Něco se ode mne můžeš naučit, jen když přestaneš lhát. Mně to nevadí tolik, já to celkem snadno poznám – ale obelhávat sám sebe, to tě dovede leda před díru v hajzlu. Nechci už s tebou mluvit. Jdi do prdele.

Spousta těch, o kterých ty píšeš jako o lidech, kteří si potřebují svou minulost nějak lakovat, aby mohli sami se sebou vydržet, má za sebou všelijaká rozhodnutí. Byla to rozhodnutí těžká, a byla to i někdy rozhodnutí statečná, přestože společenský řád Bratrstva rudé pracky nerozložila. Ti lidé vědí, co vědí, a na nějaké iuvenilní mlácání se můžou vysrat. Ti nepotřebujou mou obhajobu a já jim ji ani nenabízím. Všecko se odehrává na úrovni hodnocení textu, tvého textu; snažím se celou dobu říct, že tvůj text byl od počátku odsouzen k nedůvěře lidí, kteří minulý režim mají za sebou jako svůj celoživotní, leckdy i bolestný zážitek.

Pro tebe každý, kdo nad tou dobou na požádání nevřeští Anathema sit!, je takový hřebejkovsko jarchovský vejvar: úsměvně o neúsměvné době. – To je prostě blbost, a až vyrosteš, tak to pochopíš.

I když, to si řekněme, od právníka z Plzně v dnešní době nikdo zázraky neočekává.

Generační rozdíl tady samozřejmě je. V antikomunistické polívce, vařené z primitivních ingrediencí, můžou si beztrestně omočit jen mladší, kteří komunismus nezažili: takhle bych s komunismem zatočil, kdybych měl příležitost a odvahu, vy dinosauři a staré struktury. – My víme, že nemajíce stroj času, nemůžeme říct „tak se ukaž, blamáž“.

Staří to udělat nemůžou – vědí, že se jich každý může zeptat, kde byli a co dělali, když přišlo na věc. A tak jsou zticha. V tom spočívá, podle mého, ten generační rozdíl.

Druhá věc je, že vždy se najdou trulanti, kteří se chtějí povozit na módní vlně, jsou či chtějí být, jak se dnes ó hrůzo říká, trendy – stylem „nevím, o co jde, ale poslouchejte všichni, co si o tom myslím“. Jsou ovšem témata, v kterých staří trulanti nemůžou být trendy bez rizika šrámu – a komunismus je jedno z těchto témat.

Můžu o životě v tom režimu vyprávět dny. Můžu napsat jeho zanícenou apologii a můžu o něm přečíst rozsudek smrti. Materiálu mám dost na obé. Jestli to nedělám, tedy proto, že už jsem o tom leccos napsal a zrovna teď už to pro mě není téma. Ale napsat to můžu, kdykoli! – Ziegler o tom, z výše popsaných důvodů, nemůže napsat nic. Nebyl, nezažil, málo zkušeností o čemkoli.

Ziegler může psát o jiných věcech; proč to nedělá? Proč řeší svět, který nezažil a jehož návrat nehrozí; proč neřeší svět, který ho obklopuje právě teď a má taky říz! I to už jsem popisoval mockrát. Bavíme se pořád o textu: když já začnu rozebírat deratizační postupy, jistě si k tomu něco napřed přečtu, ale jen ti méně nadaní z vás nepoznají, že je to úplný blábol o hovně. Teda vlastně o krysách.

Ano, bavíme se pořád o textu. Když k něčemu mladý autor nemá tu myšlenku, proč nedrží hubu? Umět v pravou chvíli držet hubu je taky slovo, a jak výmluvný! Pokolikáté už tu cituju Casse Masterna ze Všichni jsou zbrojnoši královi: „Není těžké zamilovat si muže za to, co musí vytrpět, a za slova, jež přitom nevypustí z úst.“