Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

O vlastenectví, imigrantech, občanské společnosti a tak vůbec

Potřebujeme více nebo méně vlastenectví?

Veřejná „debata“ o imigraci a o islámu se momentálně nachází ve stadiu masové hysterie (viz zdezde a zde). Tato hysterie je samozřejmě velmi nedobrá pro českou muslimskou komunitu – viz útoky na mešitu v Brně. Vedle toho ale může mít i širší důsledky. Příkop mezi většinou společnosti, která se k imigraci staví odmítavě, a liberálně smýšlející menšinou, může vést většinu k vyšší podpoře pro „vládu tvrdé ruky“ i v oblastech, které s imigrační politikou nemají nic společného. Proto je velmi důležité pokusit se porozumět kořenům této paniky a na základě toho způsobům, jak jí efektivně čelit. K tomu je potřeba, aby zastánci volnější přistěhovalecké politiky (jako jsem já) nemluvili pouze dovnitř vlastního tábora, ale aby našli přesvědčivé odpovědi na argumenty a obavy odpůrců imigrace a protiislámských aktivistů.

Jasně, to není nijak originální postřeh a bohužel ani nemám žádný geniální recept, jak by se to mělo dělat. Proto jsem se rozhodl shrnout na jednu hromadu několik dílčích postřehů vycházejících z toho, co už bylo napsáno jinde, a s pomocí pár oslích můstků předstírat, že jsem objevil klíč k tajemství života, vesmíru a tak vůbec (tímto předjímám svoje vždy přívětivě naladěné komentátory, které mi nové rozhraní umožňuje moderovat, muhehe).

Xenofobie je přirozená

Člověk je, biologicky vzato, tvor přizpůsobený životu v tlupách, uvnitř kterých probíhá vedle spolupráce na společných cílech také vzájemné soupeření o zdroje. Současně se však vymezují vůči jiným lidským tlupám, a při střetu s nimi mají sklon se semknout do jednoho solidárního šiku.

Reklama

Dnes samozřejmě žijeme ve zcela jiných podmínkách než lidé doby kamenné, ale instinkty, které nám z ní zůstaly, stále určují naše chování. Čili dnes už v tlupách nežijeme, ale loajalita, která jim dřív náležela, se přenáší na širší skupiny, nejlépe podobně jako tlupy vymezené negativně, vůči „těm, co k nám nepatří“. Není přirozené být takto loajální k celému lidstvu už proto, že lidstvo nemá žádného společného nepřítele, proti kterému by se mohlo sjednotit.

V kontextu české diskuze je hořkou ironií, že islám, stejně jako křesťanství, lze chápat jako o pokus o překonání těchto atavistických tendencí – každý, kdo je muslim, kdo se přihlásí k tomu, že je jeden Bůh a Muhammad je jeho prorok, je spřízněný s ostatními muslimy, kteří jsou teoreticky povinni ho brát jako bližního, i když pochází z jiného kmene. Stejně tak v křesťanství. Dokonce ani „nevěřící“ není brán automaticky jako nepřítel, ale jako někdo, koho je potenciálně možno obrátit na pravou víru. Aspoň teoreticky. Přestože se jinak samozřejmě v mnoha záležitostech odlišují, v tomto jsou si křesťanství a islám velmi podobné, a je to vysoce nepřirozený ideál. Přirozené je vidět v lidech z jiného kmene nepřátele, potenciální hrozbu nebo kořist. Je trochu nešťastné, že slovo „xenofobie“ se používá jako nadávka, když jinak nemáme výstižné jednoslovné označení pro tuto v podstatě biologickou tendenci k rozdělování lidí na soukmenovce a cizáky.

Xenofobní tendence jsou tedy paradoxně univerzální, i když různí lidé se s nimi vypořádávají různě.  Univerzální ale není to, jak tyto tendence v konkrétní zemi ovlivňují politiku. V moderní společnosti je pravidlem, že lidé mají několik různých „identit“ – např. rasovou, náboženskou, národnostní, profesní, občanskou, sportovní, politickou, subkulturní atd., a mají sklony se sdružovat s lidmi, s nimiž některé z těchto identit sdílejí, s nimiž mají něco společného. Existence těchto skupin („komunit“ pokud dáváte přednost cizím slovům) je sama o sobě velmi prospěšná, protože přirozeně vede jejich členy k tomu, aby se starali o širší okruh lidí, než je jejich rodina. V rámci každé z nich se však může snadno vytvořit sounáležitost založená na nepřátelském vymezení vůči jiné skupině, čili lidé vklouznou do vzorců chování našich xenofobních předků. U sportovních fanoušků je to obzvášť viditelné, ale třeba voliči politických stran se často chovají podobně.

Tohle všechno souvisí s přistěhovaleckou politikou ve dvou rovinách – za a) to vysvětluje strach a nepřátelství k migrantům coby k cizákům, lidem, kteří nejsou My, a za b) to vysvětluje, že politická identita mnohých občanů může být založena na jejich názorech na přistěhovaleckou politiku, což se děje v mnoha státech Evropské unie i v USA.

Co říkají průzkumy

Tři na první pohled nesouvisející zjištění nám napovídají, co nás možná v budoucnu čeká ve vztahu xenofobie a politiky:

1)

Průzkumy veřejného mínění (např zde) opakovaně dospívají k tomu, že česká veřejnost se k přistěhovalectví staví velmi nepříznivě, podle některých dokonce nejnepříznivěji z celé EU. To je třeba vnímat v kontextu toho, že i v řadě jiných států EU, je přistěhovalectví rovněž kontroverzní politické téma, které pro mnoho lidí definuje politickou identitu – úspěšné politické strany tam mají omezení imigrace jako svůj prakticky hlavní programový požadavek. A to se bavíme o státech, jejichž občané jsou k přistěhovalectví naladěni relativně příznivěji než ČR (což mimochodem vyvrací interpretaci, podle níž čím víc je přistěhovalců, tím větší je proti nim v zemi odpor). Přesto nepochybné, že v zemích s vysokou mírou imigrace je přistěhovalectví důležité téma, na jehož základě se mnozí voliči rozhodují ve volbách. Vzhledem ke značné pozornosti, kterou tématu v posledních měsících věnuje česká veřejnost, je možné, že se podle postoje k imigraci začnou rozhodovat ve volbách i voliči v ČR, přestože tu ve srovnání s jinými státy EU máme imigrantů málo. Jelikož odpůrců imigrace je v ČR absolutně i ve srovnání s jinými zeměmi hodně, taková dynamika by vyhovovala především stranám majícím v programu omezení přistěhovalectví.

Jinými slovy řečeno, může se stát, že právě imigrační politika se stane otázkou, na jejímž základě si lidé vybírají svou politickou identitu. V mnohých dalších západních zemích, kde je větší počet přistěhovalců, postoj k imigrační politice přesně takto funguje. V české situaci by se v takovém případě proud zahrnující odpůrce imigrace stal automaticky silnější než proud zahrnující její zastánce. Současně by, podle mého odhadu, který je podložený tím, že v jiných zemích tomu tak je, nejspíš platilo, že největší obhájci politického uspořádání respektujícího svobodu jednotlivce, rozuměj největší odpůrci zavedení nějaké formy autoritářského režimu, by při takovém rozdělení skončili v menšině, protože patří k příznivcům větší otevřenosti země přistěhovalcům. Naproti tomu na straně odpůrců imigrace lze očekávat v případě rozdělení politické scény podle postoje k přistěhovalcům nárůst sympatií k různým omezením osobní svobody i v oblastech s migrační politikou nijak nesouvisejících. To vyplývá z přirozené lidské potřeby vymezovat se vůči „nepřátelskému kmeni“, která v tomto případě může fungovat nějak takhle: „podívejte, tihle sluníčkáři podporují přistěhovalce. Co ještě tito zrádci národa podporují? Osobní svobodu? Hm, to je podezřelé, není to nějaký skrytý trik jak sem dostat imigranty?“. Politici a aspirující politici z protipřistěhovaleckého tábora rozhodně působí dojmem, že jsou si toho vědomi a snaží se využít tématu imigrace k širšímu útoku na hodnoty nenáviděných „sluníčkářů“.

2)

Dále je zajímavá analýza Josefa Šlerky a Lenky Krskové týkající se facebookových stránek Islám v ČR nechceme a Řád strážců koruny a meče. Islám v ČR nechceme je protiislámská iniciativa vedená docentem biologie Martinem Konvičkou, s nějakými 150 000 fanoušky na facebooku, stojící za řadou protiislámských demonstrací, která nedávno ohlásila plány na vstup do politiky. Šádí Shanáh sepsal pro Respekt definitivní rozbor tohoto útvaru, k němuž nemám co dodat. Namísto toho bych se rád zaměřil na zjištění týkající se Řádu strážců koruny a meče. To je facebooková tvář hnutí Řád národa, které rovněž ohlásilo plány na vstup do politiky. Na facebooku je velice populární, s víc jak 200 000 fanoušky. Šlerka a Krsková zjistili, že, narozdíl od iniciativy Islám v ČR nechceme, aktivní fanoušci Řádu strážců koruny a meče na facebooku nemají blízko ke stránkám žádných politických stran. Řád objevil recept jak, prozatím alespoň ve virtuálním prostoru, se svým poselství, proniknout k lidem, kteří ve virtuálním prostoru nevěnují politickým tématům jinak valnou pozornost. To potvrzuje i další část výzkumu, zajímající se o vztah fanoušků obou stránek k médiím – fanoušci Řádu věnují největší pozornost obecně populárním médiím, které se politice příliš nevěnují (TN.CZ, Dení Aha, Blesk, Prima). Co tato stránka obsahuje, že je tak úspěšná?

Kombinaci motivačních citátů zdůrazňujících důležitost rodiny, přátelství, disciplíny apod., odporu vůči imigrantům a „nepřizpůsobivým“ (pokud jste sem právě imigrovali z Marsu, upozorňuju, že tím se myslí Romové), vše spojené se symbolikou romantizovaného ideálu rytířství. „Řád“ se pokládá za vlastenecké hnutí a vypadá to, že se trochu inspiroval někdejším Ordo Lumen Templi, pokud si někdo pamatuje, co to bylo.

3)

Výzkum Centra občanského vzdělávání (COV), Jana Krajhanzla a kol., týkající se občanské angažovanosti v ČR, prováděný v roce 2014. „Občanskou anagažovanost“ výzkum definoval velmi chytře jako aktivity, které člověk dělá ve svém volném čase ve prospěch něčeho jiného než sebe a okruhu rodiny a přátel. Tj. podle této definice je třeba „boj proti nepřizpůsobivým“, prováděný ve volném čase, formou občanské angažovanosti.  Výzkum, když odignoruji mnohé nuance a přejdu rovnou k vulgárně zjednodušenému jádru věci, zjistil, že čeští občané se dělí na dvě zhruba poloviny, z nichž jednu lze označit za „občansky aktivní“ a druhou za „občansky neaktivní“, a mezi nimi je ne úplně, ale relativně ostrá hranice.

Slide č. 15 zde vyjmenovává zjištěné rozdíly mezi nimi. Občansky aktivnější polovina je vzdělanější, má vyšší příjmy, víc internetu, sleduje širší spektrum médií, víc náboženského vyznání, vyšší zájem o politiku, vyšší důvěra v instituce, vyšší účast ve volbách, víc pije alkohol, a má víc volnočasových aktivit. Občansky pasivnější polovina se víc dívá na televizi, a, což ve slidu není, ale je to v průzkumu, má nižší sebevědomí a hlavním zdrojem sebevědomí jsou pro ni její děti.

Ok, otázka: pokud by se hypoteticky podařilo přesvědčit lidi z „občansky neaktivní“ poloviny občanstva popsané výše, aby se začali ve volném čase více angažovat v nějakém společenském tématu, budou se zajímat spíš o pomoc lidem prchajícím před syrskou občanskou válkou, nebo bude spíš jejich srdci bližší něco jako výše zmíněný Řád strážců koruny a meče?

Všechny zmíněné průzkumy podle mě svědčí o tom, že druhá možnost je správně. Vlastenectví ve smyslu nezištné pomoci českému národu, lidí co vypadají jako my a mají podobné zvyky jako my, důležitosti rodiny a její ochrany před nebezpečím, které hraje důležitou roli v prezentaci Řádu, bude lidem ze skupiny „občansky pasivnějších“  bližší než pomoc potenciálně podezřelým cizincům. Navíc charakteristiky fanoušků Řádu, včetně médií, z nichž čerpají informace, svědčí o tom, že se této stránce vskutku už podařilo zaujmout okruh lidí, který má mnoho společného s „občansky pasivnějšími“ z výzkumu COV.

Přibývá aktivních občanů?

Moje přesvědčení je, že počet aktivních občanů se v poslední době zvýšil. Jelikož výzkum COV je první svého druhu, dopouštím se zde pouhého dohadu. Určitým nepřímým důkazem zvyšující se občanské angažovanosti jsou podle mě výsledky komunálních voleb, v nichž voliči poslední dobou dávají najevo větší zájem o strany a hnutí mající v programu řešení lokálních problémů, namísto automatické volby stejných stran které volí do Parlamentu. Důvody pro zvýšenou občanskou angažovanost v posledních několika letech podle mě vyplývají z kombinace vyšší občanské nespokojenosti a toho že angažovat se je dnes jednodušší a občané jsou více přesvědčeni, že to má smysl.  Zorganizování prakticky jakéhokoliv představitelného typu občanské iniciativy rozhodně vysoce zjednodušil internet coby nejefektivnější komunikační nástroj v historii lidstva. Ten současně rozbil mediální oligopol (něco jako monopol, ale s několika firmami namísto jedné) a vytvořil mediální prostředí, které daleko více odpovídá na poptávku občanů. Lidé si díky novým médiím uvědomují, že nejsou se svými názory a potřebami, kterým nebyla věnována pozornost ve starých masmédiích, osamoceni, a přes síť se spojují s podobně smýšlejícími. Žít Brno a Parlamentní listy jsou dva různé projevy tohoto zásadního posunu.

Současně hospodářská krize zvýšila nespokojenost občanů se stavem společnosti, což se jeví jako logický důvod začít se angažovat. Z čehož nutně nevyplývá, že když krize v ČR prozatím zdá se skončila, zase se angažovat přestanou. Moje hypotéza je, že předkrizové Česko bylo charakterizováno vysokou odcizeností a nedůvěrou občanů k veřejným institucím, což logicky vedlo k nespokojenosti, ta byla ovšem do značné míry tlumena rychlým růstem materiální životní úrovně díky dohánění Západu. Pokud, jak se zdá pravděpodobné, další růst životní úrovně bude pomalý jako v jiných bohatých západních zemích, není jasné, jak se to projeví na spokojenosti občanů.

Nízká občanská angažovanost v dřívějším období dost možná vysvětluje, proč bylo málo protestů proti příchodu Vietnamců, Ukrajinců a Číňanů do Česka. Nezdá se mi totiž pravděpodobné, že by v té době byla česká veřejnost méně xenofobní – v 90. letech koneckonců byla spáchána celá řada rasově motivovaných vražd. Je nicméně pravděpodobné, že v té době odpůrci otevření země přistěhovalců nebyli schopni/neuměli/neviděli smysl v tom se zorganizovat a pokusit se ovlivnit politický proces podobně jako se o to pokoušejí dnes. A když už se v zemi usadilo velké množství přistěhovalců z těchto zemí, kteří očividně poskytují „bílým Čechům“ užitečné služby, tento status quo se narušuje obtížně.

Výzkum COV v zásadě potvrzuje, že angažovanější občané patří k těm s relativně liberálnějšími politickými názory. „Liberálními názory“ tady myslím akorát to, že jde o lidi, kteří se domnívají, že společnost by měla být uspořádána tak, aby všem občanům poskytovala pokud možno co největší prostor osobní svobody. Není snad třeba dodávat, že na tom, jak tohoto cíle dosáhnout, mezi takto definovanými liberály rozhodně nepanuje shoda. Současně liberálně smýšlející občané, aspoň ti, které potkávám já, mají sklon věřit, že jedním z problémů ČR je občanská lhostejnost, a že kdyby se v řešení společenských problémů angažovalo víc lidí, naší zemi by to prospělo. Což je představa, která se může snadno ukázat jako mylná v případě, že lidé probuzení z občanské lhostejnosti budou zastávat vyhraněně antiliberální postoje.

Výše naznačenému scénáři směřujícímu k posílení autoritářských tendencí ve společnosti by bylo záhodno předejít. Jak?

Jednou možností je snažit se náhle zvýšenou občanskou angažovanost odpůrců migrace potlačit a vrátit je do stavu občanské lhostejnosti, ale, i když pominu jaksi problematické morální aspekty tohoto řešení, pochybuji, že by bylo účinné. Výše popsané důvody zvýšené občanské angažovanosti a přirozené nedůvěry k přistěhovalcům sami od sebe nezmizí a zakázat je nelze. Naproti tomu je určitě užitečné věnovat se zlepšení našeho vzdělávacího systému, aby lépe učil lidi kritickému myšlení a občanské odpovědnosti. To může přinést zásadní příznivé výsledky – v horizontu desítek let. Dále je důležité, že lidé ze skupiny „občansky pasivnějších“ a obecně lidé náchylní k autoritářským názorům často sami sebe vnímají jako oběti nespravedlivého Systému, mnohdy i z dobrých důvodů. Je nejspíš pravda, že spravedlivější společnost by produkovala méně volání po vládě tvrdé ruky. Problém je v tom, že ani lidé, kteří jsou zastánci otevřenější migrační politiky, se neshodnou, jak by ta spravedlivější společnost měla vypadat. Jelikož tento článek bude stejně zítra zapomenut, hledám nějaký recept, který bude mít účinky okamžitě. Naneštěstí žádné takové dokonalé řešení samozřejmě neexistuje. Pokud jste ale dočetli až sem, je vám určitě jasné, že autor má nějaký nápad, o který se s vámi chce podělit. Nuže, tady je:

Zastánci přijímání uprchlíků a ekonomických migrantů, stejně jako příznivci řekněme civilizovaného soužití s muslimy, by měli svoje argumenty více opírat o vlastenectví (ne, nejsem první, koho to napadlo). Představa, že praví čeští vlastenci jsou pouze odpůrci imigrace a islámu, by měla být považována za absurdní. Důvod je zřejmý – praktické uplatnění nápadů, s nimiž odpůrci přistěhovalectví přicházejí, by znamenalo katastrofu pro české národní zájmy. Přitom apely na vlastenectví a národní zájmy jsou podle mojí hypotézy naznačené výše podstatně efektivnější nástroj k přesvědčení průměrného českého voliče než poukazování na morální povinnost pomoct uprchlíkům nebo na naši odpovědnost za problémy chudých zemí.

Odvolávání se na vlastenectví přitom, podle mě bohužel, nemá v českých liberálních kruzích příliš dobrou pověst. Proč? Nevím to jistě, ale mám teorii. Čeští liberálové první poloviny 20. století a nějakou dobu později rozhodně neměli nejmenší problém se vlastenectví dovolávat (viz Masaryk nebo Peroutka). Ke zlomu došlo zhruba v době normalizace. Tehdy se mezi disidenty rozšířila kultura kritiky „čecháčků“ pro jejich přízemnost, nezájem o věci veřejné, zbabělost, konformismus atd. S revolucí to převzala za část svého politického postoje valná část „revoluční generace“ (studenti hráli v listopadu 1989 důležitou roli), a to ta nejliberálnější, nejvíc odhodlaná se rozejít s dědictvím komunistického režimu a začít budovat nový systém založený na základech osobní svobody. Všeobecné rozšíření moralizující kritiky „omezeného čecháčkovství“ v liberálních kruzích byl podle mě blbý nápad už tehdy a s časem je pokračování v tomto způsobu argumentace čím dál blbější. Na odpůrce přistěhovalectví zakládající domobrany na obranu vlasti se tradiční obraz „čecháčka“ – člověka zbaběle kapitulujícího před okupanty, starajícího se pouze o vlastní prospěch a chalupu bez zájmu o vlast, posluhujícího jakémukoliv režimu – dá napasovat jen za pomoci řekněme značného přemalování. Je pravda, že občas člověk narazí na články jako je tenhle od Jakuba Ryšky, kde se píše, že odpůrci přistěhovalců jsou v jádru zbabělci kteří svoji připravenost k fyzickému boji nemyslí vážně, ale to je spíš přání otcem myšlenky, nepodložené důkazy. Kupříkladu nový předseda Úsvitu je válečný veterán z Afganistánu, a ačkoliv nehořím touhou hájit tuto politickou stranu či co to je, nemám důvod pochybovat, že je to odvážný muž doopravdy odhodlaný bránit svou vlast.

Každopádně, ať už jsou kořeny nedůvěry k vlastenectví a „čecháčkovské“ rétoriky jakékoliv, z hlediska přesvědčivosti liberálních názorů pro průměrného voliče je pokládám za vyloženě škodlivé. Většina lidí chce být podle mě hrdá na svou zemi, nikoliv se za ni stydět, tudíž tento způsob argumentace funguje jako bariéra, která je odrazuje od přijetí názorů zastávaných lidmi, kteří ho používají.

Ok, příště vysvětlím, proč podle mě není v českém národním zájmu uzavřít hranice před všemi přistěhovalci a znepřátelit si celý islámský svět. To bude složité.

To be continued…