V posledních týdnech média návrhu nového občanského zákoníku věnují poměrně značnou pozornost. To je zcela namístě – pokud bude přijat, stane se naším nejdůležitějším zákonem a spolu s rovněž zbrusu novým zákonem o obchodních korporacích nahradí snad několik set předpisů, mezi nimiž bude vedle současného občanského zákoníku mimo jiné i obchodní zákoník a zákon o rodině, abych jmenoval jen ty nejdůležitější. Půjde patrně o největší změnu v našem právním řádu od tzv. právnické dvouletky, kompletního přepsání klíčových zákonů po komunistickém převratu v roce 1948.
Potřebujeme ho?
Návrh se setkává s kritikou především dvojího druhu: zaprvé je mu celkem přirozeně vyčítáno, že představuje příliš radikální změnu, po jejímž zavedení nastane chaos. Zadruhé jsou mu předhazovány údajně zastaralé výrazy. Ten druhý protiargument je však vlastně jen opakováním prvého – nenechme se zmýlit poznámkami o zastaralosti – kritiky by rozhodně neumlčelo, pokud by si autoři návrhu (rozhodující podíl na jeho sepsání mají Karel Eliáš a Michaela Zuklínová) namísto převzetí některých termínů z „předkomunistického“ práva vymysleli vlastní. Kritizován je rozchod se současnou terminologií. Jednoduše řečeno, mnozí se ptají, zda je současné české právo opravdu tak špatné, aby ho bylo nutné z velké části přepsat?
Podle mého názoru je odpověď ano, a dále se pokusím vysvětlit proč. Namísto na konkrétní obsah návrhu (o něm snad někdy jindy) se soustředím na nedostatky našeho právního řádu, které by měl odstranit. Je totiž jasné, že návrh není dokonalý – podstatnější však je, že představuje jistou naději na redukci některých chronických neduhů českého právního systému. Bohužel, tyto nedostatky mají hluboké kořeny v minulosti, takže se neobejdu bez nudného historického výkladu (pokusím se ho maximálně zestručnit).
Staré dobré Rakousko
Nejstarší občanský zákoník na našem území byl vyhlášen v roce 1811 a právníci ho označují nenápaditou šifrou ABGB, podle zkratky jeho německého názvu. Byla to taková rakouská obdoba francouzského Code civile, slavného Napoleonova zákoníku z roku 1804. Stejně jako Code civile upravoval ABGB vzájemná práva a povinnosti soukromých osob v rámci toho, čemu se říká soukromé právo. Vedle soukromého práva existovalo ještě právo veřejné, které upravovalo odpovědnost jednotlivce k širšímu celku společnosti, respektive ke státu (jistěže důležitou součásti veřejného práva je dnes i úprava povinností, které má stát vůči jednotlivcům, ale ABGB pochází z doby absolutní monarchie, v níž byl vztah stát-jednotlivec poněkud jednostranný). Obě oblasti – soukromé a veřejné právo – byly důsledně odděleny, přičemž zatímco veřejné právo se drželo osvědčených principů policejního státu, deklarovaným cílem ABGB bylo uspořádat vzájemná práva a povinnosti soukromých osob podle „přirozených zásad právních“, čili, snad můžeme říci, spravedlivě.
ABGB mimochodem v Rakousku platí dodnes, jistěže s mnoha změnami. U nás jej první republika převzala, a formálně jej zrušili komunisté v roce 1950.
Výpadek práva
V právním systému s (teoreticky) odděleným soukromým a veřejným právem platí (teoreticky), že pokud se člověk neplete do toho, co je považováno za záležitost veřejného zájmu, stát ho má nechat na pokoji. To je zcela neslučitelné s podstatou totalitních režimů – těm se říká totalitní právě proto, že požadují totální podřízení jednotlivce potřebám celku, a to i v „soukromé sféře“, až na to, že žádnou soukromou sféru neuznávají.
Nacistický přístup k právu zde nebudu rozebírat, jednak je to značně kontroverzní téma, a druhak naši současnost daleko více ovlivňuje přístup komunistický, k němuž ovšem nacisté vydláždili v naší zemi cestu. Komunisté se pustili do rozsáhlé rekonstrukce našeho právního řádu, která změnila samotnou funkci práva – napříště se mělo stát nástrojem sloužícím k podřízení člověka společnosti, respektive státu. Všechny ostatní jeho funkce, jako třeba úsilí o spravedlnost, natož o svobodu v jakémkoliv smysluplném významu, byly potlačeny. Rozdíl mezi soukromým a veřejným právem ztratil smysl. V 60. letech bylo jejich dílo dokončeno.
Přitom je na první pohled překvapivé, že komunistické zákony byly velice krátké, stručné – to bylo snad projevem teorie, že jak se společnost blíží do stadia komunismu, právo bude postupně odumírat, de facto však šlo o způsob, kterým se zajišťovalo, že konkrétní soudní rozhodnutí budou v souladu se zájmy vládnoucí ideologie a strany – nejasné případy měly být rozhodovány podle „socialistického právního vědomí“.
I nadále sice existoval zákon nazývaný občanský zákoník, jeho podoba a funkce v rámci právního řádu však byla naprosto odlišná od ABGB – nyní upravoval pouze „majetkové vztahy“, ekonom by patrně řekl „distribuci majetkových práv mezi obyvatele“, a to takovým způsobem, aby zajišťoval totální ekonomickou závislost každého na státu.
Provizorium na dvacet let
Po pádu komunismu bylo jasné, že je třeba „prolomit okovy“ které minulý režim vestavěl do zákonů a které svazovaly na každém kroku život občanů. To nutně znamenalo znovu zavést oddělení soukromého a veřejného práva, tak jak existuje všude v západní Evropě. A bylo nutno to udělat rychle, přičemž pečlivé sepsání nových zákoníků je práce na mnoho let – proto se přistoupilo k novelizacím, které byly tehdy, na počátku 90. let, chápány jako provizorní. Jejich pomocí se z komunistických zákonů vyškrtaly největší zrůdnosti a doplnila se do nich některá potřebná ustanovení. Výsledkem bylo provizorium, které mělo být postupně nahrazeno novými zákoníky.
Kombinace nedostatku politické vůle (politici měli jiné starosti) a odborných kapacit (odborníci byly přirozeně hlavně odborníky na předlistopadové právo) vedla k tomu, že práce na novém občanském zákoníku pořádně začaly až za Zemanovy vlády z iniciativy ministra spravedlnosti Motejla, a jeho návrh byl jak známo teprve nedávno předložen Parlamentu a dodnes nenabyl platnosti. Mezitím se provizorní úprava, jak už to bývá, ukázala jako trpící řadou chyb. Demokratický zákonodárce si nemohl dovolit je všechny ignorovat (v tom měl proti němu zákonodárce komunistický výhodu), a tak se pustil do novelizování a novelizování a novelizování…Vedle skutečných chyb došlo pochopitelně i na chyby domnělé, na požadavky různých zájmových skupin, a také na mnohdy značně fušerské začleňování práva EU.
Celkem vzato i odpůrci návrhu (a právě ti) budou souhlasit, že soukromé právo se má měnit co nejméně, až po pečlivém uvážení, a každá změna má být provedena tak, aby co nejlépe zapadla do již existujícího systému. Mezi nutnou nekvalitou provizoria, v němž žijeme, a četností novel přitom existuje zřejmá souvislost – čím nekvalitnější práce, tím víc je ji třeba opravovat. Zároveň však existuje vztah i mezi kvalitou původního textu a kvalitou novel – změna, která je zcela viditelně k horšímu, by většinou neprošla. Lze tudíž předpokládat, že nový zákoník by mohl vést k jistému omezení trvale řádící legislativní smršti.
Dalším problémem provizoria je fakt, že občanský zákoník i některé další zákony zůstává ve většině svého textu stejně stručný jako za minulého režimu, čímž ponechává mnoho prostoru pro interpretaci, při níž se naštěstí již nelze opřít o „socialistické právní vědomí“, což ovšem na druhou stranu vede k tomu, že rozhodování soudů se stává značně nepředvídatelným. Tolik k námitce odpůrců nového zákoníku, že v jeho důsledku nastane chaos ve výkladu, který se ustálí až po letech. Chaos ve výkladu soukromého práva panuje právě teď. Návrh by mohl přispět k tomu, že po několika letech od jeho přijetí bude odstraněn.
Konečně dalším dobrým důvodem k přijetí návrhu je, že odstraňuje řadu pozůstatků komunistického práva, které přežily až dodnes – zejména všeobecný despekt práva k projevům vůle člověka v oblasti smluv nebo dědictví.
Zdroj – Důvodová zpráva k návrhu