Ne že bych byl největším expertem na britskou politiku, ale opravdoví experti, hlavně britští, se neukázali v nejlepším světle. Ještě před měsícem se komentariát shodoval, že volby skončí drtivou porážkou Labouristů vedených nevolitelným levicovým extremistou Corbynem a triumfující Theresa May získá mandát dělat si s Británií co se jí zlíbí. Je třeba říct, že v té době tomu odpovídaly i průzkumy. Ovšem Nate Silver (Američan) už hned po vyhlášení voleb v dubnu upozorňoval, že britské průzkumy jsou tradičně tak nespolehlivé, že může být všechno jinak (nevěřil jsem mu). Namísto toho Konzervativci ztratili absolutní, i když nikoliv relativní, většinu v Parlamentu a Labouristé dosáhli největšího přírůstku voličů od posledních voleb v historii od roku 1945. Přičemž volby v roce 45 se konaly v odloženém termínu, po 10 letech od předchozích. So.
1. Středový liberalismus v Británii zůstává v klinické smrti
Za pozornost stojí neslavný výsledek Liberálních demokratů, strany programově ve středu ideového spektra mezi Konzervativci a Labouristy, až na otázku vztahu k EU, kde vystupovala jako proevropštější než obě hlavní strany. Počítám, že je to strana, kterou by volil Emmanuel Macron nebo Angela Merkel, ale nikoliv Britové. Přestože 48 % britských voličů v referendu odmítlo Brexit, Liberální demokraté oproti roku 2015 zhoršili svůj volební výsledek ze 7, 9 % na 7, 4 (díky volebnímu systému se jim přesto zvýšil počet poslanců z 8 na 12). Přitom už volby v roce 2015 pro ně dopadli katastrofou, když oproti roku 2010 ztratili 15 % a byly prakticky vymazáni z politické mapy. Co se s nimi stalo?
V letech 2010 – 2015 seděli v koaliční vládě s Konzervativci, která v návaznosti na finanční krizi zaváděla tvrdá úsporná opatření. Jak známo, v otázce Brexitu je anglická společnost těžce rozdělená podle věku, přičemž mladí byli rozhodně pro setrvání v EU, tj. na první pohled tvoří přirozenou voličskou základnu pro Liberální demokraty. Jenže současně je to taky generace, která byla těžce postižena krizí a škrty ve veřejných výdajích prováděnými vládou za účasti Liberálních demokratů.
Proto bude obtížné přesvědčit „mladou generaci“ (ehm, lidi co jim v roce 2010 bylo 30 a míň) na Západě, že deregulace trhů, malý stát ad. věci oblíbené Miltonem Friedmanem a spol. jsou správnou cestou.
2. Zpochybňování Brexitu není na pořadu dne – zatím
V březnu Theresa May odeslala do Bruselu oficiální notifikaci, že Británie vystoupí z EU. Ovšem jaká bude konkrétní podoba vztahů mezi Unií a Británií po vystoupení, to není v tuhle chvíli vůbec jasné a bude to předmětem vyjednávání, která měla pořádně začít hned po volbách. Jednou extrémní možností je „měkký Brexit“, což by znamenalo, že Británie zůstane v zóně volného pohybu osob, zboží a služeb, a akceptuje všechna současná i budoucí pravidla unijního práva vztahující se k fungování tohoto jednotného trhu (single market), aniž by měla v budoucnu podíl na jejich tvorbě. to je zjevně pro mnoho příznivců Brexitu nepřijatelné. Druhý extrém představuje „tvrdý Brexit, kdy by Británie opustila EU bez jakékoliv dohody.
Nezanedbatelná část voličů Labouristů byla pro Brexit. Corbyn byl sice oficiálně proti, ale byl kritizován pro neochotu veřejně bránit EU v době kampaně před referendem. Poté, co Nejvyšší soud rozhodl, že Brexit musí být potvrzen zákonem Parlamentu, Corbyn nejenže hlasoval pro tento zákon, ale také se k tomu snažil zavázat labouristické poslance (někteří se vzbouřili). Zdá se mi, že komentátoři dosud nepochopili, že se to ukázalo jako politicky velice úspěšná taktika.
Labouristé si očividně udrželi své tradiční voliče z řad „dělnické třídy“, včetně těch, kteří byli pro Brexit, a zřejmě se k nim vrátila řada voličů kteří od nich předtím odešli k UKIP. Ta se do Parlamentu vůbec nedostala, ovšem to je dáno tím, že její program byl uskutečněn tak kompletně, že pro její další existenci momentálně chybí důvod.
Zároveň ovšem Corbyn získal řadu voličů z řad mladých lidí, zřejmě politicky aktivizovaných výsledky referenda a labouristickým programem, narozdíl od toho z roku 2015 otevřeně odmítajícím úsporná opatření.
Dle volebního programu chtěli Labouristé usilovat o setrvání Británie na jednotném unijním trhu bez volného pohybu osob. To je s největší pravděpodobností nemožné, ostatní státy EU dávají najevo, že setrvání na jednotném trhu je podmíněno právě zachováním volného pohybu osob, ovšem prounijním voličům to dává jistou naději, že až dojde na volbu mezi společným trhem a zrušením volného pohybu osob, Labouristé se rozhodnou pro jednotný trh, kdežto Konzervativci ve volebním programu otevřeně prioritizují omezení imigrace.
Výsledek voleb může být interpretován jako odmítnutí „tvrdého Brexitu“, ovšem to je otázka, a rozhodně se může stát, že k němu nakonec stejně dojde. V tuhle chvíli je to totiž defaultní možnost – po dvou letech od oficiální notifikace, tzn. v březnu 2019, nastane tvrdý Brexit, pokud se Unie s Británií nedohodnou na něčem jiném, což nebude jednoduché.
3. Levicový extremismus už není co býval
Corbyn má pověst extremisty. Jádrem labouristického volebního programu bylo značné rozšíření sociálního státu spojené se zvýšením daní, ovšem žádné volání po zrušení kapitalismu. Pokud jde o zestátňování věcí, v programu mají znárodnění, um, pošty a železničních společností, „až jejich soukromé franšízy vyprší“, což si nejsem jist, co znamená, ale nezní to jako komunistická revoluce.
Pokud jde o bezpečnostní politiku, Corbyn se v minulosti vyjadřoval jako odpůrce NATO a jaderného arzenálu, ale volební program Labouristů nejenže vyjadřuje podporu setrvání v NATO, ale dokonce kritizuje konzervativní vládu za úsporná opatření ve vojenských výdajích a přihlašuje se k pokračujícímu plnění doporučení NATO na 2 % HDP na armádu, které Británie jako jedna z mála členských zemí plní. A také se přihlašuje k modernizaci britského jaderného arzenálu.
3. Voliči chtějí vzájemně neslučitelné věci (ŠOK!)
Za jednu z hlavních příčin neslavného výsledku Konzervativců je označován bod jejich volebního programu navrhující, zjednodušeně řečeno, vyšší finanční spoluúčast seniorů na zdravotní péči. Po masivně negativních reakcích byl návrh stažen, ale důvěryhodnost Theresy May byla narušena. Co když stažení nebylo myšleno vážně a po volbách se k tomu přistoupí, protože „okolnosti to vyžadují“, mohl se právem ptát britský volič.
Tahle epizoda ovšem názorně ukazuje ústřední dilema, před nímž stojí zdaleka nejen nejen britská společnost. Konzervativci jsou stranou fiskální odpovědnosti, nízkých daní, deregulace podnikání apod. „pravivových“ priorit. Současně jsou stranou opírající se o voliče z řad seniorů, kteří drtivě podporovali Brexit. Lze celkem rozumně argumentovat, že pokud po odchodu z Unie nechce Británie podstoupit masivní restrukturalizaci své ekonomiky s nejasným výsledkem, bude muset svůj sociální stát omezit, aby si uchovala přitažlivost pro zahraniční investory. Gigantický pád libry po referendu tuhle teorii rozhodně podporuje.
Jenže, navzdory tomu, že pozornost veřejnosti je hodně upřena na sociální dávky pro chudé, největší část sociálních výdajů v západních zemích ve skutečnosti směřuje seniorům. Přitom konzervativní strany na Západě, které prosazovaly v odpověď na finanční krizi politiku úspor, včetně např. amerických Republikánů, se opírají o podporu seniorů. Obvyklým řešením tohoto problému byly úspory všude jinde než v sociálních benefitech seniorů. Zde je třeba říct, že v postkomunistických zemích jako je ČR je situace dost odlišná, jelikož důchodci zpravidla volí levici, která je narozdíl od Západu kulturně konzervativní, a pravicové strany se mají tendenci opírat o pracující střední třídu. Tím pádem Nečasova vláda v rámci svých úsporných opatření neměla problém sáhnout na životní standard důchodců.
Návrh Theresy May lze interpretovat jako snahu, aby část nákladů Brexitu, které podle ekonomů budou značné, zaplatila sociální skupina, co pro něj hlasovala. Problém ovšemspočívá v tom, že před referendem probrexitová kampaň ujišťovala veřejnost, že vystoupení z EU bude ekonomicky výhodné a žádné náklady s ním spojeny nebudou (May, aby bylo jasno, patřila k protibrexitovému křídlu Konzervativců), a když jsou teď informováni o tom, že to tam není, asi nemají chuť sami platit účet. Konzervativci byli u voleb po zásluze potrestáni za to, že se jim pokusili účtenku předložit.
Jádro problému je ovšem v tom, že konzervativní voliči chtějí zachování „tradičních britských hodnot“, které podle nich Unie ohrožuje, ale jejich vlastní materiální životní standard přitom závisí na zachovaní Unie a v širším smyslu moderního globalizovaného světa, který tradiční hodnoty ohrožuje.