Občané té země s tím nemohli nic dělat, přestože se nazývala demokratickým a právním státem. Před postihem za jejich lumpárny chránila politiky přebujelá poslanecká imunita. Pokusy o výměnu politiků ve volbách pravidelně selhávaly, buď na tom, že staří politici byli nahrazeni novými, zkorumpovanými stejně jako ti staří, nebo proto, že poražení se spolu po volbách navzdory předvolebním proklamacím domluvili na velké koalici, a komu se to nelíbilo, toho vyšachovali. Jeden obzvlášť provařený politik, který byl ve volbách voliči sesazen z prvního místa kandidátky až někam na konec, dostal zřejmě na starosti správu černých fondů své strany, což je činnost, k níž, jak každý uzná, není třeba žádného mandátu od voličů. Za těchto okolností se jediným rozumným řešením zdálo dostat do politiky nějaké ty slušné lidi výběrem z těch, kteří byli na kandidátkách na posledním místě, a tudíž snad nezkažení, nebo volit strany, jejichž celým programem bylo očištění politiky od korupce, případně nevolit vůbec.
Máte pocit, že tento popis na naši zemi sedí? A nebo si myslíte, že je v něm něco špatně?
Každý popis je zároveň interpretace skutečnosti. A výše nastíněná interpretace, ačkoliv v některých bodech výstižná, je podle mého názoru jako celek hrubě zavádějící.
Zaprvé je poněkud přehnaná, některé problémy, v českých restauračních zařízeních považované za zásadní, jsou spíše zástupné (jako poslanecká imunita). Ne všichni politici jsou zloději usilující o rozkradání veřejných prostředků. Mnozí z nich skutečně usilují o prosazení pogramu své strany, ale neodvažují se rázně vystoupit proti svým stranickým kmotrům, protože mají silně vyvinutý pud politické sebezáchovy (typickým příkladem je podle mého názoru premiér Nečas). Ne že bych chtěl jejich jednání nějak omlouvat, ale je důležité je odlišit od jednoznačných zlodějů. A konečně se najdou mezi politiky i tací, kteří by rádi se svými „přáteli“ se zlodějskými sklony rádi zatočili, jen kdyby k tomu dostali příležitost.
Daleko důležitější však je, že celý popis předpokládá existenci jakési čínská zdi mezi světem nás slušných lidí a světem jich politiků, v němž vládne křiváctví a zlodějna. Přiznávám, že žádnou takovou zeď v naší zemi nevidím.
Vezměme si například nákup mrtvých duší, populární to způsob politického boje, jehož podstata spočívá v tom, že straníci, jimž jde o skutečně politický program, a tudíž by mohli tvořit překážku v rozkrádání veřejných prostředků, jsou přehlasováni zástupem obyčejných lidí (výraz „slušný člověk“ mi v této souvislosti nějak nechce lézt na klávesnici), najatých nějakým místním kmotrem, přičemž často prý jako platba postačuje guláš a pivko (možná, že některé strany už dospěly do tak pokročilého stádia rozkladu, že takto bojují jejich kmotři mezi sebou). Vzhledem ke své profesní deformaci poznamenávám, že příslušné mrtvé duše se pohybují v oblasti pokryté trestním zákoníkem (§ 331): „Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek (…) bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti„. Důležitější ovšem je, že tímto způsobem se tzv. slušní lidé přímo podílejí na udržování a rozšiřování korupčního mechanismu sahajícího až do nejvyšších pater státní moci.
Poněkud méně dramatické, ale v jádru podobné, situace nalezneme všude kolem nás. Těžko bychom například nalezli typičtějšího představitele množiny slušných lidí, nemajícího nic společného s vysokou politikou, a přitom těžce doplácejícího na nedávné škrty, k nimž by, jak víme, nemuselo dojít, pokud by se nekradlo, než je průměrný dopravní policista. Také jsme na odborářské demonstraci proti škrtům mohli zástupce tohoto povolání vidět v hojném počtu. Přitom z jejich nezkorumpovatelnosti a oddanosti veřejnému zájmu by si měli naši politici vzít příklad. Nebo snad ne?
Vrátíme-li se zpátky do reality, je vhodné se zeptat, kolik slušných lidí, pokud dostanou od policisty nabídku mezi pokutou a „pokutou“ bez bločku a se slevou (správně česky se tomu říká úplatek), si vybere první možnost? Nebo raději ne?
Nebo vezměme jiný rozšířený fenomén, práci na černo. Nejde o nic jiného než o okrádání státu o daně a sociální pojištění, samozřejmě primárně zaměstnavatelem, ale s vědomím a spoluúčastí zaměstnance. A tak by se dalo pokračovat.
Zkrátka se zdá, že hlavní rozdíl mezi průměrným politikem a průměrným slušným člověkem v přístupu k veřejnému majetku spočívá v tom, že ten druhý má k němu, ehm, jaksi mnohem menší přístup.
Problém je, že špatná interpretace reality vede ke špatným rozhodnutím. Jedním z nich je rezignace na veřejné záležitosti, zdůvodňovaná tak, že stejně nic změnit nejde. Myslím, že není třeba vysvětlovat, proč je taková reakce společensky škodlivá.
Velké rozšířenosti tohoto pohledu na politiku také vděčí za úspěch jistá politická strana, jež se nazývá Věci Veřejné, ačkoliv přiléhavější označení by podle mého názoru mohlo být Věci Soukromé, nebo snad Věci Tajné. Pokud přestaneme nahlížet na naši politickou scénu skrz výše popsaný příběh „všechno je to jedna banda zlodějská“, stane se zřejmým, že obě nejsilnější české politické strany zastávají určité ideály, s nimiž může leckdo nesouhlasit, ale kterých je třeba si vážit, a že v obou těchto stranách bohužel získali velký vliv lidé, pro něž tyto ideály nic neznamenají, a kteří ve svém politickém angažmá vidí jednoduše výtah k moci. Naproti tomu Věci Veřejné jsou evidentně strana, která v zásadě slouží jen jako výtah k moci (s tím se nevylučuje, že jsou v ní někteří členové, kteří si to neuvědomují). Jejich program se skládá z frází, které chce právě skupina voličů zastávající výše popsaný pohled na politiku slyšet. Například to, že se tato strana označuje jako liberální, je zřejmě důsledek toho, že její marketingoví poradci vidí v tomto slově potenciál zaujmout českého voliče, jinak by se člověk musel ptát, jestli se liberalismus Věcí veřejných projevuje více ve stylu jejich předvolební kampaně, jejíž součásti bylo jak známo i používání „hlídek“ majících za úkol umravňovat „nepřizpůsobivé“ občany, nebo v jejich evidentně protiústavní smlouvě s poslanci, nutící je pod milionovu pokutou hlasovat, jak vedení strany přikáže, či snad v nápadech ministra Johna na boj proti korupci pomocí agentů provokatérů či zajištěním práva policie prohledávat daňová přiznání občanů. Nezdá se mi, že by volba takové strany mohla vést k něčemu dobrému, nebo přesněji k něčemu lepšímu, než volba stran zavedených.