Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Poučení z imigrační paniky

Jaká poučení jsem si já osobně vzal ze současného, ehm, dění? Tady jich pár je. Předpokládám, že se nebudou líbit ani lidem, kteří si jako já přejí Česko otevřenější přistěhovalcům. Nelíbí se totiž ani mě.

1) Masová hysterie může vypuknout i v zemi obývané vzdělanými lidmi velice snadno, a pod jejím vlivem jsou vyděšení občané schopni napáchat plno škod, dokonce i sami sobě.

Nijak mě nepřekvapilo, že česká veřejnost nemá zrovna vřelý postoj k uprchlíkům z islámských zemí a že mnozí moji spoluobčané necítí žádnou odpovědnost za jejich osud a jejich hlavní požadavek je, aby proboha nepřišli do ČR. Přesto je pro mě dost šokující celková zuřivost této reakce a jakási masivní občanská mobilizace proti přistěhovalcům, dosahující rozměrů celonárodní paniky a zcela iracionální hysterie, jdoucí až do nahlašování skupin lidí vypadajících jako cizinci pohybující se na českém venkově na policii, jejich obtěžování v hromadné dopravě apod. Nepochybuji, že pro českou muslimskou menšinu není snadné žít v takových podmínkách, ačkoliv se mohou utěšovat tím, že jsou na tom lépe než cizinci zavření v našich mezinárodně proslulých internačních táborech. Současně však panická reakce ohrožuje i mezinárodní postavení ČR a tím pádem i ty naše spoluobčany, kteří jí podléhají. Česká vláda je tlačena do zaujímání pozic, které jdou přímo proti zájmům voličů. Jistě, vláda by hysterii neměla podléhat, ale pokud by tento občanský tlak neexistoval, zcela určitě by se takhle nechovala, čili vliv masové paniky na politické rozhodování není vhodné podceňovat.

Reklama

Abych byl konkrétní, vláda nebere v úvahu, že její postoj ohrožuje právo volného pohybu osob po území Evropsk unie, které je samozřejmě hojně využíváno i českými občany, a jeho případné omezení rozhodně není v našem národním zájmu. Nejen proto, že by se ošklivě dotklo těch Čechů, kteří dnes pracují v jiných členských státech EU, ale také by se dotklo českých firem a potažmo zaměstnanců – pokud by se lidé nemohli stěhovat za prací, mnoho by jich bylo relativně chudších, čili poptávka na společném unijním trhu by poklesla, což bývá často předehrou k všeobecně nižším mzdám a vyšší nezaměstnanosti.

Důvod, proč bohatší členské státy Unie umožňují přístup na své pracovní trhy imigrantům z postkomunistických zemí, není nějaká jejich štědrost či charita – tito přistěhovalci zvyšují i jejich prosperitu. Nicméně, problém je v tom, že stejně jako v Česku, i v těchto státech je obtížné to vysvětlit voličům, jelikož příznivé efekty imigrace pro hostitelskou zemi nejsou snadno spojitelné se samotnými imigranty (většině lidí kupříkladu nedojde, že nebýt imigrantů, museli by ze svých daní platit víc peněz na důchody), zatímco přesvědčení, že přistěhovalci „berou práci“ našincům je intuitivně pochopitelné snadno, ačkoliv ekonomové ve skutečnosti nemají důkazy, že imigrace zvyšuje nezaměstnanost. Toho využívají různí demagogové, jejichž terčem jsou mimo jiné právě imigranti z postkomunistických zemí. Velmi nebezpečnou hru rozehrál britský premiér Cameron, který, v rámci přetahování o voliče mezi svou Konzervativní stranou a UKIP, Stranou nezávislosti, jež je protiimigrantská a požaduje vystoupení Británie z EU, vyhlásil referendum právě o tomto vystoupení a pod jeho hrozbou bude vyjednávat s ostatními státy Unie o ústupcích, které by pomohli přesvědčit britské voliče, aby hlasovali pro pokračování členství. Pravděpodobně jedním z cílů, o které bude v rámci toho usilovat, bude omezení možností občanů jiných členských států EU stěhovat se do Británie.

Postkomunistické státy by teoreticky měly hrát roli nejhlasitějších zastánců práva na volný pohyb osob, protože benefity, které přináší nám v podobě možnosti pracovat v bohatších zemích, jsou dobře viditelné a snadno pochopitelné. Pod vlivem současné paniky ovšem místo toho vidíme, že se právě z těchto zemí, včetně Česka, ozývá volání po uzavírání hranic a odmítání podílet se na řešení krize azylového systému, která je přitom přímým důsledkem toho, že právo volného pohybu osob existuje. To je z hlediska našich vlastních národních zájmů velmi nebezpečné.

Celkově to je podle mě z mnoha hledisek zlá situace. Každý, kdo si uvědomuje, že jsme se jako společnost propadli do fáze masové hysterie, má podle mě občanskou povinnost snažit se situaci zklidnit.

the_hitchhikers_guide_to_the_galaxy

2) Absolutně idealistická zahraniční politika a demokracie jsou vzájemně neslučitelné.

Tohle sem striktně vzato nepatří, protože je mi to jasné už dávno, ale myslím, že v české diskuzi se tomu věnuje příliš malá pozornost a současná situace je toho natolik dobrou ilustrací, že by byla škoda to nezmínit.

Důvod toho je jednoduchý – většina lidí má po většinu času a ve většině situací tendenci upřednostňovat svoje vlastní zájmy před zájmy ostatních. Z toho vyplývá, že pokud je demokratická vláda taková, která se řídí vůlí voličů, bude mít tendenci upřednostňovat zájmy těchto voličů před zájmy ostatních lidí. V tomto světle je logické, že se bavíme o tom, jestli máme vydávat na rozvojovou pomoc chudým zemím 0.2 % HDP nebo 0.7 %, a nikdo nenavrhuje, že by to mělo být třeba 10 %, stejně jako to, že prakticky nikdo nezpochybňuje, že se rozhodování o přijetí ekonomických migrantů řídí zájmy hostitelské země, nikoliv zájmy těch migrantů samotných, ačkoliv ti jsou často chudší a potřebnější.

3) Neomezená přímá demokracie je populistická a nebezpečná idea.

Šádí Shanaáh kritizuje jeden konkrétní argument Jana Kellera, poslance Evropského parlamentu za sociální demokraty. Jde o to, že Keller hájí přístup slovenské vlády v jednání o kvótách pro žadatele o azyl (Slovensko chce proti kvótám podat žalobu, nebo alespoň chtěla v době vydání Kellerova komentáře, nejsem si jist, zda to pořád platí) na základě toho, že tento postoj vychází z přání většiny slovenských voličů. Dle Kellera se slovenská vláda v odporu proti kvótám řídí veřejným míněním, což je demokratické a co je demokratické, je dobré. Shannáh, parafrazujíc Charlese Beitze, nazývá Kellerovi názory nelichotivě „hydraulickým populismem“. Podle mě je však třeba Kellerovi přiznat, že v této věci jedná jako důsledný zastánce přímé demokracie – pokud se budou státní orgány za všech okolností řídit přáními většiny voličů (za předpokladu, že se tato přání dají spolehlivě zjistit), výsledek bude stejný, jako kdyby se o všem rozhodovalo v referendu. To ovšem ukazuje, že neomezená přímá demokracie by nebyla dobrou formou vlády.

Nechápejte mě špatně, idea, že o důležitých otázkách by se mělo rozhodovat většinovým hlasováním, nebo hlasováním volených zástupců, je v principu zcela správná, protože jakýkoliv jiný rozhodovací mechanismus vede nevyhnutelně k tomu, že o důležitých otázkách rozhoduje menšina, nebo dokonce jednotlivec, a jak nesčetné historické zkušenosti ukazují, ti budou mít tendenci upřednostňovat před blahem většiny svoje vlastní sobecké zájmy. Ovšem vedle demokratického rozhodování musí existovat také garance základních lidských práv, která nelze lidem většinovým hlasováním odejmout.

Michal Kašpárek píše, že české internační tábory a jiné nedávné incidenty zneužití moci ze strany represivních složek ho posunují k anarchismu. Musím přiznat, že nevím, jestli anarchisté prosazují přímou demokracii – moje znalost anarchistického politického programu, pokud něco takového existuje, je nulová (zato jsem četl skvělý proanarchistický román od Ursuly le Guin, Vyhnanec nebo The Disspossed, který byl prý, podle wikipedie, ovlivněn idejemi relativně proslulého anarchisty Kropotkina. Rozhodně doporučuji k přečtení). Je mi ale jasné, že k tomu, aby základní lidská práva byla vymahatelná, potřebujeme stát s jeho soudy a placeným a ozbrojeným donucovacím aparátem.

4) Pokud chceme větší otevřenost země přistěhovalcům, musíme zajistit, aby se střední třída měla materiálně dobře, nikoliv naopak.

Ekonomové se vesměs shodují, že přistěhovalci, pokud pracují, zvyšují celkové příjmy v zemi.   Zdálo by se tudíž logické, že pokud se země dostane do hospodářských problémů, vhodnou odpovědí na to je větší otevřenost migrantům. Přistěhovalecká politika je ovšem výborný příklad toho, že řešení, které dává smysl z ekonomického hlediska, nemusí být vždy politicky únosné.

Thomas Piketty, francouzský ekonom a autor proslulé analýzy příjmové a majetkové nerovnosti, poukázal na to, že země EU dohromady před hospodářskou krizí (a ještě na jejím počátku, konkrétně v letech 2000 až 2010) přijímaly více než milion migrantů ročně, čili zhruba stejně jako Spojené státy, které přitom jsou tradičně přistěhovalcům otevřenější. Poté toto množství prudce pokleslo na  méně než 400 000 ročně a zatím se nevzpamatovalo, když nepočítáme současnou vlnu uprchlíků. Jednalo se převážně o ekonomické migranty, kteří zde našli práci, a pokles atraktivity EU coby cíle přistěhovalectví v důsledku hospodářské krize hrál možná v tomto poklesu roli, nelze však přehlédnout vzestup politických stran s protipřistěhovaleckým programem. Jak Piketty poznamenává, hospodářská krize v EU narozdíl od USA v podstatě neskončila, nezaměstnanost je pořád vysoká a HDP se stále nevzpamatovalo. Průměrný evropský volič je na tom podle mnoha indikátorů z materiálního hlediska hůře než průměrný volič v roce 2007. Rozhodně čelí větší finanční nejistotě. Je zjevné, že to vede lidi k tomu, že se obracejí k nacionalismu a tím pádem k odmítání imigrantů. Racionální argument, že přistěhovalci zlepšují hospodářskou siutaci, je pro mnoho lidí příliš abstraktní a neuvěřitelný.

Z toho podle mě vyplývá, že větší otevření hranic nemůže být řešením současných hospodářských problémů, naopak uspokojivé řešení těchto problémů, alespoň z pohledu průměrného voliče/ střední třídy, je podmínkou k tomu, aby se ve volbách začalo dařit stranám větší otevření hranic prosazujícím. Otázka je, zda takové uspokojivé řešení hospodářské situace střední třídy nabízejí spíše strany „pravicové“ nebo „levicové“, ale to je jiná debata.

5) To, že antiliberální síly drží v Česku něco jako „monopol na vlastenectví“ je hrozbou pro přežití svobodné společnosti.

O tom už jsem napsal celý dlouhý článek, takže odkazuji na něj. Stručné shrnutí: zastánci relativně otevřené imigrační politiky v ČR se s největší pravděpodobností dost překrývají s nejdůslednějšími zastánci politického systému, v němž je základní funkcí státu chránit svobodu jednotlivce. Což odlišuje liberální politický režim od autoritářského. V Česku je plno lidí, kteří by rádi zavedli nějakou formu autoritářského systému, a v důsledku současné paniky hrozí, že se jejich řady budou rozšiřovat, protože liberálně smýšlející část veřejnosti je kvůli jejich vstřícnému postoji k přistěhovalcům možno diskreditovat jako „zrádce národa“, „od obyčejných lidí odtržené intelektuály“, atd. Přitom „řešení“, která vlastenectvím se hlasitě ohánějící demagogové navrhují, jdou přímo proti českým národním zájmům, pokud teda souhlasíme, že národní zájmy lze zhruba ztotožnit s tím, co je zájmem většiny občanů. Naneštěstí čeští liberálové mají historicky problém s vlasteneckými argumenty, i když tomu tak nebylo vždy (viz Masaryk, Peroutka), a namísto toho rádi zdůrazňují to, v čem v minulosti český národ selhal. To přispívá k jejich odcizení od průměrného voliče, protože většina lidí má přirozenou potřebu být na svou zemi hrdá.

6) Žádná z velkých českých politických stran není ochotna, ve chvíli kdy to není mezi voliči populární, otevřeně hájit solidaritu s ostatními členy Evropské unie, natož s uprchlíky.

K tomuhle není třeba mnoho dodávat, snad jen, že nejvíc překvapující je to u TOP 09, která se snaží vystupovat jako proevropská strana pro vzdělané a dobře placené voliče, a která je současně v Evropském parlamentu ve stejném klubu jako strana Angely Merkel. Karel Schwarzenberg sice jádro problému od počátku správně identifikuje jako strach veřejnosti, kterou je třeba uklidňovat (je zjevné, že kdyby byl prezidentem místo Zemana, situace by dnes byla mnohem lepší), ale zdá se, že už nemá kontrolu ani nad zahraničně politickými pozicemi své vlastní strany, protože TOP 09, místo aby využila coby opoziční strana příležitosti kritizovat nesolidární a nebezpečnou pozici vlády v jednáních na evropské úrovni, ji naopak podpořila. Tím podle mě vytváří prostor pro nějakou jinou stranu, aby k sobě zkonsolidovala důsledně proevrospké a proimigranční voliče, kteří, přestože jsou v menšině, nepochybně existují (možná se to podaří Straně zelených? toť otázka).