Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Svět v černé

Tak jsem odjel na tři dny uprostřed okurkové sezóny z dosahu internetu a když jsem se vrátil, tak jsem letmým pohledem na zpravodajské servery zjistil, že v Norsku nějaký nácek postřílel skoro sto lidí, moje oblíbená zpěvačka je mrtvá a USA balancují na pokraji státního bankrotu s potenciálně katastrofálními následky pro světovou ekonomiku. Au.

Mimochodem, z těchto tří událostí může mít zdaleka největší dopad na Česko americká rozpočtová krize, i když jí naše média zatím věnovala málo pozornosti. Tomu se ovšem nelze divit, protože je to natolik, ech, právnický a nudný problém, že dvě tragédie ji ještě v neděli večer vytlačovaly i ze stránek amerických serverů, přestože prezident Obama prohlašuje, že pokud mu Kongres do začátku srpna neschválí vydání dalších dluhopisů, ve státní pokladně nebudou peníze na důchody.

V rámci ubohého a k nezdaru předem odsouzeného pokusu přesvědčit čtenáře, že právníci mají taky srdce, ovšem dnes nebudu psát o detailech amerického legislativního procesu, ale o otázkách života a smrti.

Norsko

Reklama

Norská tragédie mi ukázala, nakolik jemný rozdíl ve formulacích může od základů změnit můj pohled na takové otázky. Jeden kolega spolublogger vyvěsil na Facebook článek upozorňující na to, že se norský vrah ve svém grafomanském manifestu dovolává mimo mnoha jiných i Václava Klause, s komentářem, že náš prezident má nového kamaráda. Považoval jsem to, a i teď považuju za nevkusné, protože Klaus neodpovídá za to, co o něm kdejaký hrdlořez napsal, o nic víc než vy nebo já.

Jenže, brzy poté jsem se dostal k tiskové zprávě ERA, v níž se píše zhruba, že politici „hlavního proudu“ nadbíhající voličům pravicových extremistů nesou za jejich násilí spoluodpovědnost, a to mi přišlo jako něco, s čím bych skoro souhlasil, a náš prezident prostě je takovým politikem. Přitom jsem svůj postoj k nevhodnosti mlácení Klause po hlavě vrahovým manifestem nijak nezměnil. Jak můžu zastávat dva téměř úplně protikladné názory najednou? Chvíli jsem nad tím přemýšlel, a vymyslel jsem tohle: Václav Klaus se k prosazení svých politických cílů spojuje s pravicovými extremisty, ale s těmi, kteří se narozdíl od norského ostrostřelce prosazují nenásilně a v rámci práva. Předtím, než Klausovo jednání šmahem odsoudíme, měli bychom si uvědomit, že v politice je občas nutné se spokojit s pochybnými spojenci, nakonec i Churchill se v kritické situaci spojil se Stalinem. Jestli je situace naší země natolik kritická, aby bylo to Klausovo počínání odůvodnilo, na to si musí odpovědět každý sám. Osobně si myslím, že rozhodně není.

 

Amy


Zatímco norská tragédie přišla jako blesk z čistého nebe, smrt Amy Winehouse nebyla žádné velké překvapení. Existuje dokonce webová stránka, na níž jste mohli hádat, kdy umře. Vítěz dostane iPod. Celkem to zkusilo skoro 100 000 lidí. Zajímalo by mě, co si o tom myslela.

Pokud se domníváte, že autoři té stránky jsou úchyláci, jste na naprostém omylu. Autoři jsou racionální podnikatelé (zisk pochází z reklamy na stránkách umístěné). Jejich přímočaré, racionální uvažování ostře kontrastuje s  myšlením nešťastné Amy.

Nehodlám se uchylovat ke klasickému klišé typu „navzdory tomu, že jsme mohli sledovat její umírání takřka v přímém přenosu na stránkách bulvárních médií, nikdo neví, co se dělo v její hlavě“. Ve skutečnosti o temnotě v její duši máme docela dobrou představu, protože nám o ní sama mnohé řekla skrze svá těžce autobiografická alba. Je to podstatně hezčí pohled než okno do duše výše zmíněných podnikatelů, řekl bych.

 Záhadnější než ona i než ti, kdo vydělávali na očekávání její předčasné smrti, jsou pro mě lidé zastávající názor, že si za svůj osud může sama. Vyskytují se snad v každé diskuzi o této smutné události.

Předpokládám, že čtenáře jejich názor nešokuje, mě taky ne. Celkem normální nám připadá jednoduše proto, že ho zastává mnoho lidí ve vztahu ke všem obětem drogové závislosti. Případ Amy Winehouse ovšem jistým způsobem odhaluje podivnost takových názorů, protože její osud dobře známe a víme, že za svůj krátký život neprovedla nic strašného a vytvořila nádhernou hudbu. Pokud jde o tu hudbu, leckdo teď odkazuje na tohle video, jako na důkaz jejího talentu (pokud ho v tom neslyšíte, jste u mě hluší jako špalek).

Pokusil jsem zrekonstruovat na klávesnici myšlenkové procesy lidí z tábora „může si za to sama“, hlavně proto, abych pochopil, jak by se tito, mnohdy rozumní a slušní (opravdu!) lidé dali přesvědčit, že se hluboce mýlí a že jejích názory, pokud se jsou aplikovány v praxi protidrogové politiky (jakože mnohdy jsou, protože jich je mnoho a máme demokracii) vedou ke zvyšování nebezpečí spojených s drogovou závislostí a vůbec ke zkáze, jejíž obětí jsou nejen sami narkomani, ale i jejich široké okolí.

No, po několika pokusech jsem dospěl k tomuhle:

Tvrzení „Amy Winehouse si zasloužila umřít v 27, protože brala drogy“, je na první pohled naprosto děsivé, pokud jeho slovům přikládáme takový význam, jaký obvykle mají. Naše společnost ani vrahy netrestá smrtí, ale jen několika lety vězení (v konkrétním případě Česka si nepřejte vědět, po jaké době se takový vrah z vězení může dostat). Veškerá vina Amy Winehouse spočívá v tom, že se nedokázala zříci konzumace určitých chemických látek, jako například (nejenom, ale mnoha jiným to úplně stačí, k tomu, aby je to zabilo) alkoholu. Mnoho závislých jak známo krade, ale Amy si na své jedy poctivě vydělala. Její jiné prohřešky nepřekročili standard divočejšího dospívání. Slova v citované větě nemohou mít svůj obvyklý význam. A jaký teda mají?

Myšlenkový experiment: řekněme, že by kokain byl zdarma a že by neměl žádné významné negativní účinky na lidské zdraví, ne horší než kafe. Někdo možná nebude souhlasit, ale zdá se mi očividné, že v takovém světě by ho brali víceméně všichni. Nejsem si jist, ale řekl bych, že by na tom neviděli nic špatného ani zastánci „může si za to sama“ přístupu. Amy Winehouse a jí podobní nešťastníci jsou zavrhováni proto, že se vůbec nestarají o své zdraví (a snad i proto, že si neváží svého majetku, což je normálně vedlejší důvod, ale vystupuje do popředí u závislosti na hracích automatech). Pak se nemohou divit, že takhle dopadli (pochybuju, že zrovna Amy W. by se divila, ale to je vedlejší).

Takové názory se vyznačují jakýmsi nedostatkem mezilidské solidarity, ale dávají smysl, až potud. Zdá se mi ovšem logické, že pokud je někdo zastává, měl by taky požadovat, aby byly drogy kompletně legalizovány, samozřejmě s tím, že jejich uživatelé by měli být vyřazeni z veřejného zdravotního pojištění a vůbec odříznuti od jakékoliv pomoci daňových poplatníků. Podobně by se zřejmě mělo naložit i se žrouty hamburgerů, vrcholovými sportovci a vůbec se všemi, kdo evidentně hazardují se svým zdravím. Tohle je liberální přístup, a ačkoliv v táboře „může si za to sama“ má své přívržence, zdá se mi, že je těžce v menšině. Velkou většinu v něm má přístup, který bych ve třech bodech shrnul takhle – represe, represe a zase represe.

Konzervativní postoj je zhruba takový, že braní drog je projevem svobodného rozhodnutí, za které má člověk plnou odpovědnost do nejzažších důsledků, a zároveň je třeba vynaložit obrovské prostředky na vybudování gigantického aparátu, jehož jediným smyslem je lidem v tomto rozhodnutí bránit a zajistit, aby pro ně mělo co nejvyšší náklady, což následně vede k tomu, že kriminalita spojená s drogami je mnohonásobně vyšší než pokud by byly legální (heslo: prohibice). Uff, je tu někdo, kdo si myslí, že lidé zastávající takové názory mají všech pět pohromadě a zároveň, že Amy W. nebo lidé hádající datum její smrti jsou blázni?

Jediné vysvětlení konzervativního přístupu ke drogám, které mě napadlo a které se vyznačuje jakousi minimální konzistencí* je takové, že lidé z tábora „může si za to sama“ dovozují z toho, že narkomani se rozhodnou brát drogy ze své svobodné vůle (což je pravda), že rozhodnutí stát se narkomanem je stejného typu jako volba stát se kuchařem, právníkem, nebo vykradačem bytů. Prostě s první dávkou akceptujete, že se z vás stane individuum žijící divokým životem na okraji společnosti, případně na stránkách bulváru. Účelem protidrogové represe pak není ani tak bojovat proti závislosti, jako proti feťáckému životnímu stylu. Tudíž je potřeba vytvořit takovou protidrogovou politiku, která bude na jednu stranu bránit lidem aby drogy brali, ale na druhou stranu nebude nijak pomáhat narkomanům, jelikož jsou to opovrženíhodné existence neochotné se živit poctivou prací.

Tohle je dosti šílený přístup a v praxi nemůže fungovat, protože  je založen na naprostém nepochopení toho, proč se lidé stávají závislými. Rozhodnutí, která zavádějí budoucí narkomany či alkoholiky na šikmou plochu, jsou většinou taková, která učiní v raném mládí, a nevolí si jimi rozhodně vědomě svůj budoucí životní styl.

Například představa, že si Amy Winehouse nejdřív vydobyla slávu a peníze svým přirozeným talentem či  pilnou prací a pak se namísto pokračování v nadějné kariéře rozhodla užít si legraci a vydělaný balík investovat do koksu je dost mimo. Ve skutečnosti ze dvou alb, která vydala, ji doopravdy proslavilo až to druhé, Back to black, a to je melancholické vyznání o tom, jak se její život rozpadá na kusy. Její problémy nepocházely z toho, že by jí sláva stoupla do hlavy a začala proto fetovat, ale naopak, stala se slavnou díky tomu, že se s problémy, které měla předtím,  snažila vypořádat hudbou. To samé platí o mnoha a mnoha jiných hudebních velikánech.

*zavrhl jsem obyčejné pokrytectví nebo představu, že sebepoškozování je stejně zavrženíhodné jako poškozování cizích lidí, protože se mi zdá, že oba tyhle postoje by logicky měly vést lidi k tomu, aby prosazovali dost podobná protidrogová opatření jako ti, kdo se dpmnívají, že závislí jsou potřební, kteří potřebují naši pomoc

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama