Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Proč jsme ztratili mír s Ruskem?

Nejsem expert na zahraniční politiku, ale není třeba být odborníkem k tomu, abych poznal, že se na východ od nás děje cosi velice nedobrého, co může mít v budoucnu destruktivní dopady i na nás. 

Samozřejmě mám na mysli rusko-ukrajinský konflikt. Tento článek není o tom, kdo je v něm „v právu“, tak pouze poznamenávám, že navzdory úsilí ruské propagandistické mašinerie, jejíž konspiračním dezinformacím věří znepokojivé množství lidí, je evidentní, že ruské obsazování kusů Ukrajiny a podpora tamních „sovětských republik“, rozuměj nepříliš disciplinovaných tlup po zuby ozbrojených násilníků, není, jemně řečeno, motivováno starostlivou péčí o blaho občanů Ukrajiny.

 

Na postupu ruské vlády vůči Ukrajině je pozoruhodné to, že je poměrně racionální – pokud vycházíme z toho, že ji absolutně nezajímají zájmy ani životy Ukrajinců a zájmy Rusů ji zajímají jen pokud jejich ohrožení může vyvolat nespokojenost ohrožující současný režim. Největší hrozba, které čelí Moskva, není vnější, ale vnitřní – že ruští občané, podobně jako tak učinili obyvatelé mnoha islámských zemí a posléze i Ukrajiny, vyjdou do ulic a učiní s vládnoucím režimem rázný konec (jestli to co přijde potom, bude lepší, to je jiná otázka). Docela nedávno probíhali v Moskvě ne zcela zanedbatelné protesty, takže to není zdaleka pouze teoretická možnost. Ukrajinská krize ovšem podle všeho zatím riziko revolučního výbuchu v Rusku spíš snižuje. Podle průzkumů veřejného mínění bylo obsazení Krymu podporováno velkou většinou ruských voličů. Naopak v případě, že by Putin Krym neobsadil, a následně by, jak je pravděpodobné, nová ukrajinská vláda znemožnila Rusku používat Sevastopol Rusku jako základnu svojí černomořské flotily, byl by to značný úder ruskému režimu, jehož legitimitu se snaží Putin stavět na tom, že obnovuje imperiální moc dávného Ruska. Ztráta takového symbolu ruské velikosti jako je Sevastopol, přístav, který nechala postavit Kateřina Veliká za účelem ovládnutí Černého moře, který Rusové dlouhé roky bránili proti přesile ve dvou válkách, by mohla postavení Putinova režimu, který svou legitimitu do velké míry odvozuje z toho, že údajně obnovuje někdejší historickou moc Ruska, značně oslabit.

Reklama

 

 Naproti tomu válečná atmosféra všude na světě zvyšuje podporu veřejnosti vládě, a Rusko v tom není výjimkou. Současně ukrajinská krize prohlubuje nepřátelství ruské veřejnosti vůči Západu, čímž usnadňuje Putinovi jeho standardní taktiku prohlašovat všechny nápady na posílení lidských práv v Rusku za pokus o „pozápadnění“ Ruska, a tudíž za nepřátelský akt.

 

Tahle situace, v níž je pro ruskou vládu výhodné jít do konfrontace se Západem, je logicky pro Západ velmi nebezpečná. Obchodní válka, zvlášť pokud potrvá delší dobu, nepochybně nepřátelství ruské veřejnosti k Západu ještě více prohloubí. Případná destabilizace současného ruského režimu, kupříkladu v důsledku drtivých ekonomických dopadů sankcí, může přivést v Rusku k moci, a tím pádem k odpalovacím kódům tisíců jaderných hlavic, namísto současných, na první pohled racionálně uvažujících (i když jde o druh racionality, který se nám nelíbí) představitelů, nebezpečné šílence. Kromě toho špatné vztahy znesnadňují spolupráci mezi Západem a Ruskem tam, kde máme společné zájmy – jako je boj proti terorismu nebo společná obrana proti případným agresivním sklonům Číny.

 

Jak je možné, že jsme se dostali do situace, kdy je pro ruskou vládu racionální rozšiřovat státní území pomocí vojenských invazí, rozdávat špičkové protiletecké zbraně nedisciplinovaným fanatickým bojůvkám a pouštět se do obchodní války s Evropskou unií? Můžeme z toho obviňovat ruskou veřejnost, v níž se ruská vláda obecně a její kroky vůči Ukrajině zvláště těší podle průzkumů a osobních svědectví značné podpoře, ale fakt je, že protizápadní a proputinovské naladění Rusů není nějaký nezměnitelný rys ruské národní povahy.  „Nezměnitelná národní povaha“ existující nezávisle na vnějších okolnostech je nesmysl. V průběhu posledního století prošlo Rusko obrovskými společenskými změnami, a samozřejmě že běžný Rus dneska se svými názory, zájmy a povahou propastně odlišuje od běžného sedláka z dob carské říše. Ovšem pokud se podíváme na věc střízlivě, zjistíme, že běžný Rus dnes má dobré důvody proč Západ v lásce nemít.

 

Trocha historického kontextu: boj proti „Západu“ byl samozřejmě základem zahraniční politiky Sovětského Svazu – ale po studené válce prošla ruská společnost dramatickou transformací z totalitního státu z centrálně plánovanou ekonomikou usilující o ekonomickou soběstačnost (neúspěšně, díky zázračné efektivitě sovětského kolektivizovaného zemědělství musel v 80. letech SSSR ze Západu dovážet obilí) na autoritářský režim s jistými demokratickými prvky, silně závisející na obchodních vztazích se západními zeměmi (jak dopad současných sankcí jasně ukazuje). Oficiální státní ideologie se také dramaticky proměnila, Rusko už nebojuje proti zlým západním imperialistům za nastolení světového komunismu. Ale přesto v ideologii a čím dál více i v zahraničně politické praxi současného Ruska přetrvává jako konstanta ze sovětských časů jedna věc – její protizápadní zaměření.

 

Ovšem co mohl Západ, v těch zhruba 14 letech mezi skončením studené války se Sovětským svazem a tím, co vypadá jako začátek nové studené války s putinovským Ruskem, udělat jinak? A je možné staré chyby, pokud to byly vůbec chyby, napravit?

 

Studená válka se Sovětským svazem skončila jakýmsi pokusem sovětské strany o uzavření míru, který byl v podstatě vynucen ekonomickým vyčerpáním sovětské společnosti a celosvětově se šířícím uvědoměním, že „sovětský model“ totalitního státu není atraktivní alternativou západního kapitalismu. Paralelně s tímto usmiřovacím úsilím se Gorbačov pokusil konečně zavést „socialismus s lidskou tváří“ v podstatě po vzoru Československa v roce 1968, tento pokus ovšem selhal a vedl k rozpadu sovětského impéria.

 

Následovala privatizace veřejného majetku, jež v různých postsovětských státech probíhala dosti podobně – jelikož nikdo neměl kapitál na to, aby si je koupil za tržní cenu, státních podniků se skrz různé finanční manipulace ve značně chaotickém procesu zmocnili příslušníci rodící se nové společenské elity, silně se překrývající s příslušníky společenské elity staré, rozuměj komunistické. V Rusku nicméně poté následoval totální finanční a společenský rozklad, který se mnoha jiným postsovětským zemím, kupříkladu Česku, naštěstí vyhnul (těším se na komentáře). Přesné údaje se shánějí obtížně, ale na wikipedii nějaké zdroje jsou – v ekonomických statistikách se propad Ruska v 90. letech ukazuje jako plné srovnatelný s Velkou krizí 30. let na Západě, což, jak jste možná slyšeli, nebyla tak úplně doba příznivá rozvoji liberální demokracie. Státní sociální služby, už za sovětské éry ve srovnání se západní Evropou dost chabé, byly radikálně seškrtány, což mělo předvídatelně katastrofické následky pro lidi na nich závislé. Do toho začala nezaměstnanost, v Sovětském svazu neexistující, prudce narůstat. Každý pátý občan SSSR byl totiž zaměstnán ve zbrojním průmyslu, který v důsledku rozpuštění sovětské armády neměl šanci přežít. Rusové samotní a také design ruských měst byly totálně nepřipravení na podmínky tržní ekonomiky. Povstala brutální ruská mafie. Množství násilných smrtí se zvýšilo. Úmrtí způsobených alkoholem údajně přibylo 60 %. Očekávaná doba dožití se snížila, v případě mužů o 8 let (pak se zase zvýšila, ale do roku 2010 se nevrátila na sovětskou úroveň). Současně se vytvořila nová vrstva zbohatlíků libujících si v okázalé spotřebě. Ruská verze kapitalismu se zkrátka velmi podobá tomu, jak západní kapitalismus popisovala sovětská propaganda. Je samozřejmě sporné, do jaké míry tyto katastrofy byly nevyhnutelným důsledkem toho, že Rusko bylo ponecháno svému osudu, a do jaké míry byly důsledkem špatné politiky Borise Jelcina, přičemž tento spor má ještě svoji podspor, totiž kolik ze špatné Jelcinovy politiky vycházelo z rad Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a podobných institucí. Do těchto diskuzí se tady pouštět nehodlám.

 

Podstatné je, že když se podíváme po tom, co dělal Západ (a to jak USA, tak evropské země) aby pomohl Rusům procházejícím strašlivou krizí 90. let, moc toho nenajdeme. Spojené státy poskytly Rusku finanční a odbornou pomoc s likvidací a zabezpečením přebytečných sovětských jaderných hlavic, aby nepadli do nepovolaných rukou, ale kromě odstranění této bezpečnostní hrozby se fakticky Západ na Rusko vykašlal. Přesněji řečeno, vykašlali se na něj západní vlády, otevření ruských trhů samozřejmě využili západní exportéři, ale jeho celkový dopad na ruskou společnost je krajně rozporný – na jednu stranu dovoz za sovětské éry nedostatkového zboží bezesporu zvýšil životní standard Rusů, na druhou stranu neschopnost ruských firem konkurovat dovozcům měla katastrofální dopad na trh práce a na strukturu ruské ekonomiky.

 

Je poučné srovnat přístup Západu (čímž myslím jak USA, tak západoevropské státy, které se v té době slučovali do Evropské unie) k Rusku po studené válce s přístupem USA k evropským zemím po 2. světové válce. Tehdy byly všechny země kontinentální Evropy kromě neutrálních států (tj. Švýcarska, Švédska, Španělska a Portugalska), více či méně v troskách. Velká Británie sice vyšla z války s víceméně nedotčenou infrastrukturou, ale zato bylo její hospodářství drceno nutností splácet gigantický dluh vůči USA. Americká vláda prezidenta Trumana si v této situaci uvědomovala, že je v zájmu Spojených států pomoci se znovuvybudováním Evropy, protože jinak hrozí, že zoufalé situace lidí zneužijí na své cestě k moci populističtí demagogové, především komunisté podporovaní Sovětským svazem, a Evropa ovládnutá komunisty by představovala pro Spojené státy podobnou bezpečnostní hrozbu jako Evropa ovládnutá nacisty. Za tím účelem Truman a jeho státní tajemník (ministr zahraničí) George Marshall uvedli do pohybu sérii opatření, jež pomohla evropským státům obnovit jejich hospodářství a zároveň účinně zastavila sovětskou expanzi – Trumanova doktrína, znamenající podporu včetně zbrojních dodávek státům potýkajícím se komunistickou hrozbou,   Marshallův plán, znamenající rozsáhlé a finančně nevratné investice do infrastruktury evropských zemí, včetně těch které ve válce proti USA bojovaly (v této souvislosti možno připomenout že tehdejší Gottwaldova vláda v Československu přijetí pomoci z tohoto plánu na nátlak Stalina odmítla) a konečně  založení NATO coby systému kolektivní bezpečnosti na první pohled jednostranně výhodného pro jeho evropské členy – nacházející se blíž k SSSR a přitom vojensky slabší než USA.

 

Všechny tyto závazky znamenaly pro USA nemalé náklady – můžeme o nich uvažovat jako o americké investici do stabilní a nekomunistické západní Evropy. Je obtížné si představit, že pokud by po studené válce USA nebo západoevropské státy učinili obdobnou investici do stabilního a neagresivního Ruska, museli bychom dnes řešit ukrajinskou krizi.

 

Po studené válce zvolil Západ odlišný přístup, a to takový, že západní pomoc si musí postkomunistické státy nejprve zasloužit. „Zásluhou“ myslím především to, že musí splnit přísné podmínky do vstup organizací západních států, které lze označit jako poskytující „vzájemnou pomoc“ – nejdůležitější z nich jsou NATO a EU, ale také další, jako WTO nebo OECD. Tento přístup byl samozřejmě ve srovnání s americkým postupem po druhé světové válce relativně šetrnější k penězům západních daňových poplatníků. Nicméně současné události vyvolávají otázku, zda z dlouhodobého hlediska nebyl, i pokud zcela zanedbáme zájmy obyvatel postkomunistických států, škodlivý i pro národní zájmy Západu.

 

Update: Doplnil jsem původně chybějící odkazy na zdroje.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama