*
1) Reálně hrozí, že se do ČR nastěhují miliony migrantů zejména z islámských zemí, jak pseudohumanisté se svojí snahou o naprosté otevření hranic požadují.
To jsou hned dva omyly v jednom. Zaprvé, prakticky nikdo u nás ani v EU nepožaduje úplné otevření hranic. Rozhodně nikdo s reálným vlivem na současnou imigrační politiku. Zadruhé, z toho logicky vyplývá, že nic takového rozhodně nehrozí. EU ve skutečnosti chce hraniční kontroly zpřísnit a tvrdě si došlápnout na pašerácké gangy, což podle mě povede k ještě větším obětem na životech mezi migranty. Pokud se EU podaří zničit některé z chatrných pašeráckých lodí, budou nejspíš nahrazeny loděmi ještě chatrnějšími. Stejně tak pašeráci si budou vyšší náklady nejspíš vynahrazovat ještě větším odíráním a celkově špatným zacházením s migranty. Důsledky toho si lze snadno představit. Je ale pravda, že pokud je na cestě budou čekat ještě větší hrůzy, mnohé migranty to může odradit, což je taky cílem navrhovaných opatření. Na druhou stranu, přesun migrantů hlouběji do ilegality může vést ke zvýšení zločinnosti. Osoba schopná udržet v hlavě dvě myšlenky současně, za níž se rád považuji, by měla být schopna být současně proti nasazení ještě většího násilí vůči přistěhovalcům a zároveň odmítat absolutní otevření hranic, s tím, že nelegální ekonomické migranty je nutné vracet. Je ovšem možné to dělat civilizovaně v tom smyslu, že se bude aspoň minimalizovat počet obětí.
2) Islamizace některých „starých“ členských států EU je prakticky nevyhnutelná, nebo aspoň bezprostředně hrozící, a musíme zavřít hranice před přílivem muslimů, jinak postihne i nás.
Z toho, co se dozvídám od odpůrců migrace, mám občas dojem, že si doopravdy myslí, že bezpečnostní a kulturní situace v takové Paříži nebo Londýně je ekvivalentem Bagdádu či Damašku. Nějak mi teda chybí uprchlická vlna sekulárních západoevropanů, valící se přes nás do bezpečí Budapešti, kde, jak vidíme, je Viktor Orbán odhodlán zatočit s muslimskými imigranty rázně a bez veškeré pseudohumanistické korektnosti.
Je pravda, že vzájemné vztahy mezi muslimy a zbytkem společnosti v mnohých zemích EU nejsou v dobrém stavu, ale žádný stát EU se nachází na prahu islamizace. Na to v nich prostě není dost muslimů. V EU dnes muslimové tvoří zhruba 4 % obyvatelstva, přičemž nejvíc jich je v Bulharsku a s odstupem následuje Francie. Samozřejmě, pokud bychom úplně otevřeli hranice, dá se očekávat, že by jejich počet rychle narostl, ale nic takového se nestane (viz bod 1).
Předpovídat budoucí populační růst je obtížné, ale je krajně nepravděpodobné, že by muslimská menšina v EU nějak rapidně rychle rostla, třeba v řádu desítek procent za desítky let. K takto rychlým změnám dochází zřídka, a snaha o jejich dosažení by narazila na tvrdý a nejspíš nepřekonatelný politický odpor. Pokud jde o muslimské uprchlíky, v současné tzv. uprchlické krizi se zatím bavíme v řádech statisíců lidí, což je při 500 milionech obyvatel EU pod hranicí statistické chyby. I kdyby toto číslo narostlo na několik málo milionů, obavy, že by takový počet muslimů nějak posunul politickou situaci v EU směrem k poměrům panujícím ve většinově islámských zemích jsou velice přehnané – mj. už proto, že uprchlíci nemají volební právo.
3) Přicházející uprchlíci jsou fanatičtí džihádisté, kteří se nikdy neintegrují do naší společnosti a budou tu zakládat teroristické buňky.
ISIS má několik tisíc bojovníků. Al-Kajda zřejmě také. Muslimů na celém světě je zhruba 1,6 miliardy. Pokud by se statisticky významná část z nich rozhodla vést svatou válku proti nám, všimli bychom si toho. Mnozí z nich „Západ“ z různých důvodů nemají rádi. Ale to neznamená, že jsou připraveni riskovat životy a páchat zločiny ve jménu války proti němu. Lidé, kteří hledají v západních zemích záchranu, jsou navíc vůči nám pravděpodobně naladěni přívětivěji než muslimský průměr. Samozřejmě nelze vyloučit, že se mezi nimi více než nula radikálů objeví, a je vhodné mít připravený plán jak radikalizaci mezi nimi bránit. Ovšem dospět kvůli tomu k závěru, že je vhodné kvůli tomu vůbec nikoho sem nepustit, je trochu podobné, jako zakázat auta, protože jsou příčinou mnoha dopravních nehod.
4) Rozhodnutí Evropské unie o rozdělení žadatelů o azyl podle kvót mezi členské státy je bezprecedentní zásah do naší národní suverenity.
Haha, ne. Tento mýtus vychází z nepochopení fungování mezinárodních vztahů obecně, a vztahů uvnitř EU zvláště. Státní suverenita je pojem z mezinárodního práva, a jejím základním atributem je, že stát, kterému je přiznána suverenita, může uzavírat mezinárodní smlouvy. Je pravda, že právní pojetí suverenity se občas nemusí slučovat s tím, jak je situace vnímána občany. V Evropské unii bývá rozdíl mezi veřejným vnímáním toho, co představuje ztrátu suverenity, a suchým právním výkladem, obzvlášť velký (viz veřejné reakce na takové věci, jako je zákaz označení „pomazánkové máslo“). Za bezprecedentní omezení suverenity je možné s trochou licence považovat vstup do EU, kdy jsme v rámci jednání o přístupové smlouvě museli změnit rozsáhlé oblasti našeho právního řádu a současně souhlasit s tím, že v budoucnu může být řada otázek ovlivňujících náš život rozhodována v souladu s pravidly EU bez souhlasu orgánů našeho suverénního státu.
K tomuto bezprecedentnímu omezení jsme my, stejně jako všechny ostatní členské státy EU přistoupili, protože jsme za to získali také bezprecedentní výhody, především garanci volného pohybu našeho zboží a našich občanů po celém území EU, a možnost podílet se na tvorbě pravidel vnitřního trhu, které by beztak silně ovlivňovaly naše hospodářství, i kdybychom v EU nebyli. Přitom pokud se k tomu demokraticky rozhodneme, můžeme z EU vystoupit. Různí ignoranti se občas ozývají s tím, že pokud by nějaký stát chtěl z EU vystoupit, budou mu kladeny překážky podobně jako kdyby chtěl vystoupit z Varšavské smlouvy neblahé paměti. Velká Británie ovšem bude o vystoupení zanedlouho konat referendum a německé tanky do Londýna kvůli tomu jaksi nedorazily.
Zavedení kvót na azylanty je zcela směšné omezení ve srovnání s těmi, s nimiž jsme souhlasili v rámci vstupu do EU, a to jak všeobecně, tak zvláště v případě přistěhovalecké politiky, kdy jsme se zavázali pustit na své území všechny ekonomické migranty k nám přicházející, pokud jsou občany jiného členského státu. Čímž nepopírám, že odcizení občanů od rozhodovacího procesu v Unii představuje problém ohrožující její fungování. Ten by však nezmizel pokud by byly kvóty odmítnuty. Řešení vidím ve snížení demokratického deficitu, kterým EU bezpochyby trpí, rozuměj v podrobení jejích orgánů větší veřejném kontrole. To bohužel není na pořadu dne, tudíž se s problémy tímto způsobenými budeme potýkat i v budoucnu.
5) Kvóty nemůžou fungovat, protože všichni imigranti chtějí do Německa; snad by fungovaly jen v případě, že bychom „zrušili Schengen“.
Tento mýtus zřejmě stojí na předpokladu, že přerozdělovací systém bude postrádat jakýkoliv vynucovací prvek. V takovém případě by jistě nefungoval ani s pomocí hraničních kontrol, které by stejně byly jako donucovací mechanismus neefektivní, pokud by neměly podobu hraničních zdí mezi všemi hranicemi všech členských států EU – normální hraniční kontroly se, pokud jde o pohyb lidí, dají jednoduše obejít. Ve skutečnosti si lze donucovací mechanismus představit jednoduše – osoba kvótně přidělená do jednoho státu bude po chycení na území jiného státu prostě vyhoštěna zpátky, případně jí ještě bude napařen jiný trest. Je velkým omylem současné debaty představa, že kvóty jsou nějaké humanitární řešení pro pomoc uprchlíkům. Nejsou, jejich účelem je vyřešit politickou krizi v EU. K tomu jsou teda taky nedostatečné, ale lze je považovat za první významný krok směrem k udržitelnému řešení.
6) Zavření českých hranic před ekonomickými migranty by bylo žádoucí
Ve skutečnosti by to byla úplná katastrofa. Pokud se bavíme o zavření hranic, bavíme se o konci Evropské unie v současné podobě. Podstatou Unie jsou tři základní svobody, náležející všem občanům jejích členských států – právo na volný pohyb zboží, volný pohyb kapitálu a konečně volný pohyb samotných občanů po celém území EU. Zejména volný pohyb zboží a volný pohyb osob jsou zásadním zdrojem svobody a prosperity obyvatel EU (na volný pohyb kapitálu mám mimochodem poněkud smíšený názor). Podobně jako u nás se k smrti děsíme muslimů, se v řadě „starých“ členských států EU objevují nepřátelské nálady vůči ekonomickým migrantům z „Východu“, rozuměj z ČR a z dalších postkomunistických států, coby levné pracovní síle, jež „bere práci domácím“, a populističtí politici, kteří jsou ochotni jich využívat. Tyto útoky jsou fundamentálně pomýlené, ekonomičtí migranti z postkomunistických zemí výrazně přispívají k prosperitě starých států EU (viz bod 9). Pokud ale budou postkomunistické státy i nadále, z pohledu starých členských zemí, podkopávat řešení krize azylové politiky v EU, populisté tím získají do rukou silný argument pro omezení práv volného pohybu pro přistěhovalce od nás. Což samozřejmě není úplně ovlivněno jen tím, nakolik rozumné jsou východoevropské návrhy (podle mě moc nejsou), ale také tím nakolik jsme vnímány jako nesolidární ve starých členských státech. Z toho důvodu by bylo v našem národním zájmu, abychom se snažili přistupovat k řešení problému konstruktivně a, pokud je to jen trochu možné, neblokovat věci, na nichž mezi starými členskými státy panuje shoda. Samozřejmě blokovat něco z důvodů iracionálního strachu, je ještě podstatně horší.
7) Ilegální migrace se teď vymkla kontrole, musíme bleskově přijmout mimořádná opatření ke zvládnutí situace, zastavit ji postavením hraničních zdí apod.
Obecně vzato, přijímat rychlá opatření pod vlivem paniky není nikdy dobrý nápad. S největší pravděpodobností tím napácháme víc škody než užitku, zejména našemu postavení v Evropské unii (viz předchozí bod). Fakt je, že vždycky bude nějaké nenulové množství ilegálních imigrantů. Úplně vymýtit ilegální migraci, rozuměj pochytat všechny, kteří se zdržují v zemi bez povolení, by vyžadovalo opatření a úroveň dohledu zcela neslučitelnou se svobodnou společností. Stejně jako nelze stoprocentně vymýtit veškeré krádeže.
Podíváme-li se na situaci střízlivě, zatím se stalo to, že na území EU doputovalo několik set tisíc lidí, kteří o sobě vesměs tvrdí, že jsou uprchlíci s nárokem na ochranu před pronásledováním. Nejsou to tedy zatím nelegální imigranti – je úkolem orgánů členských států posoudit, kdo z nich má podle práva na ochranu nárok a kdo nikoliv. Zhruba polovina z nich jsou Syřané, a u nich je jasné, že jsou to váleční uprchlíci s nárokem na azyl podle jakékoliv smysluplné definice – v Sýrii zuří občanská válka, jejíž tři hlavní strany (ano, seznam není vyčerpávající) jsou Islámský stát, místní pobočka Al-Kajdy, která si říká Jabhat al-Nusra, a loajalisté Bašára al-Assada, kteří mají na svědomí mnohem víc zavražděných civilistů než obě dříve jmenované skupiny (pokud vás zajímají nechutné detaily syrské občanské války, např. zde video, v angličtině).
Bohužel to vypadá, že EU příchod těchto několika set tisíc lidí absolutně nezvládá. Vzhledem k tomu, že v ní žije 500 milionů obyvatel a je to v absolutních číslech zdaleka nejbohatší „útvar s některými rysy státu“ na světě, nezdá se, že by mělo jít o organizačně nezvládnutelný úkol, při jehož řešení se Unie otřásá v základech. Přesto se tak děje, a hlavním důvodem jsou jsou nešťastně formulovaná pravidla práva EU, konkrétně tzv. nařízení Dublin III., podle nějž žádost o azyl posuzuje (většinou) ten stát, na jehož území (údajný) uprchlík poprvé vstoupil na území Unie. Některé hraniční státy, na jejichž území vstupuje velké množství migrantů, jaksi nemají zájem všechny jejich žádosti posuzovat, a současně mnozí migranti z nejrůznějších důvodů nemají zájem podat žádost o ochranu zrovna v tom prvním státě Unie, do něhož vstoupí. Jaké důvody to jsou? Například chtějí do země, v níž mají příbuzné, , nebo tam kde mají větší šanci sehnat slušnou práci – i uprchlík před válkou se pravděpodobně chce ekonomicky uplatnit, předpokládám, že nemá chuť být zavřen v uprchlickém táboře o nic větší než vy nebo já – nebo chtějí tam, kde níž bude mít jejich žádost o azyl větší šanci na úspěch (každý stát Unie má totiž vlastní azylové právo). Mě tyto důvody nepřipadají nijak pohoršující. Každopádně celkové katastrofické výsledky tohoto tzv. dublinského systému vidíme všichni, a to je hlavní příčina současné tzv. uprchlické krize v EU. Ještě je potřeba dodat, že k ní dost přispívá také to, že jeden ze států, na jehož území migranti ve velkém přicházejí, totiž Řecko, se ze zcela nesouvisejících důvodů nachází v pokročilém stupni společenského rozkladu a je stěží schopen udržovat v chodu základní veřejné služby, přičemž entuziasmus řecké vlády pro důsledné dodržování unijního práva je poněkud omezený.
Tohle je problém, který lze vyřešit pomocí mnohem méně dramatických změn v unijním právu, s mnohem menšími škodami na prosperitě a svobodě občanů Unie, než je zavírání hranic. Doufejme, že systém kvót se stane prvním krokem k takovému řešení, ale i pokud se neosvědčí, bude stále prostor hledat rozumná a nehysterická řešení.
8) Ekonomickým migrantům jde o naše sociální dávky
Ne. Možná o ně jde ekonomickým migrantům, kteří se stěhují do Švédska (možná taky ne, o situaci ve Švédsku mnoho nevím, stejně jako většina lidí, kteří se k ní v ČR vyjadřují), ale v ČR opravdu ne. Především nás nikdo nenutí jim dávky poskytovat (proto to taky neděláme) a to ani ekonomickým migrantům, kteří přicházejí z jiných států EU – podle unijního práva mají nárok na stejné podmínky na pracovním trhu a na benefity vázané na práci (jako důchody apod. – praktické detaily jsou dost složité). U lidí přicházejících z jiných zemí než EU je zcela na nás, rozuměj na českých zákonech, nakolik jim zpřístupníme naše systémy sociální podpory. Obecně vzato, většina států většinou nemá sklony vyplácet příliš štědré dávky cizincům, jemně řečeno, tudíž ekonomičtí migranti se zpravidla stěhují za prací. Jako kupříkladu Ukrajinci nebo Vietnamci do ČR.
9) Ekonomičtí migranti stejně nevyřeší problém se stárnutím populace, tudíž jsou k ničemu.
Nesmysl. Problém se stárnutím obyvatelstva je v první řadě ekonomický, a dotýká se důvodu, proč je imigrace pro stát z ekonomického hlediska prospěšná, v tom smyslu, že zpravidla zvyšuje příjmy domácího (původního) obyvatelstva.
Jak je to možné? Poměr počtu důchodců a pracujících je jedním z klíčových faktorů ovlivňujících celkové bohatství země. Důchody jsou totiž (přinejmenším z části, kupříkladu v ČR prakticky výhradně) placeny z odvodů pracujících. Když důchodců v poměru k pracujícím přibude, aniž by se změnila produktivita práce, musí se stát jedna ze třech věcí, nebo jejich kombinace – a) odvody se zvýší, aby byla zachována současná výše důchodů, což nutně vede ke snížení čistých mezd lidí, jež ty odvody platí, b) sníží se důchody, nebo za c) zvýší se věk odchodu do důchodu. Možnosti a) a b) znamenají snížení celkových příjmů v zemi, kdežto možnost c) znamená, že celkové příjmy sice mohou zůstat stejné, ale lidé jsou nuceni pracovat déle do pokročilého věku, což také není ideální. (bystrý čtenář by si mohl povšimnout, že celému problému bychom se mohli teoreticky vyhnout, kdybychom důchodce platili z úspor, které byly z jejich mezd investovány na mezinárodních finančních trzích. Nepovažuju za nutné rozebírat, že toto řešení má jistá rizika)
Ekonomičtí migranti zvyšují celkové bohatství domácího obyvatelstva, jelikož to jsou ti, kteří sem přicházejí pracovat. Pokud se jim podaří práci najít, zvyšují ve státě poměr pracujících k důchodcům. A díky tomu je možné mít vyšší mzdy a/nebo vyšší důchody a/nebo dřívější odchod do důchodu.
10) Ekonomičtí imigranti zvyšují nezaměstnanost domácího obyvatelstva
Představa, že ekonomičtí migranti „berou práci“ domácím je značně rozšířená, protože na první pohled dává smysl – každému je jasné, že imigranti soutěží na pracovním trhu s domácími zaměstnanci. Současně ovšem také vytvářejí nová pracovní místa, což buhužel není tak vidět. Děje se tak dvěma způsoby – jednak tím, že imigranti samozřejmě od místních kupují různé věci a služby, čímž zvyšují poptávku po pracovní síle, a druhak tím, že vyšší příjmy místních, které jsou důsledkem imigrace (viz předchozí bod), znamenají, že i místní mají víc peněz, jejichž část nepochybně utratí za věci a služby, k jejichž výrobě bude použita domácí pracovní síla.
Není jasné, který ze vzájemně protichůdných vlivů imigrace na pracovní trh převáží. Nejspíš to závisí na konkrétních okolnostech. Nelze to přímo měřit, protože míra nezaměstnanosti má sklony fluktuovat v řádu desítek procent a často dost prudce (když se kupříkladu nezaměstnanost zvýší v průběhu roku z 5 % pracovní síly na 10 % , což je neobvyklé, ale nikoliv nepředstavitelné, jde o stoprocentní nárůst), z příčin, které nemají nic společného s imigrací. Jakýkoliv dopad migrace, ať už pozitivní nebo negativní, je tímto zcela zastíněn.