Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Poučení z plzeňských práv

Jakožto přímý účastník neúspěšných pokusů o záchranu plzeňské právnické fakulty pomocí jejího očištění, nikoliv totálního zašpinění, bych se rád pokusil odvodit, co nám tato neslavná aféra může říci o chystané reformě vysokého školství.

Kauza plzeňské právnické fakulty je ukázkovým příkladem selhání akademické samosprávy, a to od nejvyššího stupně až po ty nejnižší.

 

Rozhodnutí ministra Dobeše o prodloužení akreditace je naproti tomu typickým příkladem nevhodného politického zásahu do správního procesu, o jehož motivech lze pouze spekulovat, přičemž jako jedna očividná spekulace se nabízí, že fakultě vyjádřila podporu vlivná součást občanské společnosti, totiž iniciativa D.O.S.T., která je jak známo zadobře s naším nejvýznamějším odborníkem na rozlišování lidí a antilidí, jehož podpora je zase velmi očividně jedinou silou, která nejlepšího ministra školství drží v úřadě…

Reklama

 

Rozhodnutí je to očividně protizákonné, ale přesto nebude jednoduché ho zvrátit – dokonce ani akreditační komise proti němu nemůže podat odvolání a musí žádat nejvyššího státního zástupce nebo ombudsmana, aby to udělal za ni, přičemž tyto instituce jí v žádném případě nemusí vyhovět.

 

Složitost obrany před nelegálním politickým zásahem je varováním před pokusy omezit akademickou samosprávu. Taková omezení nejsou nic jiného než učinění dříve nelegálních zásahů do vysokoškolského prostředí legálními. Včetně takových, ke kterým by docházet nemělo. Představa, že dobří ministři a úředníci nebudou zneužívat své moci, je iluzorní.

 

Akademická samospráva znamená, že funkcionáři vysoké školy jsou odpovědní v prvé řadě univerzitě jako instituci a nejsou vybíráni „zvnějšku“. Přímým opakem samosprávy je situace, v níž je vysoká škola přímo řízena úředníky jmenovanými „zhora“.

 

 

Připravovaná reforma VŠ ovšem nepředstavuje úplnou likvidaci akademické samosprávy, a rozhodnutí ministra prodloužit plzeňským právům akreditaci, by bylo nelegální i po jejím přijetí, ale ke značnému omezení samosprávy  má dojít, a hrozba podřízení univerzit politickým hrám a s nimi spjatým ambicím různých pochybných individuí je velice reálná.

 

 

Jako důvod k omezení akademické samosprávy se uvádí její neefektivita. K tomu tolik – fakt, že obecní a krajská samospráva je leckdy neefektivní a zkorumpovaná, je dost ubohý argument pro její nahrazení státními úřady, protože ty mohou trpět stejnými problémy a navíc se nemusejí zodpovídat občanům obce či kraje, o němž rozhodují, ale svým nadřízeným stranickým a jiným. O akademické samosprávě platí úplně totéž. Nejlepší světové univerzity jsou navíc také spravovány samosprávně, což svědčí o tom, že bychom spíše měli hledat způsoby, jak samosprávu vylepšit (protože u nás opravdu nefunguje dobře), než jak ji omezit.

 

Shrňme si hlavní změny ve správě vysokých škol, které chystaná reforma přinese:

 

Nově se zavádí jako jeden za tří klíčových orgánů, vedle rektora a akademického senátu, rada veřejné vysoké školy (již dnes mají školy správní rady, jejich pravomoci jsou však malé). Radu bude jmenovat vláda, z toho třetinu členů na návrh rektora, třetinu na návrh akademického senátu a třetinu na návrh ministerstva. Členové rady budou jmenováni na šest let, zatím není jasné, za jakých podmínek budou moci být odvoláni. Členové rady mají být zasloužilé osobnosti, ale to je požadavek prakticky nevynutitelný. Nesmějí to být členové akademické obce, aby se zabránilo střetu zájmů.

 

I kdybychom připustili, že vláda vždy potvrdí nominace, o třetině členů stejně bude rozhodovat ministr, přičemž každý si jistě dokáže představit, jaké lidi by tam asi jmenoval Dobeš. Fakt, že druhou třetinu bude jmenovat rektor, také není zrovna ideální, jelikož jde o orgán, který by měl rektora kontrolovat.

 

Rektor sám pak bude sice volen akademickým senátem, ale „zpravidla za využití prvků výběrového řízení“. Tento postup sice zdánlivě zajišťuje lepší kvalitu kandidátů, ale na druhou stranu, může v praxi vést k tomu, že výběr rektora bude fakticky outsourcován nějaké komisi, jejíž rozhodnutí bude senát muset akceptovat. A následně bude jmenování rektora podléhat schválení radou (plus jmenování bude stejně jako dnes provádět prezident),

 

Ačkoliv to není jednoznačně řečeno, návrh reformy naznačuje, že by pravomocí odvolávat rektora měla být vybavena spíš rada než senát. Co naopak je řečeno jasně, je to, že rozpočet vysoké školy bude schvalovat rada, nikoliv senát. Z toho se zdá, že rada daleko spíše než senát bude orgánem, kterému se bude rektor zodpovídat, se kterým daleko spíše bude potřebovat „být zadobře“.

 

Bohužel není jasné, komu bude odpovídat rada. Rada nebude samosprávným orgánem, hájícím zájmy akademické obce, jelikož obec bude vybírat prostřednictvím senátu jen třetinu jejích členů. A také je poněkud absurdní, že by rada měla být jakýmsi vnějším kontrolním orgánem, prosazujícím veřejný zájem, když dvě třetiny jejích členů budou vybírány „zevnitř“, orgány vysoké školy.

 

Způsob výběru rady spíše naznačuje, že to bude orgán „sinekurní“, jednotliví její členové budou zástupci různých partikulárních zájmů, nikoliv v neposlední řadě samozřejmě zájmu rektora, vybírajícího třetinu členů rady a zájmu ministra školství, vybírajícího další třetinu. Nedojde ovšem k přímočarému podřízení vysokých škol direktivnímu státnímu řízení. Méně optimistická interpretace však je, že namísto toho, aby se různé nelegitimní zájmy prosazovaly na vysokých školách přes převodní páku státní moci, budou se moci prosazovat zcela přímo skrz své zástupce v radě.

 

Jiným prvkem, posilujícím postavení ministerstva vůči školám, pak bude, že státní financování školy bude závislé na dohodě mezi školou a ministerstvem, která se bude uzavírat na několik let. Vzhledem k tomu, že ministerstvo bude tím, kdo poskytuje škole peníze, otevře se mu při jednání o uzavření dohody široký prostor k různým požadavkům vůči vysoké škole.