Žijeme v době postpravdivé?

Oxford Dictionaries (ano, je úplně jedno co to je) prohlásily týden po amerických prezidentských volbách za „mezinárodní slovo roku“, spojení „post-truth“, česky „postpravda“, „postpravdivý“. Což dle jejich definice znamená „vztahující se nebo naznačující okolnosti v nichž objektivní fakta jsou méně důležitá v ovlivňování veřejného mínění než apely na emoce a osobní přesvědčení“. Oxford Dictionaries uvádějí, že použití tohoto slova prudce stouplo po referendu o Brexitu, a poté znovu, když Trump získal republikánskou prezidentskou nominaci. Nevím, jestli stouplo taky potom, co Trump vyhrál volby, ale zvlášť ve spojení s jeho vyhlášením slovem roku je to dost pravděpodobné.

Abych nechodil kolem horké kaše, tohle slovo, respektive jev který označuje,  používají někteří odpůrci Brexitu, potažmo Trumpa, jako vysvětlení jejich úspěchu u voličů. Podle mě je tohle vysvětlení úplně chybné.

Kdybychom vzali výše uvedenou definici doslova, absurdita tvrzení, že jsme vstoupili do éry postpravdivosti, je evidentní. Kdy v historii bylo veřejné mínění více ovlivňováno „objektivními fakty“ (btw. co to je?) než „emocemi a osobním přesvědčením“?

To je klasické volání po návratu Zlatého věku, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Je to zrcadlový protějšek Trumpova hesla „Make America Great again“ (tj. vraťme se do minulosti, kdy byla Amerika „Skvělá“), nebo podobné nostalgie mnohých voličů Brexitu. Ale samozřejmě, že příznivci „postpravdivé“ interpretace současného dění mají v zásobě poněkud sofistikovanější, „měkčí“ verzi svojí teorie, kterou nelze odbýt mávnutím ruky. Tahle verze vidí důležitou příčinu vzestupu toho, čemu budu podle vzoru Michala Kašpárka říkat ideologie národního konzervatismu, ve změnách na mediálním trhu. V září Respekt otiskl přeložený článek z The Economist který tuhle sofistikovanější verzi argumentu o nástupu postpravdivé společnosti rozvádí.

Když to brutálně zjednoduším, základní idea je, že v době před internetem byl mediální trh tak trochu oligopolizován, čili fungoval trochu podobně jako dnes trh mobilních operátorů – vzhledem k vysokým nákladům na vstup do odvětví v něm působilo jen několik velkých hráčů v podobě novin, televizí a rádií, nikoliv hromada malých podnikatelů jako např. na trhu s restauračními službami, nebo na dnešním mediálním trhu v době internetové. Internet mediální oligopol rozbil, o tom není sporu, otázka je, jestli je to dobře nebo špatně.

Pro upřesnění, celá debata se vede na základě podle mě správné, ale rozhodně nikoliv nenapadnutelné premisy, že lépe informovaná veřejnost je pozitivní jev. Příznivci teze, že internet přispívá k „větší postpravdivosti“ politiky v podstatě říkají, že rozbití mediálního oligopolu vede ke zhoršení informovanosti veřejnosti o politice.

Povšimněme si, že zastánci teze o zhoršení informovanosti občanů o politice jsou nuceni argumentovat, že politika představuje výjimku z obecného trendu – aspoň podle mě nikdo nemůže s vážnou tváří popírat, že internet výrazně zlepšil informovanost veřejnosti o všem jiném, než je politika. Jak je možné, že je politika výjimkou?

Kvůli confirmation bias, což je anglické slovo pro nějž bohužel není dobrý překlad, a myslí se jím tendence lidí věřit informacím, které potvrzují jejich stávající přesvědčení, a naopak nevěřit informacím, které jejich stávajícímu přesvědčení odporují. Dokladem síly této tendence je snadnost, s jakou se po sociálních sítích šíří zprávy potvrzující předsudky čtenářů. Buzzfeed zdokumentoval, že poslední tři měsíce před americkými volbami bylo na facebooku 20 nejúspěšnějších falešných zpráv týkajících se kampaně úspěšnějších než 20 nejúspěšnějších zpráv o kampani z mainstreamových médií. Tradiční média měla údajně jisté nástroje pro ochranu čtenářů před jejich vlastním confirmation biasem, které na internetu chybí – jak Economist píše, fungovaly jako část „pravdu produkující infrastruktury“. Jak je to ale možné, když není důvod si myslet, že v minulosti byl confirmation bias čtenářů slabší?

Teorie je zřejmě taková, že tradiční média cpala čtenářům proti jejich vůli pravdivé informace odporující jejich předsudkům, a protože jiné zdroje informací neexistovaly, nebylo před nimi úniku, takže publikum nemělo jinou možnost než svůj confirmation bias neustále konfrontovat s fakty. Naproti tomu dnes si každý snadno najde na internetu svoji sociální bublinu, kde je obklopen zprávami potvrzujícími jeho obraz světa.

Podle mě je ale obraz starého mediálního trhu, který mají na mysli příznivci teorie postpravdivosti, nemístně zidealizovaný. Mám svoji teorii, proč občas fungoval dobře, a taky v čem fungoval špatně. Hlavně je ovšem potřeba si uvědomit, že mluvit o „tradičních médiích“ jako jednom celku je velmi nepřesné, protože televize podléhá úplně jiným pravidlům než tisk (rádio nebylo tak důležité a budu ho pro jednoduchost ignorovat).

Televize

Je myslím zjevné, že v době před internetem byl tisk, nikoliv televize, hlavním médiem zprostředkujícím veřejnou debatu politicky aktivnějším občanům. Nejsem si jist, proč tomu tak bylo. Je možné, že politické zprávy jsou prostě lépe zprostředkovatelné v psané formě, ale vzhledem k tomu, jak významnou úlohu ve politické debatě v USA hrají kabelové televize (hlavně Fox News) a taky k tomu, že různé více či méně autoritářské režimy hojně využívají televizi jako nástroj politické propagandy, spíš myslím, že důvod, proč nenahradila tisk jako primární médium politické debaty, je jiný.

Analogová televize je médium, které vzniklo v podmínkách dlouho fungující liberální demokracie, a současně mělo ještě daleko výrazněji oligopolní charakter než tisk – v době před kabelovou/satelitní televizí mohlo v jedné zemi fungovat jen několik málo kanálů. Současně na rozdíl od seriozního tisku, jehož primární funkce je podle mě politická (viz dále), televize vždycky vydělávala hlavně na zábavě. Výrazně oligopolní charakter televize spolu s jejím vznikem v podmínkách liberální demokracie podle mě vedl k tomu, že si občanská společnost uvědomila, že soukromí vlastníci televize, pokud se jim ponechá volná ruka v určení obsahu vysílání, budou mít výrazný vliv na veřejné mínění, čímž budou moci potenciálně významně narušit stávající mocenské struktury a konkurovat etablovaným politickým proudům. Proto byla a je televize podrobena i v liberálně demokratických zemích poměrně striktní regulaci.

Např. náš zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání nařizuje, “Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.” a “Provozovatel vysílání ze zákona je povinen sestavovat programovou skladbu tak, aby ve svém vysílání poskytoval vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem na jejich věk, pohlaví, barvu pleti, víru, náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní, etnický nebo sociální původ a příslušnost k menšině.” To jsou povinnosti soukromých vlastníků televizí, kontrolované Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Veřejnoprávní televize podléhá ještě striktnější regulaci. Nepředstírám, že jsem expert, ale pokud vím, v jiných liberálních demokraciích mají nebo aspoň dřív měly analogové televize zhruba obdobné povinnosti.

Např. v USA, které jsou vzhledem výsledku voleb pro debatu o postpravdivosti velmi zajímavé, a taky, ehm, se tamní regulace dá velmi jednoduše najít na internetu, byly televize (tehdy existovaly tři hlavní sítě) od roku 1949 do roku 1987 podrobeny povinnosti dodržovat něco, čemu se říkalo „Fairness Doctrine“. To byla povinnost vyváženosti  obdobná výše zmíněné české. Zrušení této doktríny v roce 87 zhruba koresponduje s nástupem v USA velmi populární kabelové televize, která se svojí hromadou kanálů daleko má daleko méně oligopolní charakter a možnostmi výběru  spíš připomíná noviny.

Tisk

Těžká regulace televize udělala z jejích politických zpráv médium víceméně neutrální mezi hlavními politickými proudy v zemi a zároveň omezila její možnosti je kritizovat. Noviny nemají ani jedno z těchto omezení a hojně toho využívají.

Tisk je mnohem starší než televize (duh) a hrál zásadní roli při formování liberální demokracie. Od počátku noviny byly a dodnes jsou výrazně politické instituce. Všechny celostátní noviny, domácí i zahraniční, o nichž něco vím, mají svůj „úhel pohledu“ aka „editorial line“, které většinou velmi zhruba odpovídají hlavním politickým proudům v dané zemi.

Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že hlavní politické proudy vytvořili novináři. Je to naopak – politické proudy vytvářejí poptávku po médiích, které jim budou užitečné. Dá se říct, že jsou nástrojem pro získávání informací určité společenské skupiny – a každé noviny zpravidla trochu jiné skupiny.

A samozřejmě, že v tradičních novinách najdeme plno článků, které podporují confirmation bias jejich konkrétní čtenářské skupiny. Ovšem přesto se zpravidla neodpoutávají plně do říše fantazie, protože lidé nejsou úplně blbí, a chtějí mít informace o tom, co se reálně děje. Noviny plné čistých nesmyslů o politice by neměly na trhu nijak skvělý úspěch (všimněte si, že říkám “o politice”, poptávka po zábavných nesmyslech “o celebritách” je očividně značná). Nic z toho se kvůli internetu nezměnilo.

Internet

Abych to shrnul, hlavní důvod, proč občas tradiční média sdělovala čtenářům/posluchačům fakta odporující jejich předsudkům, spočíval v tom, že lidé překvapivě mají nenulovou poptávku po pravdivých informacích, a to se s nástupem internetu nijak nezměnilo.

Jak tedy vysvětlit nárůst počtu falešných zpráv? Jednoduše, internet přinesl obrovský nárůst počtu jakýchkoliv zpráv, tečka. Falešných i pravdivých.

Jak ale vysvětlit, že 20 nejsdílenějších nepravdivých článků o amerických prezidentských volbách na facebooku ve sdílení překonalo 20 nejsdílenějších pravdivých? Nic podobného by se přece v tradičních médiích nestalo. Ano, ale tahle statistika je zavádějící. Podstatný je poměr celkového šíření všech pravdivých versus všech nepravdivých článků. K tomu nemám data, ale dokud se neukáže opak, považuju za nejpravděpodobnější vysvětlení to, že nepravdivé informace jsou prostě koncentrované do menšího počtu článků, takže zvolené kritérium sdílení “zvýhodňuje” ty nepravdivé.

Lidé, kteří si myslí, že internet může za Trumpa a Brexit, se podle mě také nijak nevyrovnali s argumentem, že mladá generace, která internet nejvíc využívá, hlasovala většinou proti oběma.

Bylo by ovšem absurdní tvrdit, že internet nebude mít žádný dopad na politiku. Zatím nevidím důvod odmítnout hypotézu, že primárním důsledkem vynálezu nejefektivnější komunikační technologie v historii lidstva bude zlepšení informovanosti občanů o politice stejně jako o všem jiném.

Rozbití mediálního oligopolu znamená nepochybně demokratizaci šíření informací. Např. já bych se bez něj nikdy nedostal k většině toho, o čem píšu tady. Témata, kterým se tradiční média pro nedostatek prostoru mohla věnovat pouze okrajově, mají na internetu nekonečně prostoru. Je pravda, že velké korporace jako je Google nebo Facebook mají poměrně značnou kontrolu nad šířením informací po síti, ale ta se nevyrovná moci vlastníků novin, natož televize, doby předinternetové. Realita je taková, že v minulosti stejně jako dnes existovali mocní “gatekeepeři”, s nezanedbatelnou kontrolou nad tím, jaký druh informací, a hlavně názorů a kultury, se dostane mezi lidi. Internet ovšem jejich moc oslabuje, nikoliv posiluje, a to je podle mě pozitivní vývoj.

…

Musím ovšem přiznat, že je ještě jeden důvod, proč považuji za moudré být velmi skeptický a požadovat vysoké důkazní břemeno vůči tvrzením, že jsme vstoupili do doby postpravdivé. A to je jakýsi elementární respekt k rozhodnutím a názorům našich spoluobčanů, v tomhle případě těch, kteří se hlásí k národnímu konzervatismu.

Pokud zaujmeme stanovisko, že vítězství Trumpa nebo Brexitu je důsledkem nástupu postpravdivosti, jejich voličům se tím nepříliš subtilně sděluje, že jsou zmanipulovaní pitomci. To je způsob delegitimizace jejich politického programu. Přitom s jejich programem je možno nesouhlasit, ale rozhodně existuje, nejedná se o lidi, kteří jsou motivováni výhradně zmatenými konspiračními teoriemi.

Popravdě řečeno, všechny větší politické směry, včetně odpůrců Trumpa a Brexitu, se skládají z lidí s velmi rozdílnou úrovní znalostí o politice, včetně těch, jejichž znalosti jsou poněkud povrchní a jsou snadno ovlivnitelní falešnými zprávami podporujícími jejich předsudky. Když si ovšem odpůrci nějakého politického směru o něm vytvoří celou sofistikovanou teorii delegitimizující jeho příznivce jako blbce, hrozí nešťastné následky. V nejlepším případě to „pouze“ prohlubuje polarizaci společnosti do vzájemně spolu nemluvících politických táborů, tedy přesně to, čeho se příznivci teorie postpravdivosti obávají.

V horším případě, který, obávám se, vidíme v praxi, když delegitimizovaní dospějí k závěru, že ti, kteří je považují za pitomce, tvoří „establishment“, aka „elitu“, to může vést k radikalizaci delegitimizovaných, tj. v tomhle případě konzervativců, proti Systému, který udržuje elitu u moci, tedy proti liberální demokracii.

(pokračování, na téma radikalizace středních vrstev, někdy příště)