Ústav pro studium totalitních režimů je instituce, která byla zřízena zákonem v době Topolánkovy vlády. Její zřízení bylo politicky kontroverzní, opozice tento zákon dokonce (neúspěšně) napadla u Ústavního soudu. Dohled nad činností Ústavu vykonává správní rada, volená Senátem. Jelikož máme levicový Senát, do rady byly přirozeně zvoleni členové s více „levicovými“, tj. k současnému fungování Ústavu kritičtějšími názory, což vede k oživení kontroverze.
Věcná debata na toto téma je krajně obtížná, protože pro většinu lidí, kteří se o ně zajímají, včetně mě, jde o velmi emotivní záležitost. Ze strany „pravicového“ tábora jsou emoce motivovány tím, že máme pocit, že „levice“ svým postojem znevažuje utrpení obětí komunistického režimu. Ze strany „levice“ jsou emoce motivovány asi obavami, že postoj „pravice“ posiluje politické síly, které napomáhají současnému a budoucímu utrpení sociálně slabých, čili obětí současného režimu.
Emoce by ovšem neměly zastínit argumenty. Upřímně řečeno, vzhledem ke svému primitivnímu myšlení shledávám krajně obtížným levicové argumenty pochopit, a občas mám pocit, že každý mluvíme jiným jazykem. Proto se nepochybně níže dopustím řady nepřesností a dezinterpretací, za něž se předem omlouvám, na vině je pouze moje ignorance. Níže jsem každopádně shromáždil hlavní levicové argumenty proti činnosti Ústavu, které, až na ten poslední, shledávám krajně nepřesvědčivými.
Začněme od Patrika Eichlera, který neprosazuje zrušení Ústavu, ale jen změnu jeho poslání. Na jeho současném fungování mu vadí, zjednodušeně řečeno, že jeho prostřednictvím stát oficiálně prosazuje takovou interpretaci dějin, která posiluje pozici pravice ve společnosti (což jsou hned dva hříchy Ústavu v jednom – 1) oficiálnost, a za 2) pravicovost), a za 3) že Ústav se jednostranně zaměřuje na negativní stránky minulého režimu a opomíjí jeho stránky pozitivní, jako je rozšíření dostupnosti lékařské péče a veřejné dopravy v 50. letech (tj. stručně řečeno o zvýšení materiálního životního standardu). Další levicové argumenty lze nalézt mj. v článku Jaroslava Spurného v Respektu, kde je citován člen rady Ústavu Michal Uhl, kterému se nelíbí 4) název Ústavu, jelikož označení totalitní se dle něj nehodí pro označení celé epochy komunistického režimu, a stejně tak se mu nelíbí názor ředitele Hermana, který označuje za totalitní i 60. léta, což je podle Uhla legitimní důvod k jeho odvolání. Dále zde máme argument Jaroslava Bicana, podle kterého Ústav 5) nesplňuje definici vědeckého pracoviště, jelikož je jeho úkolem prosazovat jedno konkrétní, na morálním odsouzení založené pojetí minulosti. Konečně jako poslední uvádím argument Jiřího Gutha z článku v Lidových novinách nazvaném „A co když to jde dělat za stejné peníze lépe?“ z 26.2., dle kterého je Ústav 6) špatně spravován a neprodukuje odpovídající výsledky.
1) Oficiálnost Ústavu
Šířit oficiální, státem sankcionované pojetí dějin je samozřejmě špatně. To dělali komunisté. Ale otázkou je, šíří Ústav nějakou ucelenou koncepci historie? Jeho zákonem určeným posláním je zkoumat určitou výseč historických událostí, na jejichž důkladném poznání je, podle názoru zákonodárce, který naprosto sdílím, zvýšený veřejný zájem. Touto výsečí je, zjednodušeně řečeno, výzkum zločinů nacistického a komunistického režimu, mechanismů, kterými se tyto režimu udržovaly u moci, a odboje proti těmto režimům. Ústav přitom nikomu nezakazuje, aby se věnoval výzkumu jiných aspektů historie, třeba výzkumu každodenního života dělníků na Ostravsku za komunismu (jak to po Ústavu požaduje v Respektu člen jeho rady Lukáš Jelínek). Pochopitelně ústavně zakotvená svoboda vědeckého bádání neznamená, že má stát povinnost financovat každý vědecký záměr (na čemž ztroskotal můj kariérní plán živit se výzkumem hyperpohonu). To je život.
2) Posilování pravice ve společnosti
Tento argument je kouzelný: připomínání zločinů komunismu posiluje pravici, tudíž levicový intelektuál navrhujařešení – je třeba si je připomínat méně. Že by to svědčilo o tom, že v české levici je cosi shnilého, o nápravu čehož by měli usilovat, je myšlenka levicovým intelektuálům povětšinou cizí.
Jde o specifickou formu z širší skupiny argumentů, podle kterých je česká společnost v zajetí pravicové ideologie primitivního antikomunismu, jehož šíření je Ústav epicentrem a který znemožňuje levici se politicky prosadit.
Je pravda, že pravice pravidelně a efektivně používá antikomunismus jako zbraň ve volební kampani. Je to legitimní součást politického boje, nebo špinavý trik? Zdá se mi, že je třeba opatrně odlišovat mezi dvěma situacemi.
Někdy pravicové strany pouze říkají, že pokud ČSSD a KSČM budou mít většinu ve Sněmovně, bude sestavena vláda, která se bude opírat o podporu těchto stran. Osobně se, jakožto příznivec milé politické filozofie jistého florentského diplomata domnívám, že hlavním úkolem politické strany je prosazovat v rámci pravidel politické soutěže (pokud jsou) svůj program, který logicky považuje za nejlepší pro zemi. Pokud se ČSSD domnívá, že svůj program nejlépe prosadí ve spolupráci s KSČM (což je nejspíš pravda, rozhodně pokud se malé strany nedostanou do Sněmovny), má nepochybně právo a snad dokonce povinnost vůči svým voličům s komunisty spolupracovat. Na druhou stranu jsem si vědom, že mnoho voličů to vidí jinak a spolupráci mezi ČSSD a KSČM pokládá za morálně nepřijatelnou. Je pak zcela legitimní, pokud pravicové strany toho využívají ve volební kampani tak, že pravdivě upozorňují tyto voliče, že sestavení vlády podporované KSČM je v případě rudooražové většiny velmi pravděpodobné. Levicoví intelektuálové mají sklony si vysvětlovat odpor ke spojenectví mezi ČSSD a KSČM tím, že pravice voličům vymyla mozky. S podobně brilantní logikou je však možno dospět k závěrům, že levice voličům vymývá mozky, aby si mysleli, že stát se má starat o chudé, když správným řešením problému chudoby je nechat je umřít hlady na ulici. Prohlašovat, že lidé zastávají politické názory, s nimiž nesouhlasím, kvůli tomu, že byli podrobeni brainwashingu, je prostě projev hulvátství a nic víc.
Ovšem také je pravda, že se dosti pravidelně odvozuje, že jakákoliv socialistická či podle potřeby i liberální nebo konzervativní politika (třeba zrovnoprávnění živnostníků a zaměstnanců v oblasti daňových odvodů) je znamením blížící se komunistické totality, což je očividně demagogie a levice to krizuje zcela právem.
Ovšem je samozřejmě nesmysl, že by antikomunismus znemožnoval levici se ve společnosti prosadit. Je to její strukturální nevýhoda, ale podobně pravicové strany mají strukturální nevýhodu třeba v tom, že zaměstnanců je víc než živnostníků. Politická soutěž spočívá v tom, že jednotlivé strany mají vzájemně se kompenzující slabá místa a naopak výhody. A nevýhody takové ČSSD rozhodně v Česku nejsou fatální, když je součástí vládních koalic ve všech krajích a nejpravděpodobnějším kandidátem na sestavení příští vlády. Už osm let tu ostatně vládla.
3) Zvýšení materiálního životního standardu jako opomíjená zásluha minulého režimu
To je součástí argumentu, že Ústav se nezabývá pozitivními stránkami minulého režimu stejně jako jeho stránkami negativními. Jak už bylo uvedeno výše, je to proto, že zákonodárci správně usoudili, že zkoumání negativních stránek minulého režimu má vyšší prioritu. Vedle toho je však třeba polemizovat i s názorem, že zvýšení životní úrovně bylo zásluhou komunistického režimu.
Je nepochybně pravda, že materiální životní standard průměrného obyvatele českých zemí se mezi léty 1948 -1989 značně zvýšil. Lze to však označit za zásluhu komunistického režimu? Představme si kontrafaktuální situaci, v níž by se komunisty podařilo v roce 1948 odstavit od moci. Nejpravděpodobnější je, že ČR by se pak vyvíjela zhruba podobným směrem, jako jí podobné země, ve kterých se komunisté k moci nedostali, to znamená především západní Německo a Rakousko, ve kterých byl v roce 1989 životní standard podstatně vyšší než v komunistickém Československu (a je pořád). Spíše tedy se dá říci, že komunisté okradli občany ČR o prosperitu. Naštěstí na rozdíl od takové Severní Koreje je neokradli zas až tak moc. Což je koneckonců jistá „zásluha“.
4) Nevědeckost Ústavu
Představa, že Ústav je nevědecká instituce, protože má předem určeno určité poslání, je, když se nad ní zamyslíme, úplně absurdní. Stát bezpochyby může zadat vědcům úkol, jehož cílem je něco jiného než rozšíření vědeckého poznání. Může jim zadat, aby vyrobili atomovou bombu, protože potřebuje vyhrát válku. Může jim zadat, aby objevili lék na rakovinu. A také jim může zadat, aby důkladně prozkoumaly zločiny spáchané exponenty minulého režimu, protože chce aby byla jeho obětem prokázána náležitá úcta a pachatelé aby byly v rámci možností přivedeni ke spravedlnosti. Ve všech těchto případech věda slouží jako nástroj k dosažení něčeho, co není „čistě vědecký cíl“, což nemění nic na faktu, že jako prostředek ke splnění úkolu je používána vědecká činnost.
Ostatně, ve skutečnosti je úplně irelevantní, zda je Ústav vědecká instituce. Pokud to je nevědecká instituce, která zaměstnává vědce a slouží veřejnému zájmu, tak je všechno v pořádku. Pokud to naopak je vědecká instituce, která veřejnému zájmu neslouží, tak je třeba ji zrušit. Být (ne)vědecký není samo o sobě nic dobrého ani špatného.
5) Chybný název Ústavu
Wikipedia velmi výstižně poznamenává, že „koncept (totalitarianismu) se stal prominentním v západním antikomunistickém politickém diskurzu v době Studené války, za účelem zdůraznění údajných podobností mezi nacistickým Německem a dalšími fašistickými režimy na jedné straně a sovětským komunismem na straně druhé.“ a popisuje jeho genezi a vývoj.
Gerge Orwell, anglický levicový spisovatel, sehrál zásadní úlohu v rozšíření představy o řadě společných rysů nacistického a sovětského režimu mezi západní veřejnost po 2. světové válce. Nešlo tedy od počátku o exaktně vymezený odborný termín, ale o pojem z politické filozofie, silně hodnotově zabarvený a poněkud vágní, který měl zdůraznit podobnost mezi nacistickým a sovětským imperiálním projektem. Argument levice, že normalizační režim nebyl totalitní, tak vychází z toho, že politologie tento pojem převzala a údajně přesně definovala, a to takovým způsobem, že do něj normalizační režim nespadá. Nejsem kvalifikován k posouzení stavu politologie, ale je evidentní, že pojem je v zákoně o zřízení Ústavu užíván ve starším významu.
Jakožto právník nemohu souhlasit s názorem o neužitečnosti neurčitých filozofických hodnotově zabarvených pojmů, jako je totalitarismus, protože celý náš právní řád se točí okolo takových pojmů, převzatých z politické filozofie – spravedlivý proces, dobré mravy, veřejný zájem atd. A je to nevyhnutelné. Pojem totalitního režimu je užitečný, protože zdůrazňuje jisté zásadní společné rysy mezi nacistickým a sovětským režimem, které sdílel i režim normalizační, ač ne v takové míře jako režim v 50. letech, a které dnešní režim postrádá.
Tím nemá být řečeno, že dnešní režim nemá vůbec žádné společné rysy s nacistickým Německem. Lidé stále jezdí v autech a kupují zeleninu, což se dělo již za Třetí říše. S lidmi je stále leckdy zacházeno nespravedlivě a krutě. Ale podobnost současného režimu Třetí říši je mnohem menší než podobnost sovětského režimu (včetně normalizačního) Třetí říši.
Problém s názvem Ústavu lze ovšem vyřešit velmi jednoduše – je možné ho přejmenovat např. na Ústav pro studium nacistického a komunistického režimu, aniž by se cokoliv změnllo na jeho poslání (h/t Radovan Lovčí). Nechápu, proč to žádný levicový intelektuál, který považuje za hlavní problém s Ústavem jeho název, již dávno nenavrhl.
6) Špatné vedení Ústavu
Tento argument spočívá na tom, že Ústav živený z peněz daňových poplatníků neodvádí společnosti odpovídající hodnotu, jelikož je veden nekompetentně. K tomu se nemohu příliš vyjadřovat, jelikož situaci uvnitř dost dobře neznám. Některé věci, které se dočítám, valnou důvěru ve správu Ústavu nevzbuzují, na druhou stranu se nezdá, že by svou dysfunkčností nějak výrazně vybočoval ze standardu českého veřejného sektoru. Existující problémy, pokud jsou skutečně vážné, je samozřejmě třeba řešit, nikoliv ovšem zrušením ani změnou poslání Ústavu, ale naopak opatřeními směřujícími k tomu, aby Ústav své poslání plnil důsledněji.
Update:
Opravil jsem chybný název článku J. Gutha