobu, v níž u nás vládl komunistický režim, k němu mají v průměru podstatně nesmiřitelnější postoj, než ti, kteří ho zažili na vlastní kůži. Jak je to možné?

Osobně mi jako příslušníku mladší generace, kterému byly v listopadu 1989 celé čtyři roky, připadají některé názory dříve narozených stěží uvěřitelné.

Mnoho z nich se domnívá, že za komunismu „bylo líp“. Hlavním argumentem pro to pravidelně bývá, že tehdy „byla práce“, neexistovala nezaměstnanost. Pokud jsem to dobře pochopil, komunistická politika zaměstnanosti vypadala zhruba takto: byla zavedena všeobecná pracovní povinnost. Kvalita práce, kterou měl člověk šanci sehnat, se odvíjela od kombinace toho, jak okázale dával najevo loajalitu k režimu a o jak rozsáhlé klientelistické zázemí se mohl opřít. Změna zaměstnání, v němž se člověku nelíbilo, byla považována za cosi apriori podezřelého a byla spojena s řadou obtíží, pro osoby se „špatným kádrovým profilem“ byla často téměř nemožná. Kdo nepracoval, mohl skončit v nikterak fešáckém kriminále.

Ještě někomu kromě mne tohle připomíná velmi mírný, a podle všeho poněkud švejkovsky vedený, ale přece jen lágr?

Reklama

 Navíc i mnozí lidé, kteří komunismus zažili a nechovají k němu sympatie jako k Systému, zastávají velmi smířlivé postoje k jeho přisluhovačům. Velmi zřetelně se to projevilo v nedávné debatě o zveřejnění seznamu komunistických soudců, která se vedla například tady.

Já osobně si uvědomuji, že je velký rozdíl mezi lidmi, kteří do Strany vstoupili v době normalizační, a těmi, kteří do ní vstoupili v 60. letech, kdy se to dalo považovat za rozumný (jistě však ne jediný!) způsob, jak přispět k vylepšení tehdejších mizerných společenských poměrů, a po roce 68 se z ní za cenu řady osobních potíží nechali vyloučit. Ani pokud jde o normalizační komunisty, nevolám po trestech v legálním smyslu, ani si nemyslím, že by bývalí komunisté měli žít na věčné časy v opovržení, bez ohledu na to, co dobrého třeba vykonali. Je pro mne nicméně stěží pochopitelné, jak může někdo v zásadě tvrdit, že členství v politické straně přece nic nevypovídá o charakteru člověka, a jelikož KSČ byla politickou stranou, tak na členství  v ní nebylo nic závadného. Jinými slovy se nám tvrdí, že vstup do zločinecké organizace za účelem získání osobních výhod a s tím spojená kolaborace s okupační mocí prý o charakteru člověka nic nevypovídá.  Zajímavé je, že lidé s tímto názorem dost často kladou velký důraz na to, aby se o tom, kdo byl členem Strany, pokud možno nikdo nedozvěděl. Proč, když podle nich je to zřejmě asi stejně citlivá informace jako zda si člověk dává k snídani rohlík?

Samozřejmě, ne každý člen zločinecké organizace nutně musí páchat zločiny, v některých případech dokonce ani o svém zapojení do něčeho takového ani nemusí vědět, protože organizace tohoto typu většinou mají sklon pracovat v skrytu. To však naprosto nebyl případ KSČ. Zcela oficiální součástí její politiky bylo například: zavírání lidí, kteří se odvážili nahlas vyslovit, že ne všechno v naší zemi směřuje k zářným zítřkům, znemožnění přístupu k vyššímu vzdělání lidem s „nesprávným“ rodinným původem, vraždění lidí pokoušejících se překročit státní hranice…. Nemohu si pomoci, ale rozdíl mezi touto Stranou a sicilskou mafií nebo al-Kajdou je pro mě v zásadě jen ve stupni odpornosti pácháných zločinů.

Je ovšem pravda, že zdaleka ne všichni členové KSČ se na těchto zločinech přímo podíleli. Přitom je možno argumentovat, že i ten, kdo pro mafii „pouze“ nevědomky pere špinavé peníze, jí jaksi fyzicky pomáhá v její činnosti, což se o někom, jehož členství v KSČ mělo čistě formální charakter, říci nedá. Jenže, nedá se říci, že pouhým vstupem do KSČ člověk nikomu neublížil. Přinejmenším dále zužoval možnosti uplatnění pro ty, kteří na vstup, spojený s formálním deklarováním loajality zločinné politice Strany a souhlasem s okupací naší země sovětskou armádou, neměli žaludek. V důsledku toho i pro KSČ samotnou bylo výhodné mít ve svých řadách lidi, jejichž ochota podílet se na fungování režimu končila právě u ochoty vstoupit do Strany – protože v důsledku toho se stali tito lidé na režimu závislými a případná změna společenských poměrů by je přímo ohrožovala.

Rozdíl v pohledu na minulý režim se dá asi vysvětlit dvojím způsobem: buď máme my jako mladší generace o minulém režimu zásadně zkreslené představy, a nebo podstatná část starší generace, včetně těch, kteří si s režimem nikdy přímo nezadali, byla jím nicméně na podvědomé úrovni natolik hluboce indoktrinována, že její schopnost odlišovat dobro od zla byla závažně narušena.

Pochopitelně mám sklon věřit spíš druhému vysvětlení, ale možná mě někdo přesvědčí o opaku…