Panu místostarostovi jde stručně řečeno o to, jestli je ve veřejném zájmu pronajmout budovu bývalé celnice soukromníkovi, který z ní udělal supermarket. Na to asi není zcela jednoznačná odpověď, pochopitelně je to lepší řešení, než ji nechat bez užitku chátrat, ale úplně jiná otázka je, zda by se nedala využít z hlediska veřejného zájmu nějak lépe. Původní otázka položená panem místostarostou je ovšem natolik důležitá, že by vskutku neměla zapadnout.
Veřejný zájem (někdy se také píše „obecný zájem“ což je totéž, respektive neznám případ, kde by to znamenalo něco jiného) je nesmírně důležitý právní pojem. Vyskytuje se v řadě našich zákonů, včetně dvou základních, Ústavy a Listiny základních práv a svobod. V Ústavě ho, pravda, nalezneme jen ve zmínce o tom, že „pro vyšetření věcí veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit komisi (…)“ (nepočítáme-li text slibu prezidenta a jinýcn ústavních činitelů, že budou svou funkci vykonávat „v zájmu všeho lidu“). V Listině se vyskytuje na několika místech, zdaleka nejdůležitější je, že ho Listina uvádí jako jeden z důvodů omezení vlastnického práva spolu se zákonem. Přesněji: omezení vlastnického práva musí mít oporu v zákoně a zároveň být ve veřejném zájmu. Nestačí tudíž, aby bylo pouze ve veřejném zájmu bez zákonné opory, nebo aby to bylo omezení dané zákonem, které však není ve veřejném zájmu. Termín veřejný zájem se vyskytuje ještě v řadě jiných zákonů, velice důležitý je § 2 odstavec 4 Správního řádu, v němž se píše, že „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem (…)“, což je princip, který by měl být vyjádřen mnohem důrazněji a nejlépe asi v Ústavě, že „orgány státní správy a samosprávy jsou při své činnosti povinny sledovat veřejný zájem“.
Definici veřejného zájmu však v žádném zákoně nenajdeme, dávala by totiž zhruba stejný smysl, jako definice „spravedlnosti“ nebo „krásy“. Jedno je ovšem jisté: veřejný zájem rozhodně není totožný se zájmem „všech“, „celé společnosti“, „všeho lidu“. To, co je v zájmu všech, není třeba prosazovat zákonem, protože se nenajde nikdo, před kým by to bylo třeba chránit. Tento fakt dodává pojmu veřejného zájmu jisté machiavellistické či hobbesovské ostří. Při rozhodování o tom, co je a co není ve veřejném zájmu, se pod uhlazeným a suchopárným úředním jazykem skrývá pochmurná zásada, že „zájem většiny má přednost před zájmem menšiny (nebo jednotlivce)“. Kvůli tomu tento pojem nemají rádi mnozí liberálně smýšlející lidé, kteří v něm vidí pouze zástěrku, pod níž politická reprezentace či státní byrokracie prosazuje své vlastní zájmy. Na této kritice je v mnoha situacích jistě mnoho pravdy, zejména „sedí“ na prosazování veřejného zájmu v zemích, které mají daleko k právnímu státu.
Přesto je poměrně spolehlivě možné určit alespoň, co ve veřejném zájmu není. Například pokud je vypsána jistá veřejná zakázka, může být sporné, zda je potřebná, ale sotva můžeme polemizovat o tom, že by měl být vybrán dodavatel, který chce za stejnou práci nejnižší cenu, a že pokud státní úředníci vyberou někoho jiného, jednají zjevně proti veřejnému zájmu. A i kdyby jinak dodrželi všechny zákony, jejich jednání je třeba považovat v takovém případě za protiprávní.
Podle toho, jakou úlohu přisuzují veřejnému zájmu, lze provést jistou, i když poněkud „esejistickou“ klasifikaci státních zřízení. Stát ve kterém má veřejný zájem absolutní přednost před zájmem soukromým, je státem totalitním. Naopak, zda je stát demokratický, nemá na postavení veřejného zájmu vliv, demokracie je „pouze“ způsob, kterým se státní orgány vytvářejí, to, jaké mají pravomoci je úplně jiná otázka. Stát ve kterém lze veřejný zájem prosazovat pouze v mezích zákonů, je stát právní. Některé orgány právního státu jsou povinny jednat ve veřejném zájmu, přitom ale jsou povinny ctít zásadu, platnou pro všechny státní orgány, totiž, že mohou dělat jen to, co jim zákon dovoluje. I kdyby se domnívaly, že nějaká činnost je ve veřejném zájmu, nemohou se do ní pustit, pokud jim to zákon nepovoluje. Veřejný zájem ovšem mohou přirozeně prosazovat i soukromé osoby, nejde ostatně o nic jiného než o zvláštní případ zájmu soukromého. Pro ty v právním státě platí opačná zásada, totiž, že mohou činit vše, co jim zákon nezakazuje. Ovšem ani ony nemohou při prosazování veřejného zájmu činit něco, co je zákonem zakázáno.
Prosazovámím a ochranou veřejného zájmu je v právním státě pověřena v prvé řadě moc výkonná, zatímco moc zákonodárná určuje, jak daleko při tom úřady smějí zajít. I parlamentní většina však při vytyčování těchto hranic musí respektovat základní práva a svobody. Jejich omezení ve veřejném zájmu je sice možné, ale jen do určité míry, a slovy Listiny, „musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu“. Tak například vyvlastnění je možné jen za náhradu, ačkoliv by mohlo být argumentováno, že pokud je, dejme tomu, stavba příslušné dálnice ve veřejném zájmu, poskytování náhrady majitelům vyvlastňovaných pozemků ji prodražuje, a tudíž je s veřejným zájmem v rozporu. Vskutku je tomu tak, jenže v právním státě nemá veřejný zájem automaticky převahu nad zájmem soukromým.
Někdy přirozeně nastane spor o to, nakolik je zásah do soukromých práv jednotlivce ospravedlnitelný tím, že se koná ve veřejném zájmu. Může přitom jít o zásah nejen ze strany státu, ale i ze strany soukromých osob. Typickým příkladem druhé situace byla diskuze o tzv. „náhubkovém zákoně“. Takovéto konflikty jsou z podstaty věci problémy politické, hranice mezi tím, co je a co což není přípustné ve veřejném zájmu, musí být vytyčena v prvé řadě zákonem, přičemž však činnost zákonodárce podléhá kontrole Ústavního soudu.