WTF se děje?
Jak víte, ve Spojených státech mají jenom dvě politické strany, nebo přesněji řečeno jenom dvě jsou tam relevantní na federální úrovni. Ve srovnání se stranami běžnými v Evropě jsou obě značně decentralizované a sjednocují různé politické proudy, které by v našem systémy asi měly své vlastní strany.
Svého kandidáta na prezidenta obě oficiálně vybírají na sjezdech, které se odehrávají někdy v létě, tj. pár měsíců před volbami v listopadu, ale delegáti sjezdů mají závazný mandát od voličů, pro koho mají hlasovat. A delegáti jsou voleni v procesu primárek, kdy je vybírají voliči dané strany – na úrovni jednotlivých států existují různé zábrany proti tomu, aby jedna strana zkazila nástupem svých voličů primárky té druhé, jakože v jednom roce můžete hlasovat jen v jedněch primárkách, kromě toho je ale proces velice otevřený, rozhodně ve srovnání s tím, jak vybírají své kandidáty strany v Evropě, a primárek se pravidelně účastní desítky milionů voličů z 300 milionů občanů USA.
Delegáti jsou přidělováni jednotlivým státům v poměru k počtu jejich obyvatel, ale vlastní pravidla primárek jsou v různých státech různá – někde to je na principu „vítěz bere vše“, jinde jsou delegáti rozdělováni proporčně v poměru hlasů, někde mají divná pravidla typu, že delegáti jsou rozdělováni proporčně, ale jen kandidátům, co získají víc než 20 % hlasů, ostatní nedostanou nic, a někde ještě mnohem složitější konstrukce. Státy nevolí najednou, ale postupně od ledna do června, podle časového harmonogramu určovaného jednotlivými stranami (z nějakého důvodu, kterém nerozumím, se harmonogram stran hodně, ale ne úplně perfektně překrývá). Dnes (7.3.) jsme ve fázi, kdy byla zvolena zhruba třetina delegátů.
Men of the people
Republikáni
Jak jste si asi všimli, republikánské primárky vede se slušným náskokem Donald Trump, realitní magnát a hvězda vlastní vysoce populární reality show The Apprentice. Pokud to dobře chápu, její premisa spočívá v tom, že Trump v ní hraje úspěšného byznysmena, kerý „mentoruje“ o úspěch usilující učedníky, a ikonická hláška je „Jste VYHOZEN“. Pokud by byl Trump zvolen, bylo by to poprvé od roku 1940, kdy by jedna z hlavních stran nominovala jako prezidentského kandidáta někoho, kdo nemá předchozí zkušenosti s politickou funkcí, nepočítáme-li generála Eisenhowera, který předtím než se stal prezidentem, byl „pouhým“ vrchním velitelem spojeneckých armád na západní frontě. Trumpa je něco jako kříženec Zemana, Babiše a Berlusconiho minus vlastnictví médií. V Americe znají jen toho posledně jmenovaného, a s ním je tudíž občas srovnáván.
Trumpův úspěch je založen na tom, že do republikánských primárek dokázal přitáhnout lidi, kteří v nich normálně nevolí, hlavně bělochy bez vysokoškolského vzdělání a s nižšími příjmy. Jak se mu to podařilo? Zcela překvapivě odporem proti imigrantům a ochotou říkat „politicky nekorektní pravdy“, které se normální politici „bojí vyslovit“. Třeba tady je dlouhý článek o odpůrcích islámu v Jižní Karolíně, státě, kde Trump drtivě vyhrál primárky. Mnohé argumenty tam zaznívající by mohly být klidně plagiarizovány od českých internetových islámobijců. Je hezké vidět, že voliči jsou v naší globální vesnici dost podobní, navzdory velmi odlišným politickým systémům. Na druhou stranu je třeba přiznat, že v Evropské unii máme sice volný pohyb osob mezi jednotlivými státy, ale Unie jako celek, což je relevantnější srovnání, je mnohem, mnohem uzavřenější ekonomickým imigrantům z jiných částí světa než Spojené státy.
Tvrdit, že Trump má kandidaturu v kapse, je ovšem poněkud předčasné. Po třetině primárek získal 384 delegátů z 1237, které potřebuje, přičemž jeho protikandidáti jich mají dohromady 503 (stav k 7.3.). Zdá se mi ale, že jediný, kdo má reálnou šanci Trumpa porazit, je senátor z Texasu Ted Cruz, momentálně na druhém místě, třetí Marco Rubio by totiž musel vyhrát aspoň dvě třetiny všech zbývajících delegátů, což je krajně nepravděpodobné.
Tohle všechno ale platí jen pokud vůbec nějaký kandidát získá absolutní většinu. Pokud ne, závazné mandáty se ruší a delegáti mají na sjezdu dovoleno hlasovat pro naprosto kohokoliv. Naposled se však kandidát reálně vybíral na sjezdu v roce 1968, a to u demokratů, když byla tato strana hluboce rozdělená kvůli (ne)podpoře války ve Vietnamu. Tehdejší sjezd taky zahrnoval divoké protesty tisíců protiválečných demonstrantů, které brutálně rozehnala policie. Narozdíl od doby před 2. světovou válkou, kdy otevřené primárky neexistovaly a kandidáty fakticky vybírali straničtí bossové v zákulisních jednáních (což nemyslím nijak pejorativně, dost podobně se dnes vybírají kandidáti v mnohých evropských stranách a může to fungovat dobře), dnes se zdá, že k tomu, aby se o kandidatuře reálně rozhodovalo až na sjezdu, může dojít jedině, pokud se stranické frakce kvůli něčemu masivně rozhádají.. Zda k tomu dojde kvůli Trumpovi, to je otázka.
Republikánští bossové se každopádně v posledních týdnech probudili ze spánku, v němž dosud asi setrvávali ten zhruba půlrok, co Trump vede ve všech průzkumech veřejného mínění, a zatímco někteří z nich se se situací vyrovnávají tím, že se mu pokoušejí co nejrychleji vlézt do zadní části těla, jiní mu vyhlašují válku. Čeká nás tedy ještě spousta legrace, ale jestli se dočkáme i policajtů rozhánějících slzným plynem davy protrumpovských demonstrantů, to nevím.
Že se Trump stane prezidentem, je každopádně v této chvíli nepravděpodobné, ale rozhodně možné. Měli bychom se jeho zjevné inkompetence a autoritářských sklonů, projevujících se i otevřeným obdivem k různým diktátorům, bát?
Pokud se obáváte vojenského puče v USA nebo náhodného rozpoutání 3. světové války, můžete se uklidnit, šance na něco takového se s případným zvolením konkrétně Trumpa moc nezvyšuje. Liberální demokracie se neudržují díky tomu, že voliči do čela státu vždy volí přesvědčené demokraty, ale díky tomu, že systém dělby moci znemožňuje jednotlivcům ve vysokých funkcích aby soustředili ve svých rukou příliš velkou moc nad občany (ano, „dělba moci“ se tomu neříká náhodou). Ve Spojených státech bylo fungování tohoto systému takzvaně naostro otestováno hlavně prezidentem Nixonem (1968 – 1973), který měl rozhodně autoritářské sklony, a narozdíl od Trumpa byl velmi zkušený a velmi schopný politik. Kromě toho, že ve funkci prosadil řadu užitečných věcí, taky mimo jiné nechal odposlouchávat kampaň svého protikandidáta v kampani za druhý termín, vydíral vysoce postavené manažery, aby mu přispěli na kampaň, jinak že s jejich společnostmi bude vláda zacházet zle, nechal sestavit „seznam nepřátel“, na které se pokoušel získat citlivé informace a šikanovat je pomocí IRS (finančního úřadu), proti inflaci se pokoušel bojovat direktivním zmražením cen, na nepříznivá čísla o zaměstnanosti reagoval tím, že se pokoušel potlačit „židovské spiknutí“ ve statistickém úřadě, atd. Jako celek lze jeho kreativní využívání prezidentských pravomocí označit za systematický útok na demokratické mechanismy a na vládu práva. Ten ovšem dopadl tak, že byl Nixon donucen odstoupit, protože jinak by byl v souladu s Ústavou odvolán. Není důvod předpokládat, že prezidentu Trumpovi, pokud by se pokusil vydat autoritářskou cestou, by se vedlo lépe, spíš naopak.
Zatímco ale apokalypsa pod Trumpem tedy není příliš pravděpodobná, je rozhodně důvod se bát, že pokud bude zvolen jakýkoliv republikán, nejen Trump, jeho prezidentsví bude velice nedobré pro USA i pro svět. Zatímco ale apokalypsa pod Trumpem tedy není příliš pravděpodobná, je rozhodně důvod se bát, že pokud bude zvolen jakýkoliv republikán, nejen Trump, jeho prezidentsví bude velice nedobré pro USA i pro svět. Bushovo prezidentství značně poškodilo popularitu republikánů. Poučení, které si z toho republikáni vzali, je, že Bush se příliš odchýlil od „konzervativních principů“. To je klasická situace, s níž se setkáváme napříč zeměmi a ideologiemi, když je neúspěch vlastní strany sváděn na nedostatečnou „ideovou čistotu“, a řešením je tedy „návrat ke kořenům“. “. Většinou to nefunguje, protože právě odchylky od ideové čistoty jsou to, co dělá stranu přitažlivější pro středové voliče, kteří jsou za normálních okolností potřeba k vítězství. Bushovy odchylky od „konzervativních principů“ byly rozhodně ve směru populárních opatření, která mu pomohla vyhrát volby.
Každopádně od té doby proběhla mezi republikány pod značkou Tea Party očišťovací akce, která zajistila, že všichni republikánští funkcionáři musejí dnem a nocí přísahat na „konzervativní principy“ a na to, že Obama je socialista snažící přeměnit USA na Sovětský svaz. Dovolím si odhadnout, že tato mentalita nepovede k dobrým výsledkům, pokud se moc výkonná zase dostane pod jejich kontrolu.
Demokraté
Dění u demokratů je pro budoucnost ještě zajímavější, a nejen proto, že vzhledem shitshow v republikánských primárkách bude demokrat(ka) jasným favoritem voleb. Narozdíl od republikánů se primárek účastní jen dva kandidáti – Hillary Clinton, která je, ano, manželkou exprezidenta Billa Clintona, a také bývalou senátorkou za stát New York a bývalou státní tajemnicí čili ministryní zahraničí v Obamově administrativě, a Bernie Sanders, senátor za stát Vermont.
Zatímco u republikánů jsou programové otázky poněkud, ehm, upozaděny, v demokratických primárkách spolu otevřeně soutěží dvě velmi odlišné politické vize. Clinton má v programu v podstatě splnění těch bodů Obamova programu, ke kterým se současný prezident nestihl dostat nebo je nedokázal prosadit. Sanders se, jak jste asi slyšeli, sám označuje za socialistu. Předesílám, že moje znalost britské politiky je podstatně menší než americké, takže to berte s rezervou, ale mám dojem, že Corbyn má zhruba dva hlavní programové body, a to sice 1) v hospodářské politice zrušení všech „novinek“ zavedených od nástupu Tchatcher, 2) zahraniční politika vedená podle principů Noama Chomského (čili „za všechno může Západ“). Tak tohle rozhodně není program Sanderse. Ten v zahraniční politice chce v podstatě pokračovat v tom, co dělá Obama, až na to, že by neuzavíral žádné další smlouvy o volném obchodu. Jeho hlavní rozdíly oproti Clintonové jsou v domácí politice, kde navrhuje masivní zvýšení daní bohatým, tvrdou regulaci mocného a nepopulárního finančního a farmaceutického byznysu, (částečné) zrušení školného na veřejných vysokých školách, apod. To všechno dohromady by znamenalo významné zvýšení veřejných výdajů v USA, zhruba na úroveň západoevropských zemí, k čemuž se Sanders hrdě hlásí. Za svůj vzor označuje skandinávské země.
Situace v primárkách je taková, že z 1903 delegátů potřebných k vítězství má Clinton 672 a Sanders 477 (stav k 7.3) – o třetinu méně – přičemž v průzkumech veřejného mínění Clinton jasně vede. Pokud na Clintonovou nevyplave něco typu, že zavraždila vlastní babičku, má kandidaturu prakticky v kapse.
Sandersova naděje na vítězství spočívala v tom, že se mu podaří strhnout na svou stranu černošské voliče. Abyste rozuměli, černoši tvoří v USA zhruba 13 % obyvatel, a z nějakých 90 % volí demokraty, což mimochodem moc nesouvisí s Obamou, zhruba takhle volili už dávno před ním. Důvod pro jednostrannou černošskou podporu demokratů se pokusím vysvětlit na následujícím příkladu:
Donald Trump, momentálně kandidát, kterého volilo nejvíc lidí v republikánských primárkách, se na přímý dotaz odmítl jasně distancovat od podpory, kterou mu vyjádřil David Duke, bývalý šéf Ku-Klux-Klanu a zároveň bývalý republikánský kongresman. Přesto (?ehm), potom Trump vyhrál primárky ve většině někdejších otrokářských států Jihu, kde se od té doby hlasovalo. Lidé, co nemají rádi černochy, zkrátka volí většinou republikány, a současně republikáni prosazují, hlavně v oblasti zdravotnictví a trestního práva, opatření, která těžce dopadají na chudé lidi. Přičemž mezi černochy je hodně chudých.
Fakt, že černoši volí skoro všichni demokraty, z nich dělá velmi silnou skupinu v demokratických primárkách. Současně se, před tím, než se začalo doopravdy hlasovat, zdálo možné, že budou podporovat Sanderse – v primárkách roku 2008 zajistili Obamovi vítězství právě nad Clintonovou, a jejich názory na ekonomické otázky bývají hodně „vlevo“. Jenže se stal pravý opak, a zatímco Sanders poráží Clintonovou mezi bělochy, u černochů ho Clintonová drtí o vysoké desítky procent, což je pro něj fatální. Proč?
Demokratičtí voliči jsou vesměs přesvědčeni, že Clinton má coby kandidát větší šancí porazit republikány. Jelikož Sanders má disproporčně velkou podporu mezi lidmi, co píší o politice na internet, nebudete mít problém vygooglit důkladnou demontáž tohoto argumentu dokazující, že Sanders je ve skutečnosti volitelnější kandidát. Sami voliči v primárkách tomu ovšem očividně nevěří, a řekněme, že z dobrých důvodů (tady je podle mě férové srovnání argumentů obou stran). Přitom Sanders, i pokud by se stal prezidentem, nebude s největší pravděpodobností schopen svůj program radikální přeměny americké společnosti prosadit, ze stejného důvodu, jako Trump nebude schopen vládnout jako diktátor – dělba moci ftw. Ve skutečnosti, pokud se prezidentkou stane Clinton, ani ona nebude schopna ze svého podstatně méně ambiciozního programu prosadit zdaleka všechno. Pro černošské voliče, kteří jsou většinou chudí a republikán v Bílém domě by pravděpodobně měl bezprostřední negativní dopad na jejich rodiny apod., je možná volitelnost důležitější než ambiciozní a neuskutečnitelný program. Každopádně je ale překvapivé, že Sanders vůbec dostal tak daleko. Někdy přiště možná prozradím, jak se to mohlo přihodit..
Update (1. 5. 2016): V článku jsem napsal, že poslední stranický sjezd (míněno jedné ze dvou hlavních stran) na němž se reálně rozhodovalo o kandidátovi na prezidenta, byl v roce 1968. To v podstatě není pravda. Ještě republikánský sjezd v roce 1976 byl poměrně dramatický – tehdejší prezident a posléze sjezdem zvolený kandidát Gerald Ford sice získal relativní většinu delegátů v primárkách, ale neměl absolutní většinu (ta mu unikla o 6 delegátů z 2258), a jeho protikandidát, Ronald Reagan, se pokusil na sjezdu získat podporu „volných“ delegátů a jejich prostřednictvím republikánskou nominaci, v čemž neuspěl. Narozdíl od legendárního demokratického sjezdu roku 1968 se to obešlo bez násilí, ale stejně to spíš potvrzuje moje tvrzení, že v moderní době se o kandidátovi rozhoduje až na sjezdu jedině pokud je strana hluboce rozdělená ohledně nějaké zásadní programové otázky. Tehdejší spory mezi republikány jsou poněkud moc komplikované na to, abych se pustil do jejich vysvětlování, ale šlo ve stručnosti o to, že Reagan chtěl daleko radikálnější a nekompromisnější program než Ford. Za chybu se omlouvám.