Reklama
 
Blog | Aleš Ziegler

Trump a Rusko

Pravděpodobně jste si všimli, že Donald Trump prosazuje vstřícnější přístup k Rusku než je zvykem u amerických prezidentů, zvlášť republikánských.

Ústava USA svěřuje hlavní autoritu v oblasti zahraniční politiky do rukou prezidenta, ale ten se k tomu, aby mohl vykonávat svou moc, nemůže úplně rozhádat s Kongresem. Zhruba platí, že prezident může dělat exekutivní rozhodnutí o méně významných záležitostech v zahraniční politice dle svého uvážení, ale k nějakému zásadnějšímu obratu potřebuje ne snad podporu, ale aspoň toleranci ze strany Kongresu. V obou komorách Kongresu mají většinu republikáni, a budou ji mít přinejmenším do začátku roku 2019. Zda Trump bude schopen uskutečnit významnější vstřícné kroky vůči Rusku závisí na tom, zda mu to bude tolerovat jeho vlastní strana.

Pro velký úspěch zopakuji metodu z minulého článku a vykradu co si o věci myslí někdo chytřejší než já, v tomto případě americký zahraničně politický komentátor Peter Beinart. Ten tvrdí, že změna přístupu k Rusku není jen osobní Trumpova idea, ale že vychází z dlouhodobých trendů uvnitř Republikánské strany, které současně směřují ke změně jejího přístupu k islámu.

Možná jste slyšeli, že předchůdcem dnešní Ruské federace byl Sovětský svaz, proti němuž Spojené státy vedly tak řečenou Studenou válku. Za Studené války byli republikáni sjednoceni v podpoře výrazně protisovětské politiky, ale tato jednota zakrývala důležité ideologické rozpory.

Část republikánů, kterým můžeme říkat neokonzervativci, vnímala Sovětský svaz hlavně jako nepřítele svobody, zatímco druhá část ho vnímala hlavně jako nepřítele křesťanského Západu. Druhá skupina, které můžeme říkat tradicionalisté, se dívala na Sovětský svaz podobně jako Alexandr Solženicyn, velý ruský spisovatel a kronikář gulagu. Solženicyn kritizoval západní „konzumně materialistickou“ společnost a současně hájil na pravoslaví a carském absolutismu založenou Ruskou říši. Lidé jako Solženicyn zkrátka viděli v Sovětském svazu extrémní vyústěni tendencí, které pozorovali i na Západě, totiž rozklad tradiční společnosti, jemuž je třeba se postavit.

Tento ideologický rozpor mezi republikány vystupuje do popředí právě dnes, protože dnešní Rusko je velmi odlišná země od Sovětského svazu. Pravoslaví je už zase státním náboženstvím. Rozhodně nemůže být považováno za gigantický sociální experiment v rozboření tradičního řádu ve jménu budování Utopie.

Americký politický systém způsobuje, že dvě dominantní strany jsou poměrně nesourodé koalice různých názorových proudů, které by třeba v Česku tvořili stran několik. Jádro republikánské koalice tvoří konzervativní protestanti, kteří se od ostatních křesťanů odlišují hlavně tím, že nejsou moc přesvědčeni o slučitelnosti křesťanství s moderním sekulárním státem. Zdůrazňuji, že nejde o spor mezi křesťany a ateisty, ale o různé interpretace Bible, mnozí křesťané sekulární stát podporují. Trochu podobný spor se odehrává „uvnitř“ islámu, narozdíl od křesťanství je tam bohužel mnohdy veden násilnými prostředky.

Mimochodem, konzervativní protestanti tvoří sice jádro voličské základny Republikánské strany, ale ne jádro voličské základny Trumpa – v primárkách volili většinou proti němu a objevovali se úvahy, že ve volbách jich velká část zůstane doma, protože se ve svém svědomí nebudou schopni srovnat s volbou člověka s tak rozsáhlou historií, eh, hříchů, jako je Trump. Tyto úvahy se s odstupem ukázaly jako zcela mylné nakonec Trumpa disciplinovaně podpořili, asi proto, že podle mě zcela správně pochopili, že prezident Trump bude z hlediska jejich politických priorit daleko lepší než prezidentka Clinton.

Z hlediska hodnot, které konzervativní protestanti vyznávají, není vůbec jasné, proč by měli podporovat neokonzervativní zahraniční politiku. Vezměme si například otázku Ukrajiny. Tam se odehrává střet mezi příznivci sekulární Evropské unie a pravoslavným Ruskem. Opravdu není jasné, proč by tam konzervativní protestanti měli podporovat proevropskou stranu. Jinými slovy řečeno, na první pohled se zdá, že by pro ně bylo přirozenější prosazovat tradicionalistický namísto neokonzervativního přístupu k zahraniční politice.

Poslední dva republikánští kandidáti na prezidenta před Trumpem, John McCain a Mitt Romney, přistupovali k zahraniční politice z neokonzervativních pozic a tudíž zastávali tvrdší postoje vůči Rusku než Obama. Ale v období od konce Studené války do ruské invaze na Ukrajinu, tj. během celého prezidenství Billa Clintona, George W. Bushe a v době když proti Obamovi kandidovali McCain i Romney, byly vztahy mezi USA a Ruskem sice špatné, proto se Obama na počátku svého prezidenství neúspěšně pokusil je tzv. „resetovat“, ale situace nedosahovala úrovně diplomatické krize doprovázené demonstrativními vojenskými provokacemi – narozdíl od celé Studené války a hlavně narozdíl od současného stavu. Hlavní rozdíl proti Studené válce je dneska prakticky v tom, že současná ruská vláda působí racionálněji a více zaměřená na vlastní prospěch než Sovětský svaz, u nějž bylo reálné riziko, že spustí apokalypsu z čistého ideologického fanatismu.

Jinými slovy řečeno, odhodlání republikánů držet se ve vztahu k Ruské federaci neokonzervativního a nikoliv tradicionalistického přístupu nebylo až do této volební kampaně nikdy spolehlivě testováno, a teď v testu zcela propadlo.

Beinart též upozorňuje na hlubokou souvislost mezi vnitrorepublikánskými spory o Rusko na straně jedné a o islám na straně druhé. Steve Bannon a Michael Flynn, Trumpovi hlavní poradci, chtějí přeorientovat americkou zahraniční politiku na spojenectví s Ruskem proti tomu, co považují za islámskou hrozbu křesťanské civilizaci.

Fakt, že až do nejnovějších prezidentských primárek byl uvnitř Republikánské strany neokonzervativní přístup k Rusku i k dalším zahraničněpolitickým otázkám dominantní, hodně souvisí s reakcí prezidenta Bushe na 11. září 2001. Bush se sám řadil ke konzervativním protestantům, vlastně v jistém ohledu byl vůbec prvním prezidentem z řad „Christian Right“, a měl tedy na ně předpokládám nemalý vliv. Na teroristické útoky přitom zareagoval zcela v neokonzervativním duchu. To mimo jiné znamenalo odmítnutí ideje, že Spojené státy jsou ve válce s islámem. Namísto toho Bush používal vágní frázi „válka s terorem“. Aby to symbolicky zdůraznil, týden po 11. září osobně navštívil mešitu. Samozřejmě, s tím se nevylučuje, že v praxi mnohá opatření „války s terorem“ měla velice brutální dopad na mnoho muslimů.

Bush nebyl moc úspěšný prezident a dnes je dost nepopulární, a i uvnitř Republikánské strany je kontroverzní postavou – McCain i Romney v primárkách kandidovali s dost podobným programem jako Bush (v domáci i zahraniční politice) a vyhráli, ovšem oba měli štěstí v tom, že se jim nepostavil žádný dostatečně silný protikandidát s alternativní vizí – někdo jako Trump.

Tea Party, občanské hnutí, které připravilo cestu Trumpovi, byla založena na nekompromisním odporu proti prezidentu Obamovi, ale v mnoha ohledech se programově vymezila i vůči Bushovi – mimo jiné v tom, že byla podstatně kritičtější k islámu než on. To byla částečně reakce na Obamovo zmírnění „války proti teroru“ – Obama stáhl většinu vojáku z Afganistánu a Iráku, ukončil mučící program CIA a neúspěšně se pokusil zavřít vězení na Guantanámu (to zablokoval Kongres). Tyto kroky jistě přispěli k šíření konspirační teorie, populární v Tea Party kruzích, že Obama je tajný muslim, který se pokouší v USA zavést právo šaria.

Je dobře známo, že jak v USA, tak v Evropě jsou největšími odpůrci islámu zpravidla konzervativci. To je na první pohled překvapivé, protože muslimové sami jsou zpravidla konzervativnější než obyvatelé Západu. Klíčem k pochopení tohoto paradoxu podle mě je, že v jádru konzervativního odporu k islámu je stará myšlenka, že nemůže být dlouhodobě udržitelný mír mezi následovníky Krista a následovníky Muhammada, že islám a křesťanství jsou neslučitelné vize společnosti, a jedna z nich nakonec musí porazit druhou.

Jde zkrátka o obranu křesťanských hodnot, podobně jako ve Studené válce šlo o obranu křesťanských hodnot před agresivně ateistickým Sovětským svazem. To je alespoň tradicionalistická perspektiva. A je zcela pochopitelné, že ti američtí republikáni, kteří uvažují tímto způsobem, mohou v křesťanském Rusku vidět spojence v obraně těchto hodnot proti islámu, podobně jako to vidí mnohé evropské konzervativní strany ideově blízké Trumpovi.

Obamův pokus o „reset“ vztahů ztroskotal na tom, že nebyl ochoten nabídnout Rusku nic, o co by doopravdy stálo. Uvidíme, jak si s tímto problémem poradí Trump, nebo spíše zda najde něco, co by bylo pro Rusko cenné a přitom by to nevyvolalo nepřekonatelný odpor v Kongresu. Proto je zajímavé, že si za svého šéfa diplomacie vybral Rexe Tillersona, generálního ředitele Exxon Mobilu, obrovské ropné korporace. V Rusku je jak známo hodně ropy a americký ropný průmysl má technologie, které by mohly pomoct s její těžbou. V tom má Trump při „resetu“ rusko-amerických vztahů výhodu proti Obamovi, který se v rámci boje proti globálnímu oteplování snažil ropný průmysl postupně zavřít.

 

Abych to shrnul, je poměrně dost důvodů předpokládat, že Trump nebude s proruskými názory mezi republikány ani zdaleka osamocen. Přes to všechno nelze očekávat, že neokonzervativní pohled na Rusko, a také na islám, z Republikánské strany okamžitě zmizí. Jednání Kongresu o zahraniční politice budou dramatická.

map-1878-treaty-of-berlin-2

Rusko má určitou historii v ochraně křesťanů před muslimy

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama