Vzhledem k blížícímu se výročí Mnichovského diktátu budeme brzy zaplaveni spekulacemi na téma, co by se stalo kdyby se mu Československo odmítlo podřídit. Respekt je trochu napřed, už jednu takovou zveřejnil. Je ovšem jasné, že jediný příčetný závěr takových úvah může být, že pokud by nám nepřišla na pomoc Francie, případně Británie a/nebo Sovětský svaz, byly bychom poraženi, čistě proto, že bychom byli osamoceni proti obrovské přesile.
Mnohem složitější je odhadnout, co by se stalo, kdyby k žádné Mnichovské dohodě nedošlo a Československo by se tím pádem mohlo opřít o podporu spojenců. Pokud si chcete představit jak by to probíhalo, je vhodné začít od situace podobnější skutečnosti, ale současně v mnoha ohledech podobné tomu, co by se stalo bez Mnichovské dohody – totiž co kdyby roce 1939 Hitler a Stalin neuzavřeli dohodu o neútočení, často označovanou docela zavádějícím názvem Pakt Ribbentrop-Molotov.
To je zajímavé ještě z jiného důvodu. Zatímco skoro nikdo nemá rád nacistické Německo, pořád najdeme četné obhájce Sovětského svazu, kteří by z něj rádi něco obnovili, například centrálně plánované hospodářství nebo Ruskem vedenou alternativu vůči mezinárodní americké hegemonii. Pakt s nacistickým Německem byl bezesporu jednou z nejdůležitějších událostí v historii Sovětského svazu, a při jakémkoliv seriozním zhodnocení historické úlohy SSSR nemůže být opomenut. Proto se samozřejmě paktu zastal Vladimir Putin, opakovaně.
Co by se stalo, kdyby Stalin pakt odmítl?
První věc, kterou je nutno vyjasnit, je to, že pakt nebyl spojeneckou smlouvou, ale jen dohodou o neútočení, spojenou s dohodou o rozdělení sfér vlivu v Evropě, a dále s dohodami o ekonomické spolupráci. Sovětský svaz a Třetí říše společně bojovaly proti Polsku, ale ve válce mezi Třetí říší na jedné straně a Francií a Británií na straně druhé byl Sovětský svaz neutrální.
Je pravda, že SSSR v té době dodával Německu životně důležité suroviny, bez nichž by nejspíš Hitler nedosáhl svých četných vítězství (hlavně ropu). Ovšem tyto suroviny nebyly dodávany v rámci nějaké vojenské pomoci, narozdíl např. od amerických dodávek Británii a SSSR od roku 1941. Šlo o obchod mezi válčící zemí a neutrálním státem, což je zcela obvyklá a mezinárodním právem předvídaná situace, která neznamená, že se obchodující neutrální stát stává účastníkem války. Analogicky, to, že USA prodávaly Japonsku životně důležité suroviny během jeho války s Čínou, odehrávající se paralelně s popisovanými událostmi, rozhodně neznamená, že by snad USA a Japonsko byly spojenci, vedoucí válku s Čínou společně. Ve skutečnosti lze americko-japonské vztahy v tomto období charakterizovat jako velmi špatné, s námořními silami oboustranně se připravujícími na vzájemnou válku. Sovětsko-německé vztahy v průběhu jejich paktu byly podstatně lepší, i když samozřejmě také skončily válkou.
Skutečný smysl paktu nespočíval ve spojenectví, ale v tom, že Sovětský svaz jím fakticky opustil Francií, s níž měl od roku 1935 smlouvu o spojenectví (ano, velmi podobně jako Francie v roce 1938 opustila Československo) a zavázal se k neutralitě v případě francouzsko-německé války. Ta vypukla 10 dnů po uzavření paktu. Z toho je zjevné, že obhajoba paktu o neútočení tím způsobem, že bez jeho uzavření by Sovětský svaz skončil ve válce s Hitlerem osamocen, je nesmyslná. Francie a také Británie vyhlásily po přepadení Polska válku Německu navzdory tomu, že je Stalin hodil přes palubu.
Nebýt paktu, Hitler by v Evropě čelil sjednocené francouzsko-britsko-sovětské koalici, přičemž by sám neměl žádné spolehlivé spojence (Itálie se přidala na stranu Německa až po pádu Francie). Za takových okolností je nutné se trochu zarazit nad otázkou, jestli by válka vůbec vypukla. Nenaučil by se nacistický režim, radši než aby se pustil do boje proti zjevné přesile, se zbytkem světa nějak mírově koexistovat? Ok, ne. Rozhodně je to krajně nepravděpodobné, vzhledem k nacistické fetišizaci války, potřebě pomstít se za porážku v První světové válce a tomu, jak klíčovou úlohu v nacistické ideologii hrálo zajištění “životního prostoru” pro Němce ve východní Evropě.
Kromě toho, válka proti alianci Británie, Francie a Sovětského svazu by ze začátku nevypadala pro Třetí říši jako beznadějný podnik. Proti Stalinovi by se totiž mohla pravděpodobně opřít o podporu Japonska.
Začátek války
Mezi Japonskem a Sovětským svazem v roce 1939 panoval stav nepřátelství, který měl hluboké kořeny, táhnoucí se zpět do časů carského Ruska. Stručně řečeno, obě mocnosti soupeřily o to, která se zmocní potenciálně megavýnosných trosek rozkládající se Čínské říše. V roce 1905 o to vedly válku. V době občanské války v Rusku japonská armáda intervenovala na ruském území na podporu antibolševických sil. V roce 1936 císařské Japonsko uzavřelo s hitlerovským Německem Pakt proti Kominterně, zaměřený proti sovětskému imperialismu (který byl v té době velice skutečný, stejně jako imperialismus japonský a německý). Pakt nebyl formální vojenskou aliancí, ale pouze právě dohodou o spolupráci, jeho strany se zřejmě vzájemně moc nevěřily.
V roce 1939 se Japonsko a SSSR dostaly prakticky do nevyhlášené války, na níž se podíleli desetitisíce vojáků se stovkami tanků a letadel. Ta byla ukončena příměřím 15. září 1939, tj. tři týdny po sovětsko-německé dohodě o neútočení, kdy Japonsku bylo jasné, že Německo je ve válce s SSSR nepodpoří. Můžeme předpokládat, že kdyby se dohodu se SSSR nepodařilo uzavřít, Třetí říše by se obrátila na Japonsko s nabídkou, že půjdou do války proti Sovětskému svazu společně, kterou by Japonsko přijalo.
Tím pádem by Hitler začal válku s představou, že japonský útok od východu odkloní významnou část Rudé armády z Evropy. Současně lze předpokládat, že by Hitler byl natolik chytrý, že by na začátku války nepřepadl Polsko, ale začal by útokem na Benelux a Dánsko. Polsko by totiž v takovém případě skoro určitě vyhlásilo neutralitu, kdežto kdyby ho přepadl, nejenže by Hitler získal o nepřítele víc, ale ještě by Rudé armádě, jejíž pomoc by Poláci museli chtě nechtě přijmout, otevřel potenciálně cestu přes polské roviny přímo na Berlín.
Stalin by také pravděpodobně respektoval polskou neutralitu, protože Británie by si to kladla jako podmínku pro dodávky britské vojenské a hospodářské pomoci SSSR.
Průběh války
Východní fronta by byla místo Polska otevřena v Rumunsku. To tehdy, narozdíl od dneška, mělo přímou hranici s Polskem (na území dnešní Ukrajiny), takže by se Rudá armáda bez přechodu polského nebo rumunského území nemohla dostat nejen do Německa, ale ani na Slovensko, a ani na Podkarpatskou Rus, od března 1939 okupovanou Maďarskem. Rumunsko by ovšem hrálo ve válce zcela klíčovou strategickou roli hlavně z jiného důvodu – bylo by hlavním zdrojem ropy pro Třetí říši. Ve skutečnosti bylo Rumunsko hlavním zdrojem ropy pro Německo a jeho spojence až poté, co přepadli Sovětský svaz, do té doby si ropu kupovali od Stalina.
Rumunsko by s největší pravděpodobností na začátku války vyhlásilo neutralitu, to by je ovšem nezachránilo – pokud by samo nezastavilo export ropy do Třetí říše, spojenci by mu dali ultimátum, ať to učiní, což by Rumunsko donutilo se rozhodnout, na kterou stranu se přidá. Pravděpodobně by si vybralo Spojence, protože střízlivě vzato, jediná šance na zachování Rumunska jako suverénního a nevazalského státu po válce spočívala v tom, že si uchová sympatie Francie a Británie.
Takže v alternativní realitě bez sovětsko-nacistického paktu Rumunsko odmítá prodávat ropu do Německa, a následně se stává obětí německé invaze přes Maďarsko, které by se stejně jako ve skutečnosti bylo nuceno stát nepříliš dobrovolným spojencem Třetí říše. Nebo naopak, Rumunsko uzavírá spojenectví s Třetí říší a následně se stává obětí sovětské invaze, zatímco mu na pomoc přicházejí německé divize.
Každopádně by se na rumunském území odehrála velká bitva Wehrmachtu proti Rudé armádě. Výsledky prvních měsíců bojů po skutečném německém útoku na Sovětský svaz a také sovětsko-finské války jasně svědčí o tom, že takovéto hypotetické střetnutí by skončilo katastrofální porážkou Rudé armády.
Německo by ovšem v důsledku nasazení velké části Wehrmachtu na východě nebylo schopno vyřídit Francii – velký útok roku 1940 se sice obešel s překvapivě malými německými ztrátami, ale vyžadoval napnutí všech sil. Je pravděpodobné, že Hitler by se rozhodl zaujmout na západní frontě defenzivní postoj a zaútočit na Sovětský svaz, který by porážce v Rumunsku vypadal jako nejslabší ze spojenců. Na západní frontě by britské a francouzské jednotky také zaujaly defenzivní postoj, podobně jako ve skutečnosti. Francouzská armáda byla silně defenzivně orientovaná a britský expediční sbor byl zpočátku malý, a i po jeho rozšíření se nedá předpokládat, že by se ve světle zkušeností z První světové války Britové nadšeně vrhli do útoku proti opevněným německým pozicím.
Německá ofenziva z Rumunska by se podobala operaci Barbarossa, akorát by byla vedena na užší frontě, takže boje by se odehrávaly jen v jižní části evropského Sovětského svazu (tj. hlavně na Ukrajině), a hlavně s menším počtem vojáků – nejenže by velká část Wehrmachtu musela bránit západní frontu, ale Německo by mělo k dispozici méně spojenců. Operace Barbarossa se účastnili vojáci sedmi zemí, z nichž někteří by v této alternativní historii určitě chyběli. Přinejmenším Itálie a Finsko by určitě zůstaly neutrální.
Nacisté by si počínali stejně brutálně jako ve skutečnosti, ale do rukou by se jim dostala menší část obyvatelstva Evropy. Polští, francouzští a další Židé by se neocitly pod nacistickou vládou, ani Pobaltí a většina Běloruska (podle wikipedie Bělorusko ztratilo ve válce 25 % obyvatel, nejvíce ze všech zemí). SSSR by obsadil pobaltské státy, aby předešel jejich využití k německé invazi přes Balt, a samozřejmě by je po válce nevyklidil.
Spojené státy by nevstoupily do války, pokud by to nevypadalo, že Spojenci jsou na pokraji porážky. Vývoj amerických jaderných zbraní by se zdržoval v důsledku nedostatku peněz na vojenské výdaje a USA by se dost možná nestaly první jadernou mocností. Také by se výrazně zdrželo budování americké válečné flotily. Americké loďstvo by se nestalo v průběhu války silnější než britské.
USA by poskytovaly významnou ekonomickou pomoc Británii a Francii, současně by ovšem i nadále prodávaly klíčové suroviny Japonsku, protože v konfliktu mezi ním a Sovětským svazem by neviděly důvod se postavit na jednu stranu. Ve skutečnosti americká administrativa uvalila na Japonsko embargo v červenci 1941, ovšem to bylo v době, kdy by vstup Japonska do války na straně Německa mohl být pro britsko – sovětskou alianci fatální. Bez sovětsko-nacistického paktu by se Spojenci nejspíš nikdy neocitly tak blízko porážce.
Francie ani Británie by před porážkou Německa nevyhlásily válku Japonsku, ani Japonsko jim. Obě strany by totiž ze vzájemného konfliktu očividně více ztratily než získaly – evropské mocnosti by mohly přijít o své asijské kolonie, a kdyby vyslaly své loďstvo do Pacifiku, riskovaly by zkázu, protože Japonsko bylo námořní velmoc první kategorie. Pokud by Japonsko vyhlásilo válku jim, riskovalo by devastující americké embargo.
Není jasné, co by se dělo na Balkáně, je možné, že tamní země by se zapojily, či “byly zapojeny” do války na různých stranách. Jelikož Itálie by zůstala neutrální, Spojenci by ovládali Středozemní moře, čehož by možná využili k transportu vojáků na balkánskou frontu, pokud by se otevřela.
Konec války
Celkový výsledek by byl, že by Spojenci zvítězili s podstatně menšími ztrátami než ve skutečnosti. Klíčovou chybou Hitlera ve válce bylo, že masivně podcenil schopnost Sovětského svazu se vzpamatovat z počátečních porážek, což by se stalo i v tomto případě, přičemž Třetí říše by proti Sovětskému svazu měla podstatně méně vojáků než ve skutečnosti. Je pravda, že část Rudé armády by byla zaměstnána bojem proti Japonsku, ale pokud by Stalinovi v Evropě teklo do bot, prostě by jednotky z Dálného východu přesunul a obětoval by Vladivostok, případně i velký kus východní Sibiře. Japonci by nebyly schopni proti sovětskému odporu pochodovat skrz Sibiř na evropské Rusko z východu – víme, že japonská armáda nebyla schopná dobýt ani Čínu, která je podstatně menší než Sibiř, byla v ní lepší infrastrukura i podnebí a čínská armáda byla mnohem horší než sovětská.
Potom, co by byla Třetí říše dostatečně vyčerpána boji na východní frontě, francouzské a britské armády by přešly do útoku na Německo od západu, v podstatě podobně jako Spojenci v roce 1945. Klíčové německé průmyslové oblasti jsou kousek od francouzských hranic, ovšem v tomto případě Třetí říše pravděpodobně vyvinula větší úsilí přesunout co největší část svého průmyslu na východ (např. do Rakouska a Protektorátu), takže by byla schopna bojovat ještě nějakou dobu po pádu Porůří.
Když by bylo jasné, že situace Německa je beznadějná, vyhlásilo by mu válku i Polsko, aniž by ovšem vstoupilo do aliance se Sovětským svazem nebo umožnilo Rudé armádě průchod přes své území. Poláci by obsadili tehdejší Východní Prusko (dnešní Kalinigradskaja oblast Ruské federace), přičemž osud tamního německého obyvatelstva si v takovém případě netroufám odhadovat, ale pravděpodobně by nebyl tak hrozný jako ve skutečnosti. Polský pokus o útok na Berlín by byl ovšem někde na Odře odražen – polská armáda proti Wehrmachtu v roce 1939 podala mizerný výkon a není důvod předpokládat, že by se to změnilo, navíc by velkou část armády nechali na východních hranicích jako pojistku proti případnému sovětskému útoku. Po válce by každopádně Spojenci donutili Německo, aby se Východní Pruska zřeklo ve prospěch Polska.
Dálný východ
Po porážce Německa by se Rudá armáda obrátila na východ proti Japonsku. Je velmi pravděpodobné, že Británie a Francie by potom také vyhlásily Japonsku válku. Pokud jde o průběh války v Asii, lze si představit mnoho scénářů, včetně takových, které by do ní vtáhly USA. Výsledek by byl ovšem ovlivněn několika fakory: 1) Japonsko by podobně jako ve skutečnosti nebylo ochotno přistoupit na mírové podmínky přijatelné pro Spojence, dokud by nebyla jeho pozemní armáda nebo loďstvo zničeny, 2) Japonsko by nebylo schopné vyhrát v pozemní válce s Čínou a Sovětským svazem zároveň, to znamená, že jeho pozemní armáda by byla zničena, otázka je jak rychle a s jak velkými ztrátami na straně Spojenců, 3) Tím pádem by Rudá armáda na konci války měla obsazenou přinejmenším velkou část dnešní severní Číny a celý Korejský poloostrov, 4) Sovětský svaz by nebyl schopen provést invazi do samotného Japonska, protože sovětské loďstvo by se ani náhodou nevyrovnalo japonskému. I pokud by ostatní Spojenci japonské loďstvo zničili (což je vzhledem k tomu, kolik práce jim to ve skutečné válce dalo, celkem nepravděpodobné), nevyužili by takového vítězství k tomu, aby dovolili Japonsko obsadit Stalinovi.
Mír s Japonskem by pravděpodobně vypadal tak, že císař by se vzdal nároku na veškerá území v Asii i jinde mimo vlastní japonské ostrovy. Ovšem Japonsko by nebylo okupováno a zůstal by v něm u moci rasistický šintoistický režim (nevylučuji samozřejmě, že by byl svržen záhy poté samotnými Japonci).
Osud Číny je velmi nejasný. Pravděpodobně by tam stejně jako ve skutečnosti vznikl komunistický režim, který by byl navíc asi závislejší na Moskvě než ve skutečnosti, protože v rámci války proti Japonsku by Rudá armáda obsadila velkou část severní Číny. Není ovšem jisté, jestli by komunisté ovládli celou zemi, nebo zda by se na jihu (což je nejhustěji osídlená část Číny) udržel režim Koumintangu, který ve skutečnosti přežil jen na Tajwanu.
Studená válka
Po válce by Sovětský svaz získal pod svou kontrolu menší část Evropy než ve skutečnosti. Československo by bylo obnoveno nejspíš i s Podkarpatskou Rusí, není ovšem jasné, jestli by skončilo pod komunistickou vládou. Británie a Francie by po válce měly daleko větší politickou vůli k použití násilí ve snaze udržet si svá koloniální impéria, která by pro ně byla klíčovým nástrojem pro vyvažování sovětské moci. Studená válka by stejně vypukla, přičemž Polsko, a také Japonsko a fašistická Itálie, by se v ní rychle přidaly na stranu Západu proti SSSR a jeho vazalům. Hlavními protivníky Sovětského svazu ve Studené válce by ovšem byly Británie a Francie. USA by byly vojensky mnohem slabší než po válce ve skutečnosti a neměly by žádné okupační síly v Evropě ani v Asii. Také by neměly žádné formální spojenecké smlouvy s Británií ani s nikým jiným v Evropě, a nijak by se nehrnuly do jednostranné podpory západoevropských koloniálních mocností (a šintoistického Japonska) proti Sovětskému svazu.
I když to tak na první pohled nevypadá, nebýt paktu s Třetí říší, pozice SSSR po válce by byla silnější než tomu bylo ve skutečnosti. Jeho rozpad byl nakonec způsoben tím, že prakticky zbankrotoval v důsledku obrovských vojenských výdajů, které byly nutné k tomu, aby si udržel paritu v závodech ve zbrojení s mnohem bohatšími Spojenými státy. V závodech ve zbrojení mezi Francií a Británii na jedné straně a SSSR na straně druhé by ovšem měly blíže k bankrotu západní mocnosti, které by se potýkaly s revolučním komunistickým hnutím ve svých koloniích.
Stejně je ale nepravděpodobné, že by Studená válka skončila vítězstvím Sovětského svazu ve smyslu, že by celý svět ovládl komunistické impérium řízené z Moskvy. Poválečný svět byl příliš složitý a svobodomyslný na to, aby takové uspořádání bylo dlouhodobě udržitelné.