Začnu trochu ze široka. Také máte pocit, že naše státní instituce, samosprávné instituce, státní podniky a vůbec celý veřejný sektor je jedna obrovská přehlídka neefektivity, plýtvání, klientelismu, rozkrádání a korupce? Vítejte v klubu. Zdá se, že na tomto přesvědčení panuje mezi českými voliči konsenzus napříč politickým spektrem. Proč jsou veřejné instituce v tak žalostném stavu, je zřejmé: takhle jsme je převzali z minulého režimu, a jejich vylepšování naráží na značné obtíže a postupuje jemně řečeno pomalu. Navíc mnohá zlepšení, kterých bylo přece jen dosaženo, se podařilo prosadit hlavně proto, že bez nich by nás nevzali do EU. Tomuhle stavu se říká postkomunismus. Nejpodstatnější otázkou podle mého názoru není, zda nás hrozí, či nehrozí přivést k nějakému druhu rozpočtové katastrofy (což se stalo v Maďarsku i jinde), ale jak ho změnit. I kdyby byl finančně udržitelný navěky, k jeho udržování není důvod, protože v podstatě nikomu jako celek nevyhovuje. Jak je tedy možné, že naše, už 20 let demokraticky volená, politická reprezentace s tím dosud nic moc neudělala?
Naše země má relativně stabilní politický systém se dvěma dominantními stranami a řadou stran menších. Ve všech volbách do Poslanecké sněmovny od vzniku České republiky získaly nejvíc hlasů ODS a ČSSD. Mnozí s tím asi nebudou souhlasit, ale tato stabilita má řadu výhod, zvlášť když obě hlavní strany sdílejí jistou základní oddanost principům liberální demokracie. Chaos panující v některých jiných postkomunistických státech je varující. Existence dvou silných stran je hrází proti populismu (samozřejmě jen do té míry, do jaké jsou samotné dominantní strany vůči populismu odolné). Populisté těží ze slabosti nepopulistických politiků, není pro ně nikterak snadné prosadit se proti silným a etablovaným stranám. Samozřejmě, Věci Veřejné jsou přímo učebnicovým příkladem populistické strany, ale jejich výsledek v posledních volbách do PS nijak zvlášť nepřekračuje to, čeho jsou strany tohoto typu schopny dosáhnout i v „neposkomunistických“ zemích, a komunální volby pro ně skončily katastrofou.
Jakkoli však má systém dvou dominantních stran výhodu v tom, že zabraňuje nejhoršímu, jeho odvrácenou stranou je malá pravděpodobnost, že se některá z nich „sama od sebe“ (tj. pokud k tomu nebude dotlačena), pustí do nějaké rozsáhlejší nápravy neuspokojivých poměrů ve veřejném sektoru.
Ačkoliv totiž s celkovým stavem veřejných záležitostí panuje všeobecná nespokojenost, v zásadě každá dílčí neefektivita existuje proto, že vyhovuje určité zájmové skupině, odhodlané bránit své pozice. K tomu přistupuje tradiční český skepticismus ohledně motivů „těch nahoře“ – všichni přece víme, že pokud politici o něco usilují, jde jim zásadně o koryta, lepší fungování státu je nezajímá. Takže vláda, která by se pustila do rozsáhlejších reforem, se nevyhnutelně setká se značným odporem těch, jejichž zájmů se tyto reformy dotknou, a s nevelkou podporou těch, kteří by z nich v případě úspěchu mohli profitovat.
Proto je nepravděpodobné, že by se jedna z hlavních stran sama od sebe pustila do reforem narušujích neuspokojivý status quo, zvlášť když jádro jejich programů leží v podstatě mimo oblast zlepšování veřejných služeb – u ČSSD v ochraně zaměstnanců a obecně sociálně slabých, U ODS v obraně svobodného trhu a také v antikomunismu.
Pokud by se ovšem nějaká nová strana rozhodla narušit hegemonii stran etablovaných, kromě z dlouhodobého hlediska nepříliš perspektivního uchýlení se k populistickým slibům jí v podstatě nezbývá nic jiného než zaměřit se na reformu veřejných institucí. Přesně to samozřejmě dělá TOP 09. Předtím se o to pokoušelo několik jiných stran, které byly v zásadě dosti neúspěšné, a rozmanité důvody jejich neúspěchů lze z větší části shrnout do kolonky „organizační neschopnost“. Miroslav Kalousek, ať už má jakékoliv jiné vlastnosti, nedostatkem organizačních schopností rozhodně netrpí, což dokazuje mimo jiné to, že strana, kterou vybudoval prakticky z ničeho, už za tu krátkou dobu, co existuje, dosáhla podstatně větších úspěchů než její předchůdci s podobnou cílovou skupinou voličů, a zatím nejeví tendenci se rozpadnout.
Užitečnost TOP 09 ovšem nespočívá v tom, že usiluje vylepšení veřejných služeb kvůli přirozené dobrotě svých předáků, morálně převyšujících padouchy stojící v čele ODS a ČSSD. Ale, narozdíl od obou hlavních stran, je v životním zájmu TOP 09 o reformy usilovat, a nejen usilovat, ale být v nich úspěšní, protože jinak tu stranu nikdo volit nebude.
V tomto světle je třeba podle mého názoru pohlížet i na momentální Kalouskovo tažení proti daňovým únikům. Spousta lidí s tradičním českým cynismem poznamenává, že mu jde jen o politické body. Tahle výčitka je ovšem poněkud mimo mísu, dokonce i kdyby byla pravdivá. Dovolím si použít poněkud drsné a aktuální přirovnání: jak víme, zda lybijští vojáci, kteří odmítli střílet na své spolubčany a přešli na stranu vzbouřenců, tak učinili, protože se to příčilo jejich svědomí, nebo spíš protože neměli chuť zůstávat na palubě Titaniku, jemuž se vládnoucí režim v Lybii čím dál tím víc podobá? No, nevíme.
Lidé jsou složití, a k zásadním rozhodnutím často dospívají na základě složité spleti ušlechtilých i egoistických důvodů, přičemž do hlav jim nevidíme. Podstatnější než motivace je výsledek jejich konání. Výsledkem přeběhnutí lybijských vojáků jsou zachráněné lidské životy. Výsledkem kontrol prováděných ministerstvem může být odhalení řady „nestandardních zlodějen“, a to se počítá.
Narozdíl od boje s daňovými úniky je většina reforem prosazovaných TOP 09 vysoce kontroverzní, a mnozí by je jistě označili za změny k horšímu. Ovšem přínos té strany spočívá ještě v něčem jiném – v tom, že je pouhou svou přítomností schopna ovlivnit chování zavedených stran. Nebýt Miroslava Kalouska, dnes by nám vládla s největší pravděpodobností velká koalice ČSSD a ODS, anebo menšinová vláda ČSSD podporovaná komunisty. Nejsem nijak nadšeným příznivcem Nečasovi vlády, ale přesto ji považuji za jasně lepší variantu než obě tyhle.
Vliv TOP 09 na ODS by měl být teoreticky značně pozitivní, jelikož tyto strany si přímo konkurují v boji o voliče, a Kalouskova strana bezprostředně ohrožuje postavení ODS jako nejsilnější pravicové strany: ve snaze učinit se atraktivnější by se ODS měla oprostit od toho, co ji v očích voličů nejvíc poškozuje, což znamená především zbavit se tak řečených „kmotrů“. Bohužel strana Petra Nečase zatím projevuje vůči jakýmkoliv změnám tohoto typu dosti sebevražednou rezistenci.
Poněkud paradoxně to tak vypadá, že větší „očistný vliv“ měla TOP 09 zatím na ČSSD. Nebýt Kalouskovy strany, těžko by dnes byl Jiří Dientsbier „odhalen“ jako nová naděje sociálních demokratů na čistou politiku.
V obecnější rovině lze říci, že pro sociální demokraty je značně nepohodlné prezentovat se jako strana hájící proti reformám Nečasovy vlády, umožněným (ty reformy i ta vláda), existencí TOP 09, status quo, protože současný stav, pokud jde o veřejné služby, nikdo zachovat nechce, a nejméně ze všech tradiční levicový voliči, kteří se vyznačují hlubokou nespokojeností s „posametovým“ vývojem naší země. Dokud status quo nikdo významný seriózně neohrožoval, sociální demokraté mohli poukazovat na to, že to jsou ti druzí, kteří brání ve změnách a hájí „mafiánský kapitalismus“. Tahle doba ovšem skončila. Sociální demokraté se musejí rozhodnout, zda budou konzervativně hájit stav, ve kterém se české veřejné instituce nacházely před nástupem Nečasovi vlády, nebo zda přijdou s alternativním programem reforem.