Na začátek dvě upozornění: tento post je poněkud zatížený právnickou terminologií (holt, deformace se projevuje). Nemusíte to číst. Jeho smyslem není obhajovat údajné nekalé jednání českých manažerů Investiční a a Poštovní banky (IPB), o němž nic nevím, a ani mě upřímně řečeno nezajímá.
Některé právní omyly, kterých se Jan Macháček dopustil, jsou zřejmé okamžitě po srovnání jeho článku s textem smlouvy o narovnání, ale před sepsáním tohohle jsem si prostudoval pozadí celé kauzy, čímž jsem objevil ještě několik dalších.
Celým Macháčkovým sloupkem se táhne jako červená nit autorovo přesvědčení, že text narovnání je nepřípustným zásahem do trestního řízení. Bod 17.8 smlouvy, v němž se píše, že strany nemají v úmyslu se do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení vměšovat, očividně autorovo spravedlivé rozhořčení příliš neotupil.
Zaprvé se mu nelíbí, že V. Tlustý, tehdejší ministr financí, měl dle narovnání poslat a také poslal orgánům prošetřujícím údajnou trestnou činnost manažerů spojených s kauzou IPB dopis, v němž se píše, že stát se necítí být poškozen jednáním Nomury a neuplatňuje vůči ní žádné nároky. Jakkoliv pan Tlustý není příliš sympatická postava, na tomto postupu není z právního hlediska nic závadného, naopak, byl v dané situaci zcela logický.
Představme si, že by se trestní stíhání vedlo kvůli hospodské rvačce. V tom případě by pro příslušné orgány byla jistě relevantní informace, že poškozený Franta, co má zlomenou ruku, bere vinu na sebe a nežádá potrestání pachatele. To by samozřejmě nezbavilo trestní orgány povinnosti prošetřit, co se v té hospodě stalo (zde pro názornost trochu zjednodušuji, ve skutečnosti je podle našeho práva někdy k zahájení trestního stíhání důležitý souhlas poškozeného), ale bylo by to významné např. pro výši trestu.
Přitom kauza IPB není nic jiného než taková trojstranná rvačka o miliardy, a narovnání bylo obdobou hospodského „co jsme si, to jsme si, od teď to neřešme“. Pro stát bylo navíc dost výhodné, protože namísto platby v řádu desítek miliard, k níž by byl jinak pravděpodobně odsouzen, musel Nomuře zaplatit dle narovnání maximálně „pouhých“ 7 miliard, což bylo následně zredukováno na asi 3,6 miliardy.
Někdo by mohl namítnout, že narozdíl od Franty píšícího z nemocnice by dopis od ministra mohly vyšetřující orgány vzít jako pokyn vrchnosti k zametení kauzy pod koberec.
No, mohly by, ale v tom případě by to skutečně nebyl problém dopisu samotného. Hrubě řečeno, je jasné, že při vyšetřování hospodářské kriminality se člověk setká i se skutečně nepříjemnými tlaky, a pokud má sklony se složit už z nevinného kusu papíru poslaného někým, kdo vůbec není jeho nadřízený, měl by si najít méně nervově náročnou práci.
Dále autora pobouřilo, že stát se ve smlouvě zavázal nepodávat na manažery Nomury trestní oznámení (bod 17.3. narovnání), což prý „odporuje právnímu řádu“. To jednoduše není pravda, ve smlouvě je v závorce uvedeno, „pokud opak nestanoví příslušné právní předpisy“ tj. pokud zákon bude požadovat, aby státní úředník trestní oznámení podal, jeho podání není porušením smlouvy (ano, občas se vyplatí číst i to, co je v závorce). Spíš se vznáší otazník nad faktickou vynutitelností takovéto klauzule, protože stát má hodně zaměstnanců a žádné páky, jak je donutit k tomu, aby nepodávali trestní oznámení, kdy se jim zachce.
Macháček možná vychází z rozšířeného omylu, že každý, kdo se dozví o nějakém trestném činu, je povinen ho ohlásit. Tak tomu ovšem není, oznamovací povinnost se vztahuje pouze na trestné činy typu vraždy, úplatkářství apod.
Je ovšem pravda, že závazek nepodat za žádných okolností, pokud k tomu nejsem povinen, trestní oznámení, je problematický řekněme z etického hlediska. V kontextu této konkrétní kauzy k němu ovšem existovaly pádné důvody: zaprvé, pokud jste právě prohráli mezinárodní arbitráž a hrozí vám, že budete muset oželet pár desítek miliard, vaše vyjednávací pozice jaksi není nejsilnější, a jste ochoten přistoupit na leccos. Stát tímto narovnáním ušetřil daňovým poplatníkům opravdu hodně peněz. Zadruhé, vládní důvodová zpráva k narovnání v bodě B.3 celkem otevřeně přiznává, že stát používal trestní stíhání jako formu nátlaku na Nomuru, což samozřejmě není příliš korektní, a tak je možná nejlepší tuto část narovnání (bod 17.3.), i vzhledem k její již zmíněné reálné nevynutitelnosti, číst jako slib státu, že přestane dělat něco, co by tak jako tak dělat neměl.
K tomu pro jistotu poznamenávám, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny jednat, pokud mají podezření, že byl spáchán trestný čin, i když nebylo podáno žádné trestní oznámení.
Shrnuto: narovnání je zcela v souladu s právním řádem, a nejde o žádný zásah do nezávislosti justice ani jiných orgánů. Bylo by ostatně velmi podivné, kdyby tomu bylo jinak, politici nejsou většinou úplně hloupí, a i kdyby měli v úmyslu nepřípustně zasahovat do práce soudů, těžko by o tom psali ve smlouvě.
Macháček píše, že právě kvůli politickým tlakům byla zastavena tzv. kauza České pivo, ačkoliv v ní bylo proti představitelům Nomury shromážděno mnoho důkazů. To přirozeně nemohu potvrdit ani vyvrátit, ale dost o tom pochybuji. Jako doklad zlovolného jednání Nomury v této kauze se autor paradoxně odvolává na závěry londýnské arbitráže (té pro Nomuru úspěšné, jež byla důvodem k narovnání), v níž prý bylo odhaleno protiprávní jednání japonské banky spočívající v tom, že neoznámila (autor píše „zatajila“) státu a ČNB svůj záměr získat akcie Plzeňského Prazdroje. Pokud si ovšem tento nález přečteme pozorně (což lze mimochodem jedině doporučit, jeho součástí je i věcný a neideologický popis éry divokého kapitalismu v 90. letech, pro mě osobně, jelikož jsem v té době byl ještě na houbách, velmi poučný), zjistíme, že se v něm sice v bodě 60 píše o tomto neoznámení, ale pak se v bodě 212 a násl. a v bodě 232 a násl. přesvědčivě vyvrací, že by tím japonská investiční banka jednala protiprávně. Obzvláště poučná je tato pasáž z bodu 232: „Prodejce akcií a regulační orgány si musí být vědomy skutečnosti, že portfoliový investor a zejména portfoliový investor, jenž patří do velké mezinárodní finanční skupiny, bude provádět investice v rámci její širší strategie, jež významně přesahuje koupi akcií jedné určité společnosti. Podle názoru Tribunálu je nepřiměřené i nerealistické investorovi ukládat při provádění určité investice, ať již formou koupě akcií či jinou formou, povinnost své konečné cíle zpřístupnit. Konečné cíle by v každém případě byly často značně spekulativní a jen těžko formulovatelné a navíc podléhají změnám v čase. Investor může dle vlastního uvážení do větší či (v případě absence jasné zákonné povinnosti učinit opak) menší míry zveřejnit své dlouhodobé plány, ale to se od uvalení povinnosti, jež by znepřístupnění považovala za známku „zlé víry”, značně liší.“
Autor uvádí, že jsou ještě jakési nespecifikované další důkazy závadného jednání Nomury v „kauze“ České pivo. K tomu si dovoluji poznamenat, že pokud jsou to „důkazy“ stejného druhu jako zmíněný nález, který na celé transakci neshledal nic protiprávního, nelze je brát příliš vážně a nezbývá než konstatovat, že trestní stíhání bylo zastaveno zcela oprávněně.
Pokud jsem to dobře pochopil, Macháček, kromě toho, že Nomura „zatajila“ státu svůj plán na prodej Prazdroje, jí klade za vinu ve vztahu k pivovaru ještě něco jiného, není mi však jasné, co přesně. Osobně se domnívám, že podstatou složité transakce, v níž figurují i fondy na Kajmanských ostrovech, a která je v nálezu londýnské arbitráže popsána v bodech 67-69 , bylo v zásadě, že Nomura výměnou za vstup do IPB získala podíl české banky v Prazdroji. Macháček si, zdá se, myslí totéž, ale zřejmě to pokládá za jakýsi druh zločinu, i když nikde neobjasňuje, za jaký.
Není zločin bez poškozeného. Pokud bychom připustili, že tato transakce je zločinem, kdo by byl poškozeným? Očividně to nemohl být stát, který se kontroly nad Prazdrojem vzdal spolu s kontrolou nad IPB. Jediným poškozeným by tak mohla být samotná IPB. Připusťme na okamžik, že tato transakce skutečně banku poškodila. Pokud by tomu tak bylo, tak by za to hlavní odpovědnost nesl samotný managment IPB, a nikoliv Nomura (připomínám, že managment operaci schválil logicky ještě před vstupem Nomury do IPB, uskutečnění transakce bylo podmínkou tohoto vstupu).
Já se však domnívám, že převod Prazdroje na Nomuru dával smysl i pro IPB. Jistě, teoreticky mohla IPB vyřešit své problémy (nebo spíš jejich část) tím, že by pivovar prodala sama. Jenže, transakce takové velikosti nějakou dobu trvá a navíc její provedení vyžaduje zkušenosti s velkými mezinárodními obchody, které IPB neměla, samozřejmě narozdíl od japonské investiční banky. IPB potřebovala likviditu („peníze na dřevo“, viz bod 55 nálezu) a také ji dostala: v bodě 62 nálezu se píše, že Nomura vložila do základního kapitálu IPB 6 miliard korun, a v bodě 64, že poskytla IPB revolvingový úvěr ve výši 70 miliónů dolarů.
Když jsme u toho, Prazdroj je rozhodně jedna z nejcennějších značek v ČR a za tím, jak se dostala do rukou IPB, zda stát usoudil, že bankéři jsou lidé obzvláště vhodní pro provozování pivovaru nebo jak to bylo, je jistě zajímavý příběh, po němž jsem ovšem nepátral.
Dále Macháček tvrdí, že Nomura pro zlepšení situace IPB nic neudělala. Londýnská arbitráž ovšem dospěla k opačným závěrům: v bodě 74 nálezu se píše, že Nomura „zahájila několik reorganizačních změn na úrovni vedoucích pracovníků IPB, provedla změny v bankovní strategii, v portfoliových činnostech, vztazích se zákazníky, ve strategii poskytování a splácení úvěrů a v provozních záležitostech – to vše s cílem posílit pozici IPB na bankovním trhu České republiky. Tato opatření měla značný úspěch a významně zlepšila postavení IPB.“
Poté, co situace IPB začala být kritickou v důsledku regulačních opatření ČNB, které měly za cíl učinit naše bankovnictví kompatibilní se standardy EU, Nomura se snažila problém řešit. V bodě 392 nálezu se píše, že byla ochotna do IPB vložit další kapitál v hodnotě 13,2 miliardy, na tuto nabídku však ministr financí Mertlík neodpověděl (!). Kapitálovou injekci ovšem Nomura podmiňovala poskytnutím státní podpory, ale dle bodu 388 Nomura požadovala pomoc státu jen na „tu část portfolia úvěrů a majetku, jež vznikla před privatizací IPB [čímž Nomura projevila ochotu převzít odpovědnost za ztráty, které IPB utrpěla v době, kdy byla jejím hlavním akcionářem pozn. A.Z.] a jež je srovnatelná s portfolii KB a ČS, jimž stát pomoc poskytuje“ . Jak je vidět z nálezu ČSOB vs. stát (to je ta arbitráž, po níž začal ministr Kalousek vyhrožovat trestními oznámeními) ČSOB do záchrany IPB, poté co ji převzala, nemusela vložit ani korunu vlastního kapitálu, všechno jí zaplatil stát, samozřejmě včetně ztrát (ha, to se nám to rýmuje, daňový poplatník se baví), které IPB utrpěla po privatizaci. Za těchto okolností, diví se někdo, že londýnská arbitráž posoudila jednání státu vůči Nomuře jako diskriminační?
P.S. Tohle mělo vyjít už asi tak před týdnem, ale z technických důvodů to nešlo. Myslel jsem, že už je to poněkud neaktuální, ale zrovna dnes se víceméně na stejné téma vyjadřuje sám Jiří Paroubek…