V prvním kole prezidentských voleb jsem Karla Schwarzenberga nevolil, především proto, že jsem nevěřil, že má šanci porazit ve druhém kole Miloše Zemana. Tehdy jsem v souladu s průzkumy předpokládal, že rozdíl mezi Zemanem a druhým postupujícím, ať už to bude kdokoliv, bude takových 10 %. Jelikož ve skutečnosti to není ani 1 %, vnímám Schwarzenberga pro druhé kolo jako mírného favorita, jakkoliv podpora ČSSD může ještě zamíchat kartami.
Vedle této taktické úvahy mám však proti Schwarzenbergovi řadu zásadních ideových námitek, které se dají shrnout tak, že politiku Nečasovy vlády pokládám v řadě ohledů za špatnou, a Schwarzenberg ze svého svobodného rozhodnutí existenci této vlády umožňuje. Je sice pravda, že Schwarzenberg de facto „neřídí“ stranu jejímž je předsedou (to je ovšem zavádějící fráze, žádnou politickou stranu neřídí jediný člověk), ale pokud by se rozhodl vládu poslat ke dnu, s největší pravděpodobností by se mu to podařilo.
Vyjmenovat všechny jednotlivé hříchy Nečasovy vlády by trvalo dlouho, zjednodušeně řečeno se dají shrnout do dvou okruhů. Zaprvé jde o její, jemně řečeno, minimalistický přístup k boji s korupcí. Přesněji řečeno, namísto nadužívaného a zavádějícího pojmu korupce by bylo vhodnější hovořit o patronážním systému správy věcí veřejných, ve kterém demokraticky zvolení politici zacházejí se státem jako s válečnou kořistí, kterou je možné plundrovat ve prospěch svůj a spřízněných „sociálních sítí“. Někteří komentátoři se domnívají, že Nečasova vláda je v tomto ohledu přece jen lepší než vláda Topolánkova, tento názor však nesdílím. Velmi skromné zlepšení situace, ke kterému skutečně došlo, není zásluhou Nečasovy vlády, ale výsledkem masivního tlaku veřejnosti. V době Topolánkovy vlády se rozsah klientelistických sítí teprve postupně dostával do povědomí veřejnosti, nebo snad veřejnosti postupně začínal vadit (90. léta jsem „politicky nezažil“, a nejsem schopen posoudit, co z toho je blíže pravdě). V Nečasově vládě jsou, či byly, přítomné dvě strany, které měly problém korupce jako své hlavní volební téma. Voliči kroužkováním dali najevo, jak moc jim vadí. Tváří v tvář veřejnému tlaku zvolila vláda takovou úroveň boje proti korupci, která je jakž takž dostačující pro politické přežití dvou stran vládní koalice, a ani o chlup vyšší. To není přístup, který bychom měli chválit.
Co na to Schwarzenberg? Jeho tolerance korupčního chování ve vládě je pro mnohé záhadou. Podle mě je vysvětlitelná nejpravděpodobněji tím, že Schwarzenberg je machiavelista. Chápe, že politika je špinavá záležitost, a v zájmu státu musí být občas učiněny věci, které jsou nechutné a z nichž nemá žádnou radost, jako uplácení exposlanců funkcemi, tolerování moci hazardní lobby atd. atd. atd. atd. atd. Ale jaký je ten zájem státu, který Schwarzenberg shledává tak důležitým, že kvůli němu musíme všechno tohle snášet?
Zde se dostáváme k druhému bodu, kde Nečasova vláda naprosto selhává. Schwarzenberg tohle všechno toleruje, jelikož je zřejmě upřímně přesvědčen o správnosti vládní hospodářské politiky, která je podle mě naprosto katastrofální. Od roku 2008 se díky hospodářské krizi podařilo shromáždit značné množství materiálu, který prokazuje, že J. M. Keynes měl pravdu, a že v době hospodářské krize je nutné, aby vláda podpořila soukromý sektor i za cenu masivního tisknutí dluhopisů a peněz, jinak hrozí naprostý rozklad tržního a následně politického systému (viz Řecko, Španělsko, Irsko, Velká Británie a naproti tomu relativně mírnější průběh krize v USA a například Švédsku). Dokonce i konzervativní Polsko pochopilo tuto lekci. U nás zatím jdeme britskou cestou, takže zavádíme úsporná opatření a zvyšování daní snižující životní úroveň obyvatelstva a připravující rozsáhlé skupiny obyvatel o lidskou důstojnost, viz sKarty a veřejná služba, přičemž ve druhém případě vláda snad dokonce chystá legalistické manévry, mající obejít rozhodnutí Ústavního soudu. To je strašné. Schwarzenberg zastupuje konzervativní myšlení, které vychází z toho, že vyrovnané rozpočty (v krizi stejně nedosažitelné) a silná měna jsou důležitější než sociální síť.
Co dobrého se naproti tomu dá říci o Schwarzenbergovi? Je toho hodně. Rozhodl se zasvětit svůj život službě vlasti, přestože komunistická vláda uloupila majetek jeho rodiny a vyhnala ji do exilu. Podporoval disent. Jako kancléř Václava Havla pomáhal diplomaticky nezkušenému prezidentovi. Financoval Respekt, což bylo prý dlouho jediné médium v ČR provádějící seriózní žurnalistiku (opět, tu dobu jsem nezažil, nemohu soudit) a pořád přinejmenším patří k nejkvalitnějším. Jeho pozdější politická kariéra z mého pohledu není nijak oslnivá (viz výše), ale nelze mu upřít, že konzistentně zastával určité principy, o jejichž správnosti je přesvědčen.
Pokud se stane prezidentem, patrně využije nemalého vlivu, který je s tou funkcí spojen, aby posunul společnost blíže ke konzervativním ideálům. Jakožto liberála mě tato představa nenaplňuje nadšením. Ve srovnání s alternativou ovšem zní jako „zemský ráj to na pohled“.
Jaké principy zastává Miloš Zeman? Dlouhá léta byl předsedou ČSSD. Pak se ji dlouhá léta pokoušel zničit, což se mu sice nepodařilo, ale rozhodně ji výrazně poškodil. Nijak mu nevadí, že jeho kampaň financuje ropná společnost propojená s vládou cizí mocnosti. Pokládám za neuvěřitelné, že tento fakt ho nejenže nedostal do kriminálu, ale ani nebrání miliónu lidí, aby ho volili. Představte si, že by třeba americkou prezidentskou kampaň otevřeně financovala saúdská královská rodina. Že to nedokážete? To je jen důkaz, že vážně potřebujeme zákon o financování politických stran (Jeden takový bude mimochodem za pár týdnů vláda projednávat). V době, kdy byl předsedou vlády vyvolal několik diplomatických skandálů, například přirovnal Palestince k Hitlerovi, o sudetských Němcích prohlásil, že odsun byl pro ně ještě mírnější trest, jelikož velezrada se trestá smrtí (zřejmě i velezrada dětí). Připomínám, že šťavnatým výrokům hlav států je v zahraničních médiích věnována značná pozornost, dokonce i když jde o hlavy čistě ceremoniální. Zemanovi urážky spoluobčanů, kterým měl jako předseda vlády sloužit, byly natolik početné, že by vydaly na několik stran. Teď bych se měl rozepsat o opoziční smlouvě, o Šloufovi, o plukovníku Zbytkovi atakdále, ale myslím, že se mi nechce a chápete co chci říci.
Jediným principem, kterého se Zeman konzistentně drží, je nezřízená touha po moci a po pozornosti. ČSSD mu kdysi posloužila jako vehikl k tomu, aby se k ní dostal, pak sloužit přestala, tak ji odhodil. Z důvodu nedostatku jeho politického přesvědčení je těžké předvídat, jak bude jeho prezidentství vypadat, ale velmi pravděpodobné je, že se bude snažit maximalizovat svou moc, pokud možno i přes ústavní hranice. Lze si představit mnoho způsobů, kterými by tak mohl činit, všechny mají společné to, že jsou naprosto destruktivní. Podobně jako v době, kdy předsedal vládě, můžeme očekávat, že běžnou agendu prezidentské kanceláře (milosti apod.), přenechá osvědčenému Šloufovi.
Zkrátka, mor a peklo. Volba Schwarzenberga je z mé strany projev pudu sebezáchovy.