Přečetl jsem za vás Komunistický manifest od Karla Marxe. Tl;dr Marx se dopustil hromady omylů, ale nebyl tak mimo, jak se zdá na první pohled, bez znalosti historického kontextu roku 1848.
Hlavní Marxovo dílo se jmenuje Kapitál, ten ovšem přesahuje moje intelektuální schopnosti i trpělivost. Jádro problému je v tom, že Marx patří do tradice německé filozofie, jako Kant, Hegel a jim podobní, a součástí této tradice je zjevně to, že každý filozof si musí vymyslet svoji vlastní obskurní a nedostatečně vysvětlenou terminologii, s níž popíše stovky a stovky stránek. Kvůli tomu kolem německých filozofů vznikají malá průmyslová odvětví profesionálních vykladačů.
Komunistický manifest ovšem takový není, je to jednoduše srozumitelný a relativně krátký (necelých 8000 slov) text určený širokému publiku, který obsahuje přímočarý popis politické situace v roce 1848 a na něj navazující plán dalšího postupu.
Co vlastně Marx (jako spoluautor Manifestu je uveden Friedrich Engels, což budu pro jednoduchost ignorovat) tvrdí? Má tzv. “teorii dějin lidstva”. To je strašné buzzword, které je nutné rozebrat. Jádrem jeho teorie je hrubá analogie mezi tzv. buržoazními revolucemi, které se odehrály v minulosti, a socialistickými revolucemi, které předpovídá v budoucnosti.
Buržoazní revoluce jsou proces přeměny feudální společnosti ve společnost kapitalistickou. “Buržoazie” je francouzské slovo, které v češtině víceméně znamená „měšťanstvo”, ale v kontextu marxismu se zásadně nepřekládá, asi protože cizí slova jsou cool. Ve středověku bylo měšťanstvo, tj. majetní obyvatelé měst, vrstvou, která se na společenském žebříčku nacházela mezi šlechtou a sedláky.
Marx přišel s tím, že přechod od feudalismu ke kapitalismu byl způsoben změnami v “materiální základně” společnosti. Je imho zjevné, aspoň tedy v Manifestu, že tím má na mysli to, čemu dnes říkáme hospodářský růst (což je termín z pozdější doby). Hospodářský růst vedl k nárůstu ekonomické moci měšťanstva, které ji posléze využilo k tomu, aby prosadilo zrušení politických privilegií feudální aristokracie a feudálních omezení podnikatelské svobody, čímž stvořilo kapitalismus.
Podobně jako hospodářský růst nevyhnutelně způsobil přeměnu feudalismu v kapitalismus, další jeho pokračování, které je podle Marxe nevyhnutelné, stejně nevyhnutelně povede k dělnické revoluci, která vyústí ve svržení vlády měšťanstva a zrušení soukromého vlastnictví, čímž Marx myslí zavedení státem centrálně plánovaného hospodářství. Jak vidíte, Marx předpovídá, že se hodně na sebe navazujících věcí stane “nevyhnutelně”, což je zpravidla chyba, protože když se svými předpověďmi netrefíte, lidi se vám budou smát.
Vedle tuny různých interpretací Marxe je ovšem také hromada vysvětlení, kde že to Marx udělal chybu. Problém je v tom, že Manifest je hodně nejednoznačný v klíčovém bodě, totiž jestli přechod od kapitalismus k socialismu může být postupný, nebo nikoliv. Z toho se odvíjejí dvě možné interpretace Manifestu – první předpokládá, že Marx byl mimo, k čemuž nejednoznačný text dodává dostatečnou munici, druhá vychází z toho, že to co napsal, lze při dobré vůli interpretovat tak, že to dává jakýsi smysl.
Pokud to tedy převedeme na otázku, “co si Marx myslel?”, tak se to, jestli byl nebo nebyl mimo, rozpadá na dvě otázky: “Myslel si, že v kapitalismu může nastat dílčí zlepšení situace zaměstnanců, nebo to pokládal za z definice nemožné?” a “Co myslel kapitalismem?”.
Není sporu o tom, že Marx vycházel z toho, že životní podmínky zaměstnanců v Británii, v té době technologicky nejvyspělejší zemi na světě, se “dlouhodobě”, tzn. posledních pár desítek let, zhoršují, k čemuž existují jistá data, a současně, že z toho odvodil dlouhodobou neudržitelnost “kapitalismu”.
Hloupý marxismus je v kostce představa, že kapitalismus je jakýkoliv společenský systém založený na soukromém vlastnictví, že v takovém systému se životní podmínky dělníků vždy nutně zhoršují, a že to nutně povede k odstranění kapitalismu socialistickou revolucí. To je zjevná pitomost, a na ni navazuje další nesmysl, totiž představa, že “feudalismus”, “kapitalismus”, a “socialismus” jsou jasně oddělitelné fáze ve vývoji společnosti, v každém okamžiku je možné říct, ve které z těchto fází se společnost nachází, a přechody mezi probíhají v relativně krátkých obdobích dramatického chaosu obvykle doprovázeného zvýšenou mírou násilí (tj. revoluce).
Pokud přijmeme tuhle interpretaci, která byla oblíbená mimo jiné mezi sovětskými režimy, tak je jasné, že Marx byl dost mimo. Nejen v tom, jak si představoval, že bude kapitalismus nahrazen socialismem, hlavně ovšem v tom, že měl tím pádem úplně nesmyslnou představu o tom, jak byl feudalismus nahrazen kapitalismem.
Feudalismus rozhodně nezmizel tak, že by všechny feudální instituce byly jednorázově zrušeny a okamžitě nahrazeny kapitalistickými. Například monarchie je feudální instituce, ale z toho, že Švédsko je monarchie, ještě nevyplývá, že by tam panoval feudalismus. Zpravidla byly instituce, které sociální vědci a podobné kreatury označují za feudální, nahrazovány těmi, které označují za kapitalistické, postupně evoluční cestou. Určení okamžiku, kdy jedny začly převažovat nad druhými, je nemožné.
V českých zemích bylo rušení feudalismu extrémně postupný proces od reforem Josefa II., přes občanský zákoník z roku 1811, zrušení roboty v rámci jinak prakticky ve všem poražené revoluce roku 1848, pod tlakem porážky ve válce císařem vydanou ústavu roku 1861, parlamentem odhlasovanou ústavu roku 1867, a konečně První světovou válku a vyhlášení republiky. A český případ postupné evoluce od jednoho ekonomického systému k druhému v průběhu 18. až 20. století je rozhodně typičtější než drama Francouzské revoluce. Revoluční přechod od feudalismu ke kapitalismu proběhl prakticky jen ve Francii, a řekněme v USA. Všude jinde to byla evoluce.
Pokud budeme na Marxe hodní, můžeme předpokládat, že si byl vědom postupnosti přechodu od feudalismu ke kapitalismu, a že, jelikož jeho socialistická revoluce měla proběhnout analogicky s buržoazní revolucí, přikládal slovu “revoluce” širší význam než je obvyklé, takže se pod něj vejde i postupný vývoj od kapitalismu k socialismu.
Příčetnou interpretaci Marxe podporuje i jeho představa o demokracii jako nutné a zároveň dostačující podmínce socialismu. Jaksi nevysloveným, nebo nezřetelně vysloveným předpokladem, bez něhož Marxova filozofie nedává smysl, je, že si představoval, že ideologie “omezené vlády” (limited government), podle níž je pro ochranu osobní svobody a spravedlnosti nezbytné, aby moc státu byla legálně omezena, je nástroj sloužící soukromým zájmům kapitalistů, a že tato ideologie nemá šanci obstát s postupující demokratizací společnosti. Což nutně povede k centrálnímu plánování, protože co jiného může nastat v technologicky vyspělé společnosti (a Marx rozhodně nepředpokládal nějaký “návrat k přírodě”), když zavedete veřejné vlastnictví veškerého národního hospodářství….
Podle příčetné interpretace Marxe je tedy možné, že kapitalismus bude překonán evoluční cestou, postupnou “socializací”, která bude nutným výsledkem hospodářského růstu. Od roku 1848 nastal samozřejmě masivní hospodářský růst, doprovázený navíc významnou demokratizací společnosti, rozhodně na Západě, takže pokud by měl Marx pravdu, měli bychom přinejmenším významně postoupit na cestě k socialismu. Přitom socialismus pro Marxe znamená zrušení soukromého vlastnictví – čili postupná evoluce by znamenala postupné oslabování soukromého vlastnictví na úkor veřejného. Šlo by tedy o postupné znárodňování dalších a dalších hospodářských odvětví a současně oslabování ochrany soukromého vlastnictví. Na první pohled k tomu přes jisté pokusy moc nedošlo.
Tady je ale potřeba si položit otázku, co vlastně Marx myslel “soukromým vlastnictvím”. Marx tvrdil, že je to definiční znak kapitalismu. Vážně? Copak ve feudalismu soukromé vlastnictví neexistovalo? Podle něj feudální vlastnictví bylo něco úplně jiného než buržoazní vlastnictví.
Ok, v tom případě ovšem z toho tak nějak vyplývá, že jeho pojetí instituce soukromého vlastnictví je natolik ukotvené v konkrétní době, že už dnes kapitalismus ve smyslu, v němž to slovo Marx používá, nemáme. Přijde mi celkem obhajitelné tvrdit, že soukromé vlastnictví je instituce, která existovala ve feudalismu, ve viktoriánské éře i v dnešních liberálních demokraciích. Co je ovšem dost neobhajitelné, je tvrdit, že dnes máme soukromé vlastnictví stejně jako ho měli ve viktoriánském kapitalismu, ale ve feudalismu měli něco úplně jiného. Je jasné, že definice vlastnictví se v průběhu času výrazně posunovala, a současně, že si zachovala jisté základní jádro.
Marx neuvádí, jakou používá definici soukromého vlastnictví, ani co je pro něj “společnost založená na soukromém vlastnictví”, ale samotné slovo “kapitalismus” i další narážky naznačují, že viděl úzkou souvislost mezi soukromým vlastnictvím a svobodou podnikání. Což je dost logické, protože větší respekt k soukromému vlastnictví znamená větší svobodu nakládání s majetkem, a to znamená větší prostor k tomu, využívat majetek k podnikání. A v tomto ohledu byl viktoriánský kapitalismus opravdu podstatně, eh, “kapitalističtější”, než feudalismus, ovšem taky byl podstatně kapitalističtější než dnešní liberální demokracie. Zatímco ve feudální éře podnikání omezovaly cechy, chaotický právní systém, banditismus apod., v liberálních demokraciích máme rozsáhlé státní regulace a ve srovnání s minulostí obrovské daně. Ve viktoriánské éře nebylo nic z toho.
Tady je nutné vysvětlit, čemu říkám viktoriánský kapitalismus. Mám na mysli století mezi skončením Napoleonských válek a První světovou válkou (1815 – 1914). Tehdy byla Velká Británie, kde po většinu té doby seděla na trůnu královna Viktorie, dominantní světovou mocností, a většina zbytku světa se pokoušela kopírovat britské instituce. Viktoriánský kapitalismus může být definován kombinací následujícího: a) právní systém kladoucí velký důraz na ochranu soukromého vlastnictví, b) minimální stát víceméně se omezující na obranu před vnějším nepřítelem, vymáhání práva a zajišťování komunikační a dopravní infrastruktury, c) hospodářský růst spojený s rychlým růstem měst, d) centralizovaný a nedemokratický systém politického rozhodování, z něhož je většina obyvatelstva vyřazena – pokud se na rozhodování vůbec podílejí volené orgány, tak je volební právo do nich rozhodně není všeobecné a/nebo se dělí o moc s orgány, funkce v nichž jsou dědičné.
Pravdivé jádro Marxe podle mě spočívá v tom, že správně předpověděl dlouhodobou neudržitelnost tohoto systému. A také měl pravdu ohledně toho, že pokud nedojde k jeho reformě v něco udržitelnějšího postupnou cestou, dojde k ní násilnou revolucí – což se doopravdy stalo. Svět viktoriánského kapitalismu se zhroutil ve dvou světových válkách a dalších katastrofách první poloviny 20 století, což sice není úplně přesná obdoba Francouzské revoluce, ale rozhodně to byl dost násilný přechod k… něčemu.
Marx se ovšem rozhodně spletl v tom, co přijde po revoluci. Předvídal demokraticky řízené centrálně plánované hospodářství. Ve skutečnosti jsme se dočkali toho, že v některých zemích vzniklo centrálně plánované hospodářství a v jiných došlo k demokratizaci politického rozhodování, ale nikde obojí zároveň. Jak je to možné?
Mám jistou primitivní teorii: jakmile (skoro) všichni dostali volební právo, ukázalo se, že většina prostě centrálně plánovanou ekonomiku nechce, protože by byla spojena s pro ni nesnesitelným omezením osobní svobody. Namísto znárodnění všeho byly ovšem v důsledku všeobecného volebního práva zavedeny jiné metody, sloužící k řešení problému, kvůli němuž byl viktoriánský kapitalismus neudržitelný, které by v roce 1848 působily prakticky stejně revolučně jako to, co navrhoval Marx – masivní nárůst veřejného sektoru financovaného z daní a tvrdá regulace podnikání ve veřejném zájmu.
Nacismus a komunismus sovětského typu byly vedle liberální demokracie další dva režimy vzešlé z trosek viktoriánského kapitalismu. Oba byly nedemokratické, ale zato byly založené na centrálně plánovaném hospodářství. Sovětský komunismus si v tomhle kontextu zaslouží zvláštní pozornost, protože se na Marxe přímo odvolával.
Podle mě je klíč k pochopení sovětského systému v tom, že Lenin přinesl klíčovou změnu do Marxova plánu, protože “rozpoznal”, že mužici jsou moc hloupí na to, aby demokracie fungovala, a proto musejí být vedeni “intelektuálním předvojem”, tj. komunistickou stranou, která bude vládnout místo nich v neurčitě dlouhé první fázi revoluce. V souladu s tím nechal po svém puči rozehnat demokraticky zvolené ruské ústavodárné shromáždění a od té doby to byla základní filozofie všech sovětských vlád až po Gorbačova.
Leninův plán byl oproti původnímu Marxovu nápadu realističtější, protože už nezávisel na tom, že voliči se budou chovat způsobem, kterým se, jak se ukázalo, nikdy nechovají (všimněte si, že za Gorbačova se sovětský systém demokratizoval a zároveň rozpadl), ale současně tím byla otevřena přímá cesta ke gulagům, státem řízeným hladomorům a dalším atrakcím nefalšovaného sovětského komunismu. Jakmile totiž dospějete k tomu, že elita ví lépe, co je pro lidi dobré, než ti lidé sami, a pokud současně ta elita není zavázána nějakým systémem jako křesťanství, podle kterého se některé věci prostě nedělají, neexistuje zvěrstvo, které by nešlo obhájit ve jménu budování utopie.