Pirátská strana namísto toho dává přednost výrazu „kopírovací monopol“. Dle pirátů:
„Kopírovací monopol je označení pro všechny zákony, kterými stát omezuje vaši svobodu využívat film, knížku, skladbu nebo jiný výtvor. Pokud si například v obchodě koupíte film, kopírovací monopol vám zakazuje zkopírovat ho známým, sdílet ho na Internetu nebo k němu napsat titulky.“
Podle pirátů stát vytváří monopol tím, že zakazuje volné kopírování, a označování tohoto monopolu za „duševní vlastnictví“ je propagandou zábavního průmyslu, „pokus přesvědčit důvěřivého čtenáře, že kniha, kterou si v obchodě koupí, mu vlastně vůbec nepatří.“
Samozřejmě, výraz „kopírovací monopol“ má k hodnotové neutralitě rovněž daleko. Pokud je tzv. duševní vlastnictví státem udělovaný monopol na šíření idejí, není veškeré soukromé vlastnictví státem udělovaný monopol na užívání konkrétních věcí?
Ano, takto je možné na vlastnické právo pohlížet, dokonce to je asi standardní marxistický pohled (asi: nejsem expert na marxismus). Nicméně to ilustruje zásadní problém s pirátským termínem, totiž, že označením duševního vlastnictví za kopírovací monopol se ve skutečnosti nevysvětluje jeho rozdíl oproti vlastnictví věcí, pouze se mu dodá negativní stigma, které si obvykle spojujeme se slovem „monopol“.
Pirátská alternativa termínu „duševní vlastnictví“ tedy pro mne není přesvědčivá. Ale to nic nemění na tom, že ani ten termín samotný mi nepřipadá vhodný. Dále se pokusím stručně načrtnout jakousi „střední cestu“, mezi klasickým a pirátským přístupem.
Jako duševní vlastnictví se označuje několik druhů práv – patenty, autorská práva, ochranné známky, někdy také obchodní tajemství.
Co mají tyto instituty společného s vlastnickým právem? Na první pohled to, že všechny vytvářejí jakési „vlastnické právo“ k idejím. Uvozovky proto, že myšlenky jako takové není třeba chránit zákonem, dokud zůstávají v mysli autora, nikdo mu je nemůže vzít. Teprve jejich vyjádření ve vnějším světě jsou předmětem právní ochrany. Tato vyjádření se zpravidla uskutečňují pomocí věcí, které samy mohou být předmětem vlastnického práva bez uvozovek – jako knihy, počítače, technické výkresy a podobně. K těmto věcem pak mají „duševní vlastníci“ práva, která omezují jejich „skutečné“ vlastníky, takže je jejich vlastnické právo oslabeno ve srovnání s vlastníky věcí na něž se práva „duševních vlastníků“ nevztahují. Například jako majitel můžete prodat své auto bez souhlasu výrobce, ale nemůžete prodat knihu, kterou vlastníte, bez souhlasu autora.
Z toho podle mého názoru vyplývá, že na otázku, k čemu je duševní vlastnictví dobré, nelze odpovědět poukazem na to, že je potřebné ze stejných důvodů jako soukromé vlastnictví obecně. Naopak argumenty pro duševní vlastnictví jsou vlastně argumenty pro omezení soukromého vlastnictví, podobně jako např. argumenty pro potřebnost daní. Mezi daněmi a duševním vlastnictvím je však zásadní rozdíl v tom, že daně znamenají omezení vlastníka ve prospěch státu, kdežto duševní vlastnictví je omezením vlastníka ve prospěch jiných soukromých osob (autora, vynálezce apod.).
Fakt, že „duševní vlastnictví“ není přirozeným rozšířením vlastnického práva na myšlenky, podle mého názoru značně oslabuje pozici jeho obhájců. Historická zkušenost ukazuje, že svobodná společnost se neobejde bez ochrany soukromého vlastnictví. Naproti tomu, „duševní vlastnictví“ zdaleka tak zásadní společenskou roli nemá. Z čehož nevyplývá, že by bylo k ničemu.
Také je třeba říci, že jednotlivé druhy práv, dnes souhrnně označované jako duševní vlastnictví, byly vytvořeny relativně nedávno (před pár stoletími) v západní právní kultuře, zatímco vlastnická práva mají za sebou tisíciletou historii v různých civilizacích.
Argumenty pro a proti duševnímu vlastnictví se dělí na etické – je správné poskytovat právní ochranu tvůrcům? – a utilitární – je to společensky prospěšné? – přičemž druhý typ argumentů na první pohled vypadá solidněji, „vědečtěji“ , ale vzhledem k praktickým obtížím s měřením užitku z duševního vlastnictví jsou ve skutečnosti dosti spekulativní.
Spíše než uvažovat o duševním vlastnictví paušálně jako o jednotné kategorii má smysl se podívat na jednotlivé, dosti odlišné druhy práv takto označované a zjistit, zda je jejich ochrana odůvodněná. Vezměme to od „nejslabších“ typů ochrany k „nejsilnějším“.
Obchodní tajemství – Obchodní tajemství se z ostatních typů duševního vlastnictví trochu vymyká svou konceptuální jednoduchostí – stručně řečeno, jde o něco podobného jako státní tajemství, až na to, že při jeho vyzrazení není ohrožena národní bezpečnost, ale zisk podniku. Společenská prospěšnost zvláštní právní ochrany obchodního tajemství je patrně v tom, že snižuje náklady podniků na ochranu před jeho „vynesením“ – pokud k němu už dojde, mohou se domoci kompenzace, tudíž lze šetřit na drahých bezpečnostních opatřeních. Naopak „obětí“ ochrany obchodního tajemství jsou konkurenční podniky, kterým ztěžuje práci s vnitřními informacemi od konkurence. Zdá se mi, že užitečnost ochrany obchodního tajemství je zřejmá, jelikož přispívá k férovosti hospodářské soutěže a k tomu, aby se méně podobala „boji o kořist“ a více konstruktivní soutěži v inovacích.
Ochranné známky apod. – Ochranná známka je striktně vzato jen to, co je registrováno ve veřejném seznamu vedeném příslušným úřadem, ale zde mám na mysli širší kategorii označení, log apod., která nelze volně kopírovat. Zde se mi zdá jasné jasné, že tato ochrana slouží nejen férovosti hospodářské soutěže, ale také spotřebitelům, aby nebyli klamání falešnými označeními.
Autorská práva – nejznámější druh „duševního vlastnictví“ slouží ochraně autorů uměleckých děl, počítačových programů a částečně vědců a jejich dědiců po určitou dobu od smrti autora (u nás zpravidla 70 let).Jeho jádrem je výrazné omezení práv vlastníka originálu nebo kopie díla ve prospěch autora. Autorské právo také zprostředkovaně, ale velmi významně slouží korporacím, které autorská díla prodávají – v případě softwaru v zásadě vydavatelské společnosti obvykle jsou jeho autory, ale v případě uměleckých děl ani náhodou. Autorské právo je jak známo oblastí o kterou se vede velký boj mezi zmiňovanými korporacemi a uživateli, kteří za tato autorská díla nechtějí platit. V rámci tohoto boje se vydavatelské společnosti za pomoci armád lobbistů pokoušejí přesvědčit zákonodárce všude po světě, aby zavedli drakonické tresty pro neplatiče a přinutili každého, kdo má přístup do domu příslušného delikventa, stát se nedobrovolným nejen práskačem, ale přímo policejním agentem aktivně pátrajícím po podezřelém materiálu (pouze to dělají ve virtuálním prostoru, kde to nevypadá tak blbě).
Z právního hlediska je jádrem sporu problém toho, jak rozsáhlým omezením by měli být majitelé kopií podrobeni, a jaká omezení mají dopadat na třetí osoby, umožňující svými aktivitami šíření autorských děl, jako jsou například majitelé sdílecích systémů (např. Youtube). Odpověď ze strany vydavatelů na obě otázky je standardně taková, že omezení by měla být co největší. Odpověď Pirátské strany je „Pro podporu nové tvorby a veřejné dostupnosti informací je třeba remixování a nekomerční kopírování povolit okamžitě a komerční kopírovací monopol zkrátit na 5 až 10 let od zveřejnění.„
Jaký je účel autorskoprávní ochrany? Nejjednoduší odpověď je zřejmě taková, že má bránit tomu, aby někdo parazitovat na invenci autora a tím ho připravoval o výdělek. S tím jde ruku v ruce argument, že pokud by byla ochrana zrušena, kreativní tvorba by výrazně poklesla.
To dává zajisté smysl. Jak by vypadal svět, pokud by žádná ochrana neexistovala? Pokud jde o umělecká díla, můžeme si o tom učinit jistou představu ze staletí, v nichž autorské právo neexistovalo a umělci byly odkázáni na nejistou libovůli mecenášů, což nijak nepřispívalo kvalitě a nezávislosti tvorby (proč myslíte, že tolik velkých uměleckých děl minulosti oslavuje tehdejší mocné?). S tím souvisí i často opomíjená funkce autorského práva, totiž ta, že chrání autory před zvůlí vydavatelských korporací tím, že vylepšuje jejich vyjednávací pozici. Pokud jde o software, historický příklad k dispozici nemáme, ale jelikož obchodní model jeho výrobců je většinou na autorských právech postaven, při jejich zrušení lze očekávat pokles produkce doprovázený navíc vymýšlením sofistikovaných opatření zabraňujících kopírování i na úkor uživatelského komfortu.
Samozřejmě, z toho, že autorské právo jako celek dává smysl, ještě nevyplývá, že jeho dnešní podoba je v pořádku. Jsou přinejmenším tři oblasti, kolem nichž se soustřeďuje spor a v nichž se zdá být přehnaně restriktivní.
První z nich je zákaz nekomerčního šíření. Argument proti volnému šíření autorských děl je ten, že autor „by měl“ dostat zaplaceno za každé užití svého díla, pokud se toho sám nevzdá. Ale proč? Jde o podstatně kontroverznější názor, než že nikomu by nemělo být dovoleno vydělávat prodejem kopií na úkor autora. Pokud jde o to, jak by povolení nekomerčního sdílení ovlivnilo produkci autorských děl, o tom již máme jistou představu ze zkušenosti – v oblasti hudby a filmů autorskoprávní ochrana před volným šířením totálně zkolabovala. Nezdá se, že by to vedlo ke zničení těchto uměleckých oborů, a co víc, pokud jde o hudební průmysl, zasažený nejhůře, zdá se, že katastrofa dopadla na nahrávací společnosti aniž by nějak výrazně postihla autory. Na druhou stranu, v oblasti softwaru se podmínky pro jeho ilegální šíření od dob třiapůlpacových disket (pamatujete?) viditelně ztížily. A zdá se mi, že povolení nekomerčního šíření softwaru by vskutku mohlo vést k dosti katastrofálním dopadům pro autory – software , narozdíl od uměleckých a akademických děl, je pracovní nástroj, s jehož pomocí uživatelé vydělávají peníze. Racionální chování je pro uživatele softwaru snížit svoje výrobní náklady na minimum a všechno, co je povolené nebo snadno dostupné, si stáhnout zadarmo, což spouští zkázonosnou dynamiku, protože pokud by byla legální možnost získat software zadarmo, podniky, které by za něj přesto platity, by utrpěly značné ztráty, které by je mohly vytlačit z trhu, takže by nakonec nezbyli žádní platící zákazníci softwarovým společnostem a ty by tím pádem zkrachovaly..
Druhá oblast, v níž se autorskoprávní ochrana zdá přehnaně restriktivní, je to, že třetí osoby jsou nuceny dělat „policajta“ a aktivně pátrat po narušitelích autorských práv, což se vydavatelská lobby snaží podepřít tvrdými sankcemi, jako u zatím neúspěšných amerických návrhá zákonů SOPA a PIPA.
A konečně třetí problematickou oblastí je to, že ochrana trvá velice dlouho – u nás obvykle 70 let od smrti autora. V americkém Kongresu si prodloužení ochrany na takto dlouhou dobu (v některých případech ještě delší) prolobovala společnost Disney, které se blížilo datum vypršení práv k jistému důležitému dílu (vděční voliči zákon neoficiálně pojmenovali Mickey Mouse Protection Act ).
Patenty – Průmyslové patenty představují nejsilnější formu duševního vlastnictví. Předmětem ochrany je řešení technického problému, k němuž v principu může dospět více lidí nezávisle na sobě (narozdíl od autorského díla, které je ze své podstaty jedinečné). Patent získává ten, kdo se s řešením přihlásí jako první na patentový úřad (tedy ne ten, kdy jej jako první objeví). Patenty jsou časově omezené a platí se za ně, po dobu jejich účinnosti není možné technické řešení využívat bez licence od „majitele patentu“.
V patentech se točí obrovské peníze, ovšem smysl jejich ochrany je nejpochybnější ze všech typů duševního vlastnictví – má být údajně v tom, že povzbuzují podniky k inovacím a současně je motivují k tomu, aby své inovace neutajovaly a tak aby se po uplynutí doby patentové ochrany staly přístupné každému.
U patentů dochází k tomu, že se v jejich prospěch argumentuje prakticky jen společenským prospěchem, nikoliv tím, že by bylo správné aby se majitel patentu těšil ochraně. Na tom, že někdo nezávisle objeví stejné technické řešení jako první vynálezce, je stěží něco parazitického. Patenty tak představují zásah do hospodářské soutěže a vlastnických práv, který je odůvodňován jejich údajnou společenskou prospěšností, jež je však značně nejistá. Spolehlivé údaje o tom, že by patenty přinášeli více prospěchu než nákladů, prostě neexistují, pouze dohady. Co je nicméně zřejmé, je to, že existence patentů zvýhodňuje velké podniky na úkor malých, které si nemohou dovolit projít náročnou procedurou jejich získání, a taká ztěžují vstup do odvětví novým podnikům. Dle jisté studie, pokud se v odvětví zvýší počet patentů o 10%, vstup nových podniků se může snížit zhruba o 8 %.
h/t David Antoš