1) Nejvyšší soud rozhodl, že obvinění exposlanci jsou podle Ústavy chráněni imunitou. Jak je to možné? Není Nejvyšší soud instance, ke které se případy dostávají až po dlouhé době po několika odvoláních? A není výklad Ústavy doménou Ústavního soudu?
V trestním řízení je Nejvyšší soud třetí, mimořádnou soudní instancí. Nicméně vedle toho má nezávisle na normálním postupu řízení pravomoc rozhodovat o tom, do jaké míry jsou z pravomoci soudů vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva (vedle poslanců mají imunitu také cizí diplomaté). Píše se to v § 10 trestního řádu.
Ústavní soud není jediný, který je pověřen výkladem Ústavy. Ve skutečnosti je o otázkách ústavního práva povinen rozhodovat každý soud, pokud před ním v konkrétním případě vyvstanou. Jelikož zákon svěřuje Nejvyššímu soudu pravomoc rozhodovat o poslanecké imunitě, která je upravena v Ústavě, implicitně mu tím svěřuje pravomoc v této záležitosti vykládat Ústavu.
2) Jak máme rozumět rozhodnutí Nejvyššího soudu? Rozhodl, že to co exposlanci spáchali, není korupce, nebo rozhodl, že poslanci jsou imunitou chráněni před tím, aby byli trestáni za korupci? Nebo snad rozhodl, že poslanci jsou imunitou chráněni, dokud své korupční jednání odbývají v prostorách Poslanecké Sněmovny?
Usnesení Nejvyššího soudu je bohužel poněkud neurčité, na některé zásadní právní otázky s případem spojené nedává jednoznačnou odpověď. Dojem, že Nejvyšší soud umožnil páchání trestných činů v prostorách Poslanecké Sněmovny nejspíše vznikl v důsledku jedné nešťastně zformulované a z kontextu vytržené věty z usnesení, a pravděpodobně nejde o skutečný právní názor soudu. V kontextu této věty je zřejmé, že se jí Nejvyšší soud odkázal na usnesení v případu Víta Bárty, v němž uvedl, že poslance nelze postihovat za nabídnutí úplatku v rámci projevu na poslaneckém klubu (klub je poslanecká frakce, obvykle složená z poslanců téže strany – např. poslanecký klub ODS, poslanecký klub ČSSD atd. – které jednací řád Sněmovny přiznává jistá práva v průběhu jednání Sněmovny). Jelikož poslanecký klub je dle názoru Nejvyššího soudu orgán Sněmovny (což není výslovně řečeno v Ústavě ani v jednacím řádu) a za projev v orgánu Sněmovny nelze poslance trestat podle Nejvyššího soudu Bártu nebylo možné potrestat za to, že při svém projevu na tomto klubu nabízel svým kolegům finanční asistenci. Usnesení o Bártovi ovšem nemluví o tom, že by nešlo poslance stíhat, pokud např. přijímají úplatky ve své kanceláři ve Sněmovně.
Nejvyšší soud v zásadě rozhodl, že vzdání se mandátu poslance je projev ve Sněmovně, za který ho nelze stíhat. Není však zřejmé, jestli lze problém vyřešit pouhou změnou formulace obvinění (asi ne), či jestli jsou třeba další důkazy, nebo jestli je podle názoru soudu poslanec nestíhatelný za to, že se nechal uplatit, aby rezignoval, nebo dokonce zda je poslanec nestíhatelný za přijetí úplatku výměnou za jakýkoliv projev či hlasování ve Sněmovně.
3) Někteří komentátoři a právníci vyjadřovali názor, že jednání, ze kterého byli poslanci obviněni, není trestným činem. Zřejmě nikdo se ale nedomníval, že se na něj vztahuje imunita. Je tedy otázka trestnosti jednání exposlanců striktně oddělená od otázky imunity?
V abstraktní rovině představují imunita a trestnost jednání poslanců dvě rozdílné otázky, ale v konkrétním případě, kdy jsou poslanci obviněni z jednání, jehož se dopustili v souvislosti s výkonem své funkce a jehož trestnost je sporná, se vzájemně překrývají.
Je zřejmé, že Nejvyšší soud nemůže v rámci rozhodování o uplatnění imunity přezkoumávat důkazy, to přísluší soudu, který kauzu řeší v první instanci (v tomto případě okresní soud v Ostravě). To znamená, že Nejvyšší soud by měl vycházet z toho, že všechno, co o jednání poslanců tvrdí státní zástupce, je pravda. Ovšem těžko lze po něm požadovat, aby byl vázán i právním posouzením provedeným státním zástupcem. Jinými slovy, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že jednání, které státní zástupce popisuje v obvinění, vůbec nesplňuje znaky trestného činu, a přitom jde o jednání, které souvisí s projevem poslance ve Sněmovně, extenzivním výkladem čl. 27 Ústavy a § 10 trestního řádu lze dospět k závěru, že by to měl už v této rané fázi řízení, pokud je tázán, sdělit a tak řízení ukončit.
Osobně mi tento extenzivní výklad připadá velmi vhodný. Je třeba si uvědomit, že Nejvyšší soud je konečnou instancí v trestním řízení, tudíž by k němu případ mohl nakonec stejně dospět, a pokud by se držel restriktivnějšího výkladu svých pravomocí, mohl by se dostat do situace, kdy by nejprve konstatoval, že poslance nechrání imunita, a po mnoha měsících až letech procesu by vydal konečný rozsudek, ve kterém by sdělil, že jednání poslanců vůbec nepovažuje za trestné. To by bylo poněkud absurdní. Vedle toho, jak na to ve svém usnesení Nejvyšší soud poukázal, trestní stíhání poslanců za činy související s výkonem jejich funkce je ze své podstaty vždy zásahem moci výkonné, potažmo soudní, do sféry moci zákonodárné a účelem poslanecké imunity je takovým zásahům bránit, pokud jsou neoprávněné.
Nejvyšší soud se však ve svém usnesení namísto o extenzivní výklad své pravomoci rozhodovat o imunitě opírá spíše o extenzivní výklad pojmu „projev v Poslanecké Sněmovně“. To je na první pohled detail, jelikož v tomto konkrétním případě obojí vede ke stejným výsledkům, ale může to mít následky v tom, že to možná povede k omezení stíhatelnosti dalších typů korupčního jednání poslanců.
4) Jak je vůbec možné, že někteří, včetně Nejvyššího soudu, pochybují o tom, zde je rezignace poslanců výměnou za místa v dozorčích radách korupce? Vždyť je to úplně jasné!
Problém je v tom, že i když je celkem zřejmé, že tehdejší ujednání mezi Nečasem a stíhanými exposlanci bylo korupční ve významu, v jakém to slovo běžně chápeme (Karel Schwarzeng to dokonce otevřeně přiznal v pozoruhodném rozhovoru), z hlediska trestního práva je to irelevantní. Dle Listiny základních práv a svobod „Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem“. To je jedna ze základních zásad právního státu, klíčová pro zajištění osobní svobody. Zajisté není žádoucí, aby státní orgány mohly zavírat dle své libovůle nepohodlné a nepřizpůsobivé občany.
Nu, a definice trestného činu přijetí úplatku v trestním zákoníku jednoduše „nesedí“ na jednání exposlanců. Dle § 331 trestního zákoníku se přijetí úplatku dopustí ten, kdo:
„ Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek“
přičemž úplatkem se rozumí:
„neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok.“
Tyto definice se vymykají jednání poslanců a Nečase ve dvou ohledech:
a) zatímco výkon poslaneckého mandátu lze bezpochyby označit za „obstarávání věcí obecného zájmu“, vzdání se poslaneckého mandátu je zcela legální způsob, kterým se poslanec zbavuje povinnosti se věcem obecného zájmu věnovat. Je snad zřejmé, že poslanec může rezignovat z osobních důvodů – třeba protože se rozhodl, že se bude starat o nemocného příbuzného, vychovávat děti, nebo konečně chce přejít na lépe placenou práci. V každém z těchto hypotetických příkladů poslanec upřednostňuje svůj osobní zájem před obstaráváním věcí obecného zájmu. A je k tomu bezpochyby oprávněn – Ústava nestanoví povinnost vykonávat mandát po celé čtyři roky, a z toho, že nespecifikuje podmínky, za kterých může poslanec rezignovat, vyplývá, že může rezignovat kdykoliv, protože, dle další základní ústavní zásady, co není zákonem zakázáno, je povoleno.
b) I když poslanec nemá povinnost svůj mandát vykonávat po celé volební období, šlo by uvažovat o tom, že spáchal trestný čin, pokud by rezignoval výměnou za slib neoprávněné výhody. Ovšem tato neoprávněnost by musela vyplývat ze zákona. Teoreticky by mohl být třeba jmenován do funkce, pro níž nemá právem předpokládanou kvalifikaci. V současnosti však nejsou žádná pravidla pro jmenování členů správních rad státních podniků, takže tam může být jmenován kdokoliv (problém, který se snaží řešit projekt Rekonstrukce státu).
Státní zástupce se ve svém obvinění pokusil vyrovnat s oběma zmíněnými právními překážkami tím, že tvrdí, že obvinění porušili poslanecký slib, ze kterého podle právního názoru státního zástupce zřejmě vyplývá (ač to neříká tak otevřeně), že mohou rezignovat jen v případě, že dle svého svědomí považují rezignaci za nejlepší způsob, jakým mohou sloužit věci obecného zájmu, a také, že jakákoliv výhoda, kterou přijmou výměnou za rezignaci je automaticky neoprávněná. Je otázkou, zda by státní zástupce považoval za neoprávněnou také rezignaci motivovanou kupříkladu záměrem poslance dát před veřejnou službou přednost pro něj příjemnějšímu trávení času v rodinném kruhu, psaní románů apod.
Poslanecký slib zní:
„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“
Podle mého právního názoru je tento slib natolik vágní, že jakákoliv obžaloba založená na jeho porušení automaticky porušuje výše zmíněný požadavek, že trestný čin je jen to, co zákon za trestný výslovně označí. Soudy v právním státě nemohou posílat lidi do vězení za to, že podle názoru soudců jednali proti svému nejlepšímu vědomí a svědomí nebo proti zájmům „všeho lidu“.
5) Ale co kdyby poslanci přijali úplatek v hotovosti, za to, že budou hlasovat určitým způsobem? To také není trestné?
Mezi tím co se údajně stalo, a prostou výměnou peněz za hlas je několik zásadních rozdílů, které Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí bohužel nezmínil.
a) Hlasování ve Sněmovně, na rozdíl od rezignace je evidentně „obstaráváním věcí obecného zájmu“
b) Za svoji práci ve Sněmovně jsou poslanci odměňováni státem na základě zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (při jeho pojmenování poslanci kreativitu zrovna neprojevili). Pokud přijmou za to, co je součástí jejich práce, odměnu od nějaké soukromé osoby nad rámec toho co jim náleží podle tohoto zákona, je to neoprávněná odměna. Jde o analogickou situaci tomu, když zaměstnanec soukromé firmy přijímá peníze bokem za to, aby někomu u svého zaměstnavatele dohazoval zakázky. A to je úplatkářství.
d) Konečně je rozdíl mezi úplatkem v hotovosti a přijetím funkce v dozorčí radě. S funkcí jsou totiž vedle práv spojeny i povinnosti. I přesto podle mého názoru může být funkce úplatkem, ale není to samozřejmé. Speciálně pokud by poslanec dostal funkci ministra nebo předsedy výboru, bylo by velmi pochybné to pokládat za úplatek, jelikož by mohl přesvědčivě argumentovat, že přijetím této funkce se zvětšili jeho možnosti ovlivňovat politiku tím směrem, který považuje za správný a v obecném zájmu. Smyslem funkce v dozorčí radě ovšem není ovlivňovat politiku, tudíž její přidělení odměnou za hlasování ve Sněmovně by v souvislosti s výše uvedeným podle mého názoru mohlo být považováno za trestné.
Ze všech těchto důvodů pokládám za zcela konzistentní právní názor, podle kterého to, z čeho jsou v současnosti exposlanci obviněni, není trestné, ale přijímání úplatků v hotovosti za hlasování ve Sněmovně by trestné bylo.
6) Byl postup státního zástupce chybný? Neměl by rezignovat, jak někteří politici požadují?
Přestože právní konstrukce, na které stojí obvinění, je dosti chatrná, v zásadě nelze státnímu zastupitelství vyčítat příliš mnoho. V našem ústavním systému je koneckonců jeho úlohou, na rozdíl od soudů, v prvé řadě ochrana veřejného zájmu, a stav, kdy jsou funkce ve státních firmách obsazovány na základě politických čachrů, veřejnému zájmu škodí. I když má státní zastupitelství k dispozici chatrné právní nástroje, jak tomu bránit, pokus o jejich nasazení nebyl od věci. Jedině tímto postupem lze dosáhnout toho, aby soudy vymezili na základě zákona hranice toho, co je v této oblasti přípustné a co není.
Problematické je ovšem to, že spojením dvou kauz dohromady byla rozptýlena pozornost veřejnosti, a mnohem závažnější skandální zneužití tajné služby trochu mediálně zapadlo.
7) Znamená to tedy, že postup orgánů činných v trestním řízení v této kauze byl navzdory výsledku až na detaily v zásadě v pořádku? Nebo se dopustili ještě nějakých dalších chyb?
Dle trestního řádu koná řízení v prvním stupni soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Je zjevné, že většina jednání, kvůli kterým se konal masivní policejní zátah, se odehrála v Praze. Je proto velmi podivné, že se o nich koná řízení u okresního soudu v Ostravě, a obvinění podává vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Je pravda, že pokud je dána působnost více soudů, řízení se koná u toho soudu, na který se státní zástupce obrátí, a tudíž je to postup při jistém velkorysém výkladu v souladu se zákonem. Ale Listina základních práv a svobod nám též zaručuje právo na zákonného soudce, to jest na to, aby byla předem stanovena jasná pravidla určující, jaký soudce bude soudit konkrétní případ. Smyslem tohoto práva je zabránit manipulacím, tomu, aby mohli být případy přidělovány na základě toho, o kterého soudce je pravděpodobnější, že vydá „chtěné“ rozhodnutí. Postup, kterým se dospělo k přesunu pražského případu na Moravu, mi připadá krajně pochybný, i když je pravda, že mu úplně nerozumím. Zásadní odpovědnost za něj nese soud, který musí sám posoudit, zda je příslušný.
Druhým problémem je, že se opět ukázalo, že v Česku je velmi snadné skončit ve vazbě. Je pochopitelné, že státní zástupci vazbu pravidelně navrhují, ale soudy, navzdory značnému zpřísnění zákonných podmínek pro vzetí do vazby, stále prokazují až příliš velkou ochotu obviněné do vazby posílat. A to nejen násilné recidivisty, ale i lidi, kteří jsou obviněni z něčeho, co ani nemusí být trestným činem. Je pravda, že obvinění exposlanci nejsou zrovna sympatičtí pánové, ale dokud bude právní kultura taková, že i „prominentní“ obviněné je možné beze všeho zavřít na základě chabých důvodů, tím spíše bude docházet ke zneužití vazby vůči lidem, kteří si nemohou dovolit drahé advokáty.
8) Jaké je poučení z kauzy?
Zaprvé, potřebovaly bychom veřejnou diskuzi na téma činnosti tajných služeb, a jak zajistit, aby nemohly být zneužity k plnění soukromých přání vládních představitelů. Ve Spojených Státech byla po aféře Watergate, v níž prezident Nixon zneužil tajných služeb podobným, i když o dost markantnějším způsobem, provedena rozsáhlá reforma, aby se to nemohlo opakovat. U nás bychom její skormnější obdobu očividně taky potřebovali.
Zadruhé bychom se měli poučit v tom smyslu, že jenom aplikací současných zákonů, a také jenom pomocí nástrojů trestního práva, problém systematického rozkrádání státu nelze vyřešit. Potřebujeme rozsáhlé legislativní reformy v řadě oblastí, jak o to usiluje projekt Rekonstrukce státu.