12. 9. 2017 Ústavní soud vydal hodně důležitý nález, kterému se nedostalo velké pozornosti, přitom zásadně posiluje právní odpovědnost oznamovatele za neúspěšné trestní oznámení.
Kultura trestních oznámení
V Česku existuje něco, čemu říkám „kultura trestních oznámení“. Tím mám na mysli tendenci řešit osobní a někdy politické spory pomocí trestního práva, tj. právního odvětví, které by v liberální společnosti mělo pouze k potrestání těch nejškodlivějších činů. I já se občas setkávám s tím, že po mě lidé chtějí, abych jim pomohl se sepsáním nějakého trestního oznámení v případech, kdy celkem není spor o to, co se stalo, ale spíš zda je to, co se stalo, trestný čin. Celkem rozšířená je právní pověra, že každý je povinen podat trestní oznámení vždy, když se dozví o tom, že někdo spáchal trestný čin. To přitom není pravda, oznamovací povinnost se týká jenom několika trestných činů vyjmenovaných v § 368 trestního zákoníku.
Trestní oznámení je přitom dost levný způsob, jak někomu znepříjemnit život. Narozdíl od soukromoprávní žaloby se za něj neplatí žádný soudní poplatek, oznamovatel nenese riziko, že v případě neúspěchu v soudním sporu po něm bude protistrana vymáhat náklady, které měla s řízením, a také se dá podat v případech, kdy oznamovatel proti tomu na něhož oznámení podává, zjevně žádný žalovatelný nárok nemá. Zároveň je evidentní, že i trestní řízení, které skončí očištěním podezřelého, může mít pro něj významné negativní následky, a to i z finančního hlediska.
Další problém je, že soudní moc je sice nezávislá, ale soudci nejsou v bublině neprodyšně izolované od zbytku společnosti, což znamená, že zvýšená nebo snížená poptávka po řešení problémů prostřednictvím trestního práva jistě bude mít vliv na to, k jak širokému nebo naopak úzkému výkladu trestního zákoníku se přikloní. Tohle všechno má samozřejmě vliv na vztahy ve společnosti, včetně politické kultury.
Nález Ústavního soudu
V případu, který se dostal k Ústavnímu soudu, šlo o trestní oznámení opzičního zastupitele v obci na starostku, týkající se podezření z jistých majetkových trestných činů v souvislosti se správou obce. Podezření se neprokázalo a orgány činné v trestním řízení věc odložili.
Starostka se následně soudně domáhala po oznamovateli náhrady a) nemajetkové újmy způsobené zásahem do dobré pověsti, b) majetkové újmy (škody) v podobě nákladů na právní služby (tj. pravděpodobně na služby advokáta), které si v souvislosti s obranou proti trestnímu oznámení zaplatila. Soudy nižších instancí zamítly požadavek b) se zdůvodněním, že nebyl naplněn jeden ze znaků nutných ke vzniku odpovědnosti za škodu, totiž protiprávnost jednání žalovaného.
Podle zákona nelze požadovat náhradu škody za jednání, které je v souladu s právem, (jsou z toho výjimky, jako škoda způsobená dovoleným provozem zvlášť nebezpečného zařízení, ty se ale na tento případ nevztahují), a je nepochybné, že podání trestního oznámení je výkonem práva, jelikož všichni občané mají právo se svými podněty obracet na státní orgány. Trestný čin křivého obvinění, totiž úmyslně lživé obvinění někoho z trestného činu, je v interpretaci, kterou zaujaly soudy nižších instancí, a která byla, nutno dodat, v kultuře trestních oznámení široce sdílena, považován za výjimku z obecného principu oprávněnosti podávání trestních oznámení. Co není zakázáno zákonem, je dovoleno.
Tohle Ústavní soud odmítl, respektive samozřejmě neodmítl v Listině základních práv a svobod zakotvený princip, že každý může činit, co zákon nezakazuje, ale v podstatě dovodil, že občanský zákoník (tj. právní silou běžný, podústavní zákon) už teď lze vykládat způsobem, že zakotvuje širší omezení práva podat trestní oznámení, než jak to soudy nižších instancí předtím rozhodly. To je klasický právní manévr, kterým Ústavní soud konstatuje, že běžné zákony je potřeba vykládat způsobem, který je v souladu s ústavním pořádkem, a soudy nižších instancí je v tomto směru vyložily chybně. Konkrétně je vyložily chybně tím způsobem, že zasáhly do ústavního práva stěžovatelky vlastnit majetek.
Ústavní soud konstatoval tohle:
“Posuzovaný případ svědčí o nejasnostech právní úpravy nápravy újmy, k níž může dojít v souvislosti s prověřováním důvodnosti trestních oznámení, která sice neobsahují křivé obvinění podle trestního zákoníku, ale jejichž obsah je přesto nepravdivý, nebo
značně neurčitý a neodůvodněný, tvořený směsicí dojmů a skutkových domněnek (a to i objektivně mylných) oznamující osoby, která přitom na jejich prověření důrazně trvá. Z hlediska faktické kauzality je v takových případech sice újma na právech vyšetřovaných osob způsobena pouze jednáním státu, ten se však někdy jejímu vzniku může dle názoru Ústavního soudu těžko vyhnout, protože plní to, k čemu se jako moderní stát zavázal. Vyšetřující orgány se v podobných případech ocitají v obtížné situaci hledání východiska při respektování ochrany základních práv a svobod trestním oznámením nedůvodně nařčených osob a povinností odborně prošetřit podané trestní oznámení s ohledem na účel trestního řízení (§ 1 trestního řádu). Především jsou to však soudy, které jsou za všech okolností, a tedy bez ohledu na činnost dvou dalších složek státní moci, povinny dle čl. 4 Ústavy chránit základní práva a svobody, a případně nalézt rovnováhu při ochraně často protichůdných právních zájmů. Moderní stát si nárokuje mocenský monopol (veřejná moc) a zakazuje svémocné jednání, popř. Omezuje svépomoc osob soukromého práva na zákonem přesně definované případy. Proto též očekává, že občané nebudou “brát právo do svých rukou“, nýbrž se budou obracet na jeho orgány ochrany práva, a to i podáváním trestních oznámení podle pravidel trestního řádu. Tomu však musí odpovídat právní úprava, popř. postup těchto orgánů státu v situaci, kdy musí současně respektovat základní práva a svobody osob, proti kterým trestní oznámení směřují a jejichž práva mohou být v případě neurčitých nebo nepravdivých trestních oznámení fakticky zasažena.”
Podle Ústavního soudu ochrana ústavně zaručeného práva na soukromé vlastnictví toho, na nějž je podáno trestní oznámení, vyžaduje nepřistoupit na argument, že když trestní oznámení nenaplňuje definici křivého obvinění v trestním zákoníku, jedná se automaticky o výkon práva, za který tím pádem nelze požadovat náhradu způsobené škody.
Řešením je podle Ústavního soudu připustit, že právo na podání trestního oznámení je omezeno povinností tzv. generální prevence a povinností zdržet se za určitých okolností jednání, které odporuje dobrým mravům, což obojí je zakotveno v občanském zákoníku.
Trestní oznámení jako protiprávní jednání
Občanský zákoník je základním zákonem soukromého práva, tj. té částí právního řádu, která řeší vzájemná práva a povinnosti soukromých osob, narozdíl od práva veřejného, jež řeší práva a povinnosti soukromých osob vůči státu a dalším nositelům veřejné moci.
Po soukromém právu mimo jiné asi chceme, aby a) stanovilo jasná pravidla mezilidského chování, aby lidé neměli při čtení zákona problém poznat, zda ho dodržují, na druhou stranu b) se našemu, nebo teda alespoň mému smyslu pro spravedlnost dost příčí, aby tato pravidla nezakazovala úmyslné poškozování motivované záští, zlomyslností apod.
Problém je, že body a) a b) jsou trošku ve vzájemném rozporu, nebo aspoň v napětí. Pokud by zákon prostě uvedl, “vedle toho, co zákon výslovně zakazuje, si dělejte co chcete, pokud tím někoho úmyslně nepoškozujete”, bylo by to naprosto nejasné pravidlo, které by vytvořilo masivní šedou zónu jednání, u nichž by nebylo jasné, jestli jsou legální.
Například, když vás někdo na ulici požádá o peníze a vy mu je odmítnete dát, bezesporu mu tím úmyslně způsobíte majetkovou újmu, jelikož jeho majetek je v důsledku vašeho odmítnutí menší než by byl jinak. Nebo, poněkud méně extrémní příklad, když se koná výběrové řízení na uzavření nějaké smlouvy, odmítnutým uchazečům je také odmítnutím způsobena újma. Tenhle problém s nejasností pravidla „nikomu neškodit“ by bylo teoreticky možno vyřešit tím, že se přejde na podstatně zúženou definici toho, co znamená “ústavní právo vlastnit majetek”, tak, že to nezahrnuje právo na náhradu újmy v podobě ušlého zisku, to by ovšem vedlo k absurdním a nespravedlivým důsledkům. Namísto toho je potřeba uznat, že na každé jednání, které znamená úmyslné poškození někoho jiného, má být nelegální; otázka je, kde udělat hranici. Občanský zákoník se s tímto problémem snaží vypořádat pomocí odkazů na mimoprávní pravidla.
Povinnost tzv. generální prevence je zakotvena v § 2900 občanského zákoníku, pode něhož “Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.” Vedle toho podle § 2909 “Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.”
Obě tahle ustanovení se odkazuji na mimoprávní pravidla, v prvním případě na “zvyklosti společenského života”, ve druhém na dobré mravy. Je jasné, že tahle mimoprávní pravidla se mohou během času měnit, v důsledku čehož může dojít ke změně toho, co je považováno za nelegální, i když nedojde ke změně zákona. Současně změny společenských zvyklostí a toho, co je považováno za odporující dobrým mravům nejsou v žádném případě něco, na čem se všichni shodnou, že nastalo, což bohužel poněkud oslabuje předvídatelnost práva. Alternativou je ovšem nepostižitelnost řady forem šikanování a tím pádem oslabení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.
Tady se projevuje rozdíl mezi soukromým a trestním právem. Pro odsouzení za spáchání trestného činu křivého obvinění je nutno prokázat naplnění přesných podmínek, tzn. že pachatel úmyslně neříká pravdu ve snaze někoho obvinit z trestného činu. A k tomu, aby byla křivě obviněnému přiznána náhrady škody, musí být ještě navíc prokázáno, že v důsledku toho opravdu utrpěl majetkovou újmu.
Naproti tomu pokud se na podávání trestních oznámení začnou v praxi uplatňovat ustanovení soukromého práva o generální prevenci a/nebo o dobrých mravech, jak požaduje Ústavní soud, žalobce nebude muset prokazovat, že ten kdo na něj trestní oznámení podal, lhal o okolnostech případu. Pokud se předpokládá, že podání trestního oznámení odporuje mimoprávním pravidlům mezilidského soužití, na něž občanský zákoník odkazuje, tak když nebude v trestním řízení prokázáno, že příslušný trestný čin opravdu spáchal, žalobce musí prokázat jen, že mu byla v důsledku trestního oznámení způsobena škoda, a pak už je na žalovaném, aby se vyvinil tím, že prokáže, že trestní oznámení bylo za daných okolností s informacemi, které měl k dispozici, v nějakém smyslu “důvodné”. Pokud to neprokáže, tak bude hradit škodu.
A tím se zásadně usnadňuji možnosti pro toho, kdo byl trestním oznámením poškozen, domoci se náhrady na oznamovateli.