Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Prostě to vyřešíme – nebo taky NE

 Před volbami si zopakujme, proč nevolit ANO

V jednom je nutno dát za pravdu Andreji Babišovi – jeho „hnutí“ ANO není politická strana. Základním znakem politické strany je, že má politický program, což ANO nesplňuje. Nepochybuji, že sám Babiš a další anonisté mají nějaké politické názory, ale „program“, který nabízejí voličům, se skládá z obecných frází, jakože bude líp, nejsme jako politici atd.

Politické strany mají obvykle v programu věci, které nějak souzní se zájmy voličů (Nižší Daně! Vyšší Důchody!) nebo s jejich ideovým „světonázorem“ (Ne Komunistům ve Vládě! Podpořme Rusko v Boji proti ukrajinským Fašistům!), a  jejichž splnění si mohou voliči na konci volebního období ověřit. Babiš se s takovými banalitami nezdržuje, jeho hnutí slibuje rovnou lepší fungování státu po všech stránkách. Takové univerzální řešení všech společenských problémů bez konkrétních slibů.

Podpora ANO vychází z něčeho, pro co jsem právě vymyslel pojmenování „technokratická iluze“, přesvědčení jež je pro Čechy velmi přitažlivé – totiž, že společenské problémy mají jedno správné řešení (a všechna ostatní řešení jsou tudíž špatná), a k tomu, abychom to řešení uskutečnili, není potřeba nic víc než svěřit dostatečnou moc do rukou odborníkům, kteří toto správné řešení znají. Jelikož sovětský komunistický režim byl nejspíš nejtechnokratičtější vládou v historii lidstva, rozsah víry v technokracii mezi českým voličstvem je dokladem, že ideová indoktrinace minulého režimu byla úspěšnější, než by se zdálo na první pohled.

Reklama

Technokratická iluze je bohužel zásadně mylná, protože jediné „správné“ řešení politických otázek zpravidla neexistuje, rozhodně ne, pokud jím máme na mysli řešení, v němž jsou samí vedle vítězové a žádní poražení, a navíc tato iluze ignoruje, že odborníci jsou také jen lidé a vůči pokušením moci nejsou o nic odolnější než kdokoliv jiný.

Je pravda, že programy skutečných politických stran také obsahují plno obecných frází, proti nimž nikdo nebude nic namítat, jako že „budeme bojovat proti korupci“. Ale skutečně důležité části stranického programu jsou ty, s nimiž je možno nesouhlasit, aniž byste byly považováni za sociopaty. Voličům zdaleka není lhostejné, zda strana podporuje daňové zvýhodnění živnostníků či nikoliv, či, v případě boje proti korupci, jakým způsobem proti ní hodlá bojovat (zda kupříkladu deregulací ke korupci náchylných oblastí nebo nasazením agentů provokatérů),  pro čím dál více lidí je důležité, jak se právo staví k vlastnictví výsledků tvůrčích procesů, atd. To jsou příklady otázek, jejichž řešení občany zajímá a zároveň v odpovědi na něž se neshodnou – tudíž se podle toho, jak se k nim politické strany stavějí, rozhodují ve volbách. Samozřejmě se nerozhodují jen podle toho, důležitou roli v rozhodování voličů hraje také to, čemu se v angličtině říká „tribalism“. To se do češtiny nedá moc dobře přeložit (snad jako „stádnost“ bez tak velkého negativního zatížení), ale myslí se tím, že volič se má tendenci řídit kolektivním názorem své sociální skupiny. Ale to by bylo na samostatný článek..

Podstatné je, že politické strany typicky získávají voliče pomocí kombinace tribalismu a reálného programu slibujícího věci, s nimiž voliči jiných politických stran nesouhlasí. ANO takhle nefunguje, tudíž to není strana. Namísto toho funguje tak, že prodává voličům již zmíněnou technokratickou iluzi. Ta dřív či později praskne, protože zatímco sliby politických stran jsou většinou z podstatné části víceméně realistické (opravdu!), slib, že stát bude harmonicky řízen nestrannými odborníky ku společnému prospěchu všech, patří do říše pohádek. Není jasné, jestli se po prasknutí tohoto slibu Babišovy voliči, kteří jsou pravděpodobně pod značným vlivem Babišem vlastněných médií, obrátí proti němu, nebo třeba proti současnému režimu jako takovému. Koneckonců v Ústavě je řada otravných pravidel, jež odborníkům ztěžují prosazení jejich geniálních řešení. To proto, že naše Ústava je ústavou liberální demokracie, což je režim, který počítá s existencí zájmových a ideových konfliktů mezi občany, a zná způsoby, jak se s nimi vypořádat (jinak než převálcováním jedné skupiny druhou).

 

Je přitom důležité zdůraznit, že problém není primárně v osobě Andreje Babiše. Svým způsobem naopak máme štěstí, že byl úspěšný on a ne nějaký jiný populista, třeba Okamura nebo Bárta, někdejší majitel Věcí veřejných (pamatujete?). Jelikož na vstupu do politiky bude Babiš s největší pravděpodobností čistě finančně dost tratit, nedává moc smysl, že by k němu byl motivován touhou po zisku – spíš je veden poněkud megalomanským přesvědčením o své výjimečnosti, o tom, že jeho údajné manažerské superschopnosti mohou skutečně změnit Českou republiku k lepšímu. Také je třeba ocenit, že se zatím příliš nezapletl do xenofobních kampaní, přestože to je bohužel velmi snadný způsob jak získat voliče.

 Vzestup Babiše zkrátka není problém jeho osoby, ale problém systémový – voliči se cítí odcizeni od politického systému, protože ten podle jejich názoru systém neřeší problémy, které oni sami pokládají za důležité a očekávají, že by je řešit měl. Proto volí „antisystémová“ či „protestní“ uskupení, z nichž je ANO zatím nejúspěšnější, protože má nejlepší a nejrozsáhlejší marketing.  Pokud se politické strany chtějí vzpamatovat, měli by ty problémy, jejichž ignorování způsobilo odcizení občanů od režimu, začít řešit.

Jaké to jsou? Vzhledem k tomu, že stranou, která byla odlivem voličů k Babišovi postižena nejvíc, jen ODS, a taky vzhledem k tomu, že není zdaleka jediná (viz ČSSD) si dovoluji odhadnout, že ve vlastním zájmu by se politické strany měly vyvarovat následujícího:

 – Neměly by ignorovat materiální potřeby občanů, přestože se často setkáváme s argumentem, že s takto přízemními věcmi by se politika neměla zabývat. Občané ve své většině mají zjevně jiný názor, a pokud to politické strany budou ignorovat, občané si místo nich zvolí někoho jiného.

-Neměly by delegitimizovat občanskou angažovanost mimo politické strany. Tato delegitimizace často vychází z představy, velmi blízké „technokratické iluzi“, že lokální úzké zájmy nemají v politice místo. Ve skutečnosti je každá politická strana koalicí různých dílčích zájmů. Pokud by občané vyhověli představě ODS, že jedinou legitimní formou zájmu o věci veřejné je angažovanost v rámci politických stran, bylo by mnohem méně politické angažovanosti a tím pádem mnohem více odcizení od politiky.

– Neměly by být tak pragocentrické. Tento zlozvyk samozřejmě vede k odcizení od politiky u těch občanů, kteří bydlí jinde než v Praze.

-Neměly by bagetalizovat korupční chování svých členů a blokovat smysluplné způsoby jak ho omezit.

-Neměly by ignorovat otázku regulace  financování politických kampaní.

 

Vyřešení všech těchto problémů by  politickým stranám s programem respektujícím meze liberální demokracie k přežití snad stačilo. Někdy příště se možná dostanu k tomu, jak by se měly řešit..

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama