Zaprvé, jeho rozšíření je z valné části pochybným triumfem politické korektnosti, kvůli níž byla jistá etnická menšina přejmenována z Cikánů na Romy. Výraz Romové je ovšem natolik cizí, že mnozí je v jakési rezistenci proti tomuto přejmenování začali označovat místo „oficiózně vnucovaného“ jména jako „tmavší“ či „nepřizpůsobivé“ spoluobčany. Situace už dospěla tak daleko, že když vyslovíte slovo „spoluobčané“ bez přívlastku, mnoho lidí automaticky předpokládá, že tím myslíte příslušníky této menšiny. Neřekl bych, že se tím dosáhlo nějakého zlepšení vztahů mezi nimi a zbytkem společnosti.
Zadruhé, každý jistě uzná, že „nepřizpůsobivost“ může být dobrá i špatná vlastnost, podle toho, čemu se nechcete přizpůsobit a z jakých důvodů. Fakt, že v tomto slovním spojení je považována za něco automaticky nežádoucího (neříkáme například „líní spoluobčané“, „hluční spoluobčané“, „spoluobčané s nedostatečným respektem k majetkovým právům jiných spoluobčanů“, říkáme prostě „nepřizpůsobiví spoluobčané“, a už toto neutrální slovo je samo o sobě používáno jako odsudek) nevyžaduje příliš komentáře, a o charakteru české společnosti vypovídá mnohé. Vždy, když tohle označení zaslechnu, vybaví se mi historka, kterou dával k lepšímu ve svých knihách Kurt Vonnegut – když se zeptal slavného německého spisovatele Heinricha Bölla, jaká je nejhorší německá vlastnost, dostalo se mu odpovědi, že je to poslušnost.
Konečně, proč neříkáme prostě „nepřizpůsobiví Češi“? Spoluobčan, tj. občan České republiky, a Čech, je přece to samé, nebo ne? No, právě, že není. Pokud by ve Spojených státech někdo tvrdil, že černí občané USA nejsou Američané, byl by považován za rasisitického exota. Pokud by ve Francii někdo tvrdil, že francouzsky hovořící francouzští občané arabského původu vyznávající islám nejsou Francouzi, vyvolal by rovněž slušné pozdvižení. V Česku je ovšem stále hluboce zakořeněno pojetí národa ve stylu „krev a půda“. Za Čecha bývá považován pouze ten, kdo má slovanské předky.