Dlouho jsem se pokládal za člověka nudně, umírněně středových politických názorů. Například nepovažuji bratry Mašíny ani za hrdiny ani za vrahy, a dokonce ani nechci zakázat KSČM. Nicméně v posledních dnech jsem zjistil, že jsem příznivcem divoké, černobílé a nenávistné ideologie, kterému se při čtení názorů jejích odpůrců otevírá kudla v kapse. Můj vnitřní revolucionář plesá.
Tou ideologií je primitivní antikomunismus (zatím jsem nezjistil, zda antikomunismus existuje i v nějaké jiné formě než primitivní, zřejmě nikoliv, je primitivní ze své podstaty).
Hlásnou tvorbou primitivních antikomunistů je časopis Respekt. Poukazuje na to Ondřej Slačálek, který odhalil, že jsou v redakci velice nespravedliví ke Gustavu Husákovi. Je sice pravda, že Slačákův rozbor duševních pochodů redaktorů, údajně toužících vidět Husáka na šibenici, je takového druhu, že jsem velice rád, že pan Slačálek nemá na starosti usvědčování zločinců, pardon podezřelých, jinak ovšem jeho článek nemá chybu. Hlavní architekt normalizace byl dle Slačálka vlastně realistický státník, který nás zachránil před ještě horšími pohromami. To jen my, primitivní antikomunisté, na něho pliveme, a domníváme se, že měl být za své zločiny postaven před soud spolu s ostatními papaláši normalizačního režimu.
Názory pana Slačálka přitom nejsou nijak ojedinělé, jinak bych o nich nepsal.
Logicky vzato, je možné mít tři postoje k minulému režimu: 1) byl výrazně horší než ten současný, 2) byl zhruba stejně špatný jako ten současný, a 3) byl výrazně lepší než ten současný (sem patří skoro všichni voliči KSČM a řada dalších).
Řekl bych, že příznivci tvrzení 2) a 3) mají v české společnosti lehkou převahu nad námi, primitivními antikomunisty z kategorie 1). Vliv tohoto dělení na českou veřejnou debatu je ohromný – to zda se považujete, či jste svým okolím pokládán za „pravičáka“ (postoj 1), či „levičáka“ (postoje 2 a 3) s ním souvisí snad ještě více než vaše názory na sociální či vůbec jakoukoliv státní politiku.
Za ukázkového představitele kategorie 2) lze, alespoň dle dvou rozhovorů, jednoho z června v MF Dnes a druhého ze včerejška v deniku.cz, označit výrazného anti-antikomunistu, historika Michala Pullmana. V rozhovoru pro MF Dnes vyjadřuje názor, že mezi normalizací a dnešním kapitalismem panuje jistá symetrie (o symetrii mezi komunismem a nacismem se nezmiňuje, na druhou stranu ji narozdíl od Slačálka ani nepopírá). Je zde vládnoucí ideologie (respektive „autoritativní diskurz“, Pullmanovi se slovo ideologie nelíbí) – dnes je to „neoliberalismus“- která dominuje veřejnému prostoru. Všichni se mu musíme přizpůsobovat. Pád komunismu byl dle Pullmana zapříčiněn tím, že v důsledku gorbačovské „přestavby“ došlo k posunu v hodnotové orientaci lidí, kteří najednou začali vládnoucí ideologii zpochybňovat a začalo se šířit vědomí, že život v socialismu možná tak úplně důstojný není.
To, že až do Gorbačovových reforem bylo zřejmé, že jakékoliv nepokoje příliš velké na to, aby je zvládly domácí represivní složky, převálcují sovětské tanky, je zřejmě pouhá shoda okolností, detail, který v pádu režimu nehrál významnou roli, Pullman se o něm ostatně ani nezmiňuje. Nu, on je narozdíl ode mě historik, tak musí vědět, jak to bylo…
Lidé s postoji, které jsem označil 2) a 3), si často stěžují, že vzhledem ke své početnosti jsou podreprezentováni v českých médiích. Mají pravdu, příčinou ovšem není spiknutí kapitalistů, ale fakt, že jsou podreprezentováni v nejvzdělanější vrstvě společnosti, jež má velký vliv na to, co se kde píše. Naopak mezi lidmi v dělnických profesích mají postoje „za totáče bylo líp“ a „nic se nezměnilo“ výraznou převahu. A zdá se mi zřejmé proč: lidé posuzují to, jak dobře nebo špatně se mají, do velké míry podle svého sociálního statusu, podle toho, na jakém stupni společenského žebříčku se nacházejí. Komunistický režim o sobě prohlašoval, že se opírá o dělnickou třídu. Kromě toho, rozdíly v životní úrovni byly tehdy mnohem menší než v současnosti, kdy se úspěch poměřuje zpravidla penězi a dělníci vydělávají málo. Ekonomická transformace pro české dělníky tudíž znamenala pád po sociálním žebříčku směrem dolů.
V tom je velké selhání a neúspěch naší revoluce: Michal Pullman má pravdu, když říká, že lidé v listopadu 1989 nechtěli nastolit kapitalismus. Chtěli lepší společnost, a lepší společnost pro ně neznamenala jenom, ani hlavně, více zboží v obchodech. Pokud by tomu tak bylo, byli by dnes všichni spokojení.
Kromě toho měla být nová společnost také spravedlivější. Filozofové mluví o dvou druzích spravedlnosti – vyrovnávací, jež spočívá v tom, že zločiny mají být potrestány, a rozdělovací, jež spočívá v tom, že dostupné zdroje mají být rozdělovány podle zásluh. Komunistický režim si vedl velice špatně v obou „kategoriích“, přičemž rozdělovací spravedlnost možná pošlapával ještě více než vyrovnávací – gaunerství bylo téměř nezbytnou podmínkou společenského vzestupu a smysl pro čest byl poukázkou na samé dno. Ti kdo se domnívají, že komunistický režim byl sociálně spravedlivý, si pletou spravedlnost se schopností státu zajistit, aby lidé neumírali hlady, což komunisté celkem zvládali, ale to celkem zvládá i dnešní kapitalismus.
Je ovšem zřejmé, že sociální, ale ani vyrovnávací, spravedlnost nebyla zrovna prioritou budovatelů nového režimu. Dokonce mnozí z těch, kteří považují komunismus a současnost za srovnatelně špatné systémy, se narozdíl od pana Slačálka domnívají, že komunističtí pohlaváři měli být potrestáni. Leč nestalo se, a často se z nich stali pohlaváři režimu nového. Gaunerství i nadále zůstalo jednou z cest k úspěchu. Jistě, pokrok se projevil v tom, že dnes už není cestou jedinou, dokázal bych vyjmenovat řadu lidí, kteří dosáhli úspěchu poctivými cestami, kdežto v době normalizace jste k tomu, abyste se dostali „nahoru“, museli rituálně vyslovit souhlas s represemi a špatnostmi režimu. Přesto se spravedlnosti palčivě nedostává…A ti, kdo jsou největšími oběťmi nespravedlnosti, jsou velice náchylní uvěřit, že dříve bylo lépe.