Přes 60 % Čechů si myslí, podle průzkumu Amnesty International, že oběť si za znásilnění v některých případech částečně může sama. Cože?!
Dvakrát v životě jsem byl okraden kapsáři. Podruhé, když jsem byl namol opilý v noci na místě, o kterém jsem věděl, že tam není zrovna bezpečno. Jakou lekci jsem z toho pro sebe odvodil? ……
Přestal jsem se pohybovat v noci na místech, kde se vyskytují zloději? Samozřejmě že ne, v Praze to nemá smysl. Začal jsem se vyhýbat alkoholu? Haha, ne.
Mám úplně jiné poučení:
Pokud jste obětí zločinu, přirozenou reakcí je obviňovat sám sebe, vlastní hloupost. Upozorňovat oběť, že pokud by byla opatrnější, „ to“ by se jí nestalo, je nošení dříví do lesa, protože oběti to dobře „vědí“, bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Úroveň „opatrnosti“, která by stačila na to, aby se jí zabránilo konkrétnímu zločinu, by totiž mnohdy byla zcela absurdně vysoká ve srovnání s šancí, že se při jejím opomenutí stane něco špatného, a/nebo ve srovnání s rozsahem hrozící újmy.
Naštěstí pro mě, není zrovna v módě obviňovat v Česku lidi z toho, že je hloupé být opilí a chodit na místa kde se občas krade, pokud tedy nejste žena. Průzkum Amnesty, stejně jako letmý pohled do jakékoliv internetové diskuze k tomuto tématu, ale naznačuje, že znásilnění je podle přesvědčení mnoha, mnoha lidí důsledkem chyb oběti. To je hrozné podle mě hlavně proto, že být obětí zločinu je tím nepříjemnější, čím víc jsou lidé ve vašem okolí a celá společnost přesvědčeni o tom, že jste si to způsobili sami svou neopatrností. Újma, která je vám způsobena zločinem, se doslova zvyšuje s tím, čím víc si lidé kolem vás myslí, že jste se stali obětí, protože jste udělali chybu. Pocit viny není nic hezkého. A nikdo nejsme imunní vůči tomu, co si lidé kolem nás myslí. Když všeobecné přesvědčení potvrzuje představu, že zločin je zapříčiněn hloupostí oběti, sebeobviňování to jen posiluje.
Naneštěstí když někdo poukazuje na škodlivost kritiky obětí znásilnění, obvyklou reakcí je naštvané obviňování jeho samotného, že podporuje neopatrnost, která ve výsledku povede k více znásilněním. Což je nesmysl. „Preventivní opatření“, které tito obhájci doporučují, spočívají zhruba v tom, že ženy by si měly dávat pozor, aby se nikdy neocitly sami s mužem, se kterým nechtějí mít sex. A neměly by pít alkohol, rozhodně ne v přítomnosti dalších lidí. A taky by neměly vycházet ven po setmění bez doprovodu. To všechno je úplně neuskutečnitelné, naštěstí. I pokud by to bylo možné, znamenalo by to, že jsme se ze svobodné společnosti přesunuli někam na úroveň Íránu. Nemůžu se zbavit podezření, že mnohým z propagátorů „preventivních opatření“ by to vyhovovalo.
Chceme-li doopravdy omezit počet znásilnění, tak se namísto propagování neproveditelných preventivních opatření je potřeba soustředit na to, aby byli zločinci chyceni a potrestáni. Pokud ale oběti budou přesvědčené, že když se rozhodnou zločin nahlásit, čeká je výsměch za to, jak jsou hloupé, nijak to k tomu nepřispívá.
