Donald Trump je dva měsíce americkým prezidentem, a v porovnání s obavami jeho odpůrců a nadějemi jeho příznivců se toho změnilo překvapivě málo.
Politická debata v USA je v posledních týdnech dost točí kolem zdravotního pojištění a rozpočtu, tedy normálních témat, které by se řešily i kdyby byl prezidentem kdokoliv jiný. Trump ovšem není kdokoliv jiný. Jeho volební program byl silně ovlivněn národně konzervativní ideologií, podobnou jako má v Evropě např. Marie Le Pen nebo strana Právo a spravedlnost v Polsku, a to je něco, co bylo dosud vysoce mimo mainstream americké politiky. Jaký je tedy pokrok v prosazování této části Trumpova programu? Stručně řečeno, zatím nic moc.
Je jasné, že velká část Trumpova programu vyžaduje změny v zákonech apod. procesy, které nebylo realistické zvládnout za dva měsíce, ale zvlášť zahraniční politika je oblast, kde má americký prezident sám rozsáhlé pravomoci a může dosáhnout významných změn poměrně rychle. Navíc, narozdíl od zákonů, které lze po volbách zase zrušit, mnohá zahraničně politická rozhodnutí jsou prakticky nezvratná – když se např. jedna vláda rozhodne vystoupit z Evropské unie, po volbách tam nová vláda nemůže znova vstoupit za stejných podmínek jako by se nechumelilo, i pokud by třeba chtěla. A Trump přišel do Bílého domu s vizí zahraniční politiky radikálně odlišnou od toho, jaký byl nadstranický mainstreamový konsenzus od Druhé světové války.
Imigrační politika a islám
V boji proti ilegální imigraci samotný nástup Trumpa a rozkazy pro cizineckou policii, aby postupovala agresivněji, podle všeho už má značný odstrašující efekt, čili to lze považovat za raný úspěch. Trump ale narazil na nečekané potíže ve své snaze omezit specificky muslimskou imigraci do Spojených států. Přesněji řečeno, abych byl korektní, ze svého slibu zakázat vstup muslimů, který mu pomohl v republikánských primárkách, vycouval už před volbami, namísto toho pouze slíbil „pozastavit imigraci z oblastí se sklony k terorismu, v nichž nelze bezpečně prověřit imigranty. Veškeré prověřování lidí přicházejících do naší země bude extrémně důkladné.“ (citace z jeho programu na prvních 100 dní).
V kombinaci s jeho snahou omezit celkovou imigraci do Spojených států a skepticismem ohledně kompatibility islámu s tradičními americkými hodnotami voliči mohli očekávat, že omezení muslimské imigrace bude jeho prioritou. Rozhodně to je jeden z nejdůležitějších, pokud ne vůbec nejdůležitější, cíl národních konzervativců. Každopádně při plnění tohoto slibu narazil Trump na poměrně nečekaný odpor ze strany demokratů a demokratickými prezidenty jmenovaných federálních soudců.
Celá záležitost je silně právnická, což znamená, že jsem v pokušení vás tady seznámit s detaily amerického imigračního práva a fungování tamní justice, ale pokusím se tomu odolat, a pouze konstatuji, že experti považují za pravděpodobné, že některá pro Trumpa v této záležitosti nepříznivá soudní rozhodnutí budou vyššími instancemi zrušena, ale skutečný problém pro národně konzervativní vizi Spojených států je v tom, že Demokratická strana se v této záležitosti postavila plnou vahou za zájmy muslimů, i když jí to stěží přinese nové voliče, spíš naopak.
Muslimský kongresman Keith Ellison byl dokonce seriozním kandidátem v nedávné volbě ředitele sekretariátu Demokratické strany (Democratic National Council), a i když těsně prohrál, skutečnost, že to bylo bráno vážně, rozhodně svědčí o tom, že demokraté se zatím nechystají vzít si příklad z taktiky nizozemského premiéra Rutteho, který porazil Wilderse se vzkazem muslimským imigrantům ať se „chovají normálně nebo odejdou“.
V souvislosti s islámem a zahraniční politikou ještě stojí za zmínku, že snad první předvolební slib, který se Trump rozhodl porušit, byl ten o návratu mučení zajatců podezřelých z terorismu, které zavedla Bushova administrativa a Obama ho zrušil. Trump ho obnovit neplánuje, i když to voličům slíbil.
Rusko
Ve vztahu k Rusku nenastala, stručně řečeno, zatím žádná změna oproti Obamově administrativě.
Trumpovy diplomatické „důvěrnosti“ s Angelou Merkel jsou na první pohled těžce nucené, ale podstatné je, že o transatlantických vztazích zatím jedná s ní a ne s Vladimírem Putinem. Americké sankce uvalené na Rusko kvůli konfliktu s Ukrajinou zůstávají v účinnosti, přestože byly uvaleny exekutivním rozhodnutím prezidenta Obamy a Trump by je mohl zrušit, kdyby chtěl.
Nedošlo ani k žádnému oslabení amerických vojenských sil v Evropě a Trump ve svém zásadním projevu v Kongresu vyjádřil „silnou podporu“ NATO, i když zároveň dodal, že spojenci musí plnit své finanční závazky – zjevná narážka na 2 % HDP, které by podle doporučení NATO měly jeho členské státy dávat na obranu, ale až na USA a čtyři další (Česko mezi nimi není) to nedělají. Trump ovšem zatím nepřišel s žádným konkrétním plánem jak spojence přesvědčit, aby své vojenské výdaje zvýšili, kromě toho, že jim bude nadávat na Twitteru.
Samozřejmě, to že by členové NATO měly plnit svá 2 %, byla teoreticky i oficiální pozice Obamovy administrativy, aniž by se v tomto směru něco dělo. Na druhou stranu je možné, že samotná přítomnost Trumpa v Bílém domě bude pro evropské země dostatečný argument ke zvýšení zbrojení. Ovšem národní konzervativci mají poněkud ambicioznější cíle než donutit členy zvýšit výdaje na zbrojení na 2 % HDP.
Steve Bannon, někdejší editor serveru Breitbart news, potom manažer Trumpovy kampaně a teď jeden z jeho nejbližších poradců, shrnul mezinárodní aspekty jejich ideologie v rozhovoru, který poskytl na konferenci ve Vatikánu v roce 2014, zveřejněném serverem Buzzfeed krátce po volbách. Poté co vysvětlil, že podle něho je Tea Party, americké občanské hnutí směřující proti politice prezidenta Obamy, anglická UKIP, francouzská Front National a podobné strany součástí jednoho politického proudu, jehož je Breitbart informačním kanálem, prohlásil:
„Hlavní věc, která nás všechny spojuje, je středopravicové populistické hnutí opravdové střední třídy, pracujících žen a mužů po světě, kteří jsou prostě unavení z toho, jak jim rozkazují ti, kterým říkáme strana Davosu[Davos je luxusní lyžarské středisko ve Švýcarsku a současně místo konání každoroční konference globální elity]. Skupina, řekněme – nejsme konspirační teoretici, ale přesto – a viděl jsem to, když jsem pracoval v Goldman Sachs[asi nejprestižnější banka na Wall Street] – jsou lidé v New Yorku, kteří se cítí blíž lidem v Londýně a v Berlíně než v Kansasu a v Coloradu, a cítí se jako elita, která může všem diktovat podobu světa v němž žijeme.
Řeknu vám, že pracující muži a ženy Evropy a Asie a Spojených států tomuhle nevěří. Namísto toho věří, že sami vědí nejlépe, jak mají žít.“
Bannon vidí národní konzervativce jako skutečné antiglobalizační hnutí, protože globalizace – nárůst mezinárodního obchodu a mezinárodních přesunů kapitálu – podkopává tradiční hodnoty křesťanského Západu. Odpovědí národních konzervativců na tento problém je snaha o dezintegraci mezinárodních institucí a návrat část suverenity, kterou na ně přenesly, národním státům. Je logické, že Rusko, stát založený na tom, že je obráncem tradičního řádu proti západní dekadenci, včetně úzkého propojení církve a státu atd., je pro ně v tomto úsilí potenciálním spojencem.
Proč tedy Trumpova administrativa neudělala nic pro zlepšení vztahů s Ruskem?
Sbližování neprospívají neprokázaná podezření, která vyšetřuje FBI, že Trumpova kampaň koordinovala s Ruskem zveřejnění mailů údajně ukradených ruskými tajnými službami ze sekretariátu Demokratické strany během volební kampaně za účelem skandalizace Hillary Clinton. Hlavní proruská postava Trumpovy administrativy, generál Flynn, za nejasných okolností rezignoval na funkci šéfa Národní bezpečnostní rady.
Jádro problému je ovšem v tom, že většina Američanů nesdílí antiglobalizační ideologii a navíc je národně konzervativní frakce Republikánské strany pořád relativně chabě organizovaná, a všechny ostatní republikánské frakce jsou proti sbližování s Ruskem.
Čína a mezinárodní obchod
Takřka nic se nestalo ohledně druhé národně konzervativní zahraničně politické priority převzaté do Trumpova programu, totiž rozpoutání obchodní války s Čínou. Trump krátce po zvolení ohlásil, že zvažuje opuštění „politiky jedné Číny“ (to nemá nic společného s Tibetem, jde o to, jestli se mezinárodně uznává čínská vláda v Pekingu nebo na Tchajwanu), ale po nástupu do funkce z toho vycouval.
Je ovšem pravda, že Trumpova administrativa je poněkud skeptičtější k mezinárodním institucím sloužícím k odstraňování bariér mezinárodního obchodu než Obama – Trump ohlásil, že nepodepíše smlouvu TPP (dohodu o volném obchodu mezi skupinou amerických a asijských zemí), a vyjednávaná smlouva TTIP s Evropskou unií byla zjevně uložena do šuplíku. Také formálně ohlásil, že jeho administrativa se nebude automaticky cítit vázána rozhodnutími Světové obchodní organizace. To jsou všechno významné zahraničně politické kroky, které jsou v rozporu se silně proglobalizačním programem předtrumpovské Republikánské strany.
Co bude dál?
Trump nebyl zvolen, protože by většina voličů chtěla ukončit globalizaci rozbitím mezinárodní institucí závisejících na USA. Namísto toho zvítězil s národně konzervativní rétorikou v republikánských primárkách proti roztříštěné opozici řady v zásadě proglobalizačních kandidátů, a následně v prezidentských volbách získal hlasy mnoha voličů, kteří se na něj nedívají s nadšením, ale chápali ho jako menší zlo oproti pokračování Obamovy politiky, které by USA čekalo s Hillary Clinton.
Současně platí, že národně konzervativní „America First“ přístup k zahraniční politice má jistou podporu mezi významnou menšinou voličů, ale daleko menší podporu v Kongresu a ve vyšších patrech federální byrokracie armády. Po volbách vidíme, že i republikáni dávají Trumpovi najevo, že ho nebudou automaticky poslouchat, pokud se pokusí prosadit radikální převrat v zahraniční politice.
Dle Ústavy USA je prezident hlavou federální exekutivy (narozdíl od např. české Ústavy, dle níž je kolektivní hlavou exekutivy vláda jako celek), ale přesto obsazení řady klíčových pozic ve federální byrokracii potvrzuje Senát. Získat potvrzení Senátu je normálně celkem jednoduché, pokud se neukáže, že prezidentem nominovaný kandidát nemá nějaký skandál, ale to je proto, že prezidenti mají sklon jmenovat kvalifikované lidi s mainstreamovými názory, což takřka z definice vylučuje národní konzervativce, jejichž ideologie je vysoce nemainstreamová. Trump to vyřešil tak, že na místa vyžadující souhlas Senátu jmenoval vesměs kvalifikované lidi s mainstreamovými názory. To pro něho bude představovat značný problém, pokud se rozhodne radikálně posunout zahraniční politiku národně konzervativním směrem.
Z jeho kroků se zdá, že si uvědomuje, že Spojené státy nejsou připraveny na národně konzervativní revoluci, a kdyby se o ní pokusil, vyvolal by okamžitě ústavní krizi. Namísto toho se rozhodl prosazovat národně konzervativní program postupně. Ponechávám stranou, jestli v něj sám opravdu věří, nebo ho pouze využívá k vlastním cílům.
Každopádně jako další krok v postupném prosazování národně konzervativního přístupu vypadá Trumpův návrh rozpočtu. Ten obsahuje plán významné militarizace zahraniční politiky, spočívající v navýšení armádního rozpočtu o 9 % a současně masivních škrtech v rozpočtu State Departmentu (zhruba ekvivalent ministerstva zahraničí) tj. diplomatické služby, rozvojové pomoci, který má být sníženo o 29 %.
Nejde jen o to, že národní konzervativci jsou dost skeptičtí ohledně užitečnosti „měkké síly“, tj. diplomacie, kulturního vlivu, obchodních styků apod. k řešení mezinárodních problémů a namísto toho preferují spoléhat se na silnou armádu. State Department jako instituce je navíc oddán myšlence Spojených států jako opory systému mezinárodních institucí vytvářejících podmínky pro postupnou globalizaci a liberalizaci světa. „Shodou okolností“ Trump už teď výrazně zredukoval roli State Departmentu ve svojí administrativě, takže jeho zaměstnanci údajně nemají co na práci a znuděně bloumají po chodbách.
Není ovšem zdaleka jisté, že Trumpův návrh škrtů State Departmentu projde Kongresem, někteří republikánští senátoři už se k němu vyjádřili odmítavě, a republikáni mají v Senátu jen těsnou většinu. Ale stejně nedoporučuji spoléhat se na to, že kdokoliv dostane nějaké peníze z americké ambasády.
Co po Trumpově administrativě zůstane?
Jak jsem psal, že v zahraniční politice USA by mohl Trump přinést nezvratné změny, většina změn které Trump zatím provedl nebo plánuje nejenže nejsou nijak revoluční, ale jsou navíc vesměs zvratné (možná kromě opuštění TPP?).
Zatím se zdá, že z národně konzervativního programu má největší šanci být trvalým dědictvím Trumpovy administrativy definitivní opuštění snu o návratu minimálního státu. Předtrumpovské frakce Republikáské strany se od doby Ronalda Reagana všechny víceméně shodovaly na tom, že je potřeba omezit pravomoci federální vlády, ačkoliv zdaleka ne všechny z nich je možno označit za příznivce návratu k minimálnímu státu z doby před Velkou hospodářskou krizí, mnozí chtějí jenom přesunout veřejnou moc na lokálnější úroveň.
Národní konzervatismus je ovšem zjevně antitezí libertariánské touhy po minimálním státu, a Trumpův program v oblastech jako je fiskální politika nebo regulace podnikání překvapivě vůbec není revoluční, ale naopak velmi umírněný – představuje výrazný „posun do středu“ proti dřívějším republikánským kandidátům (přičemž definice „středu“ se v USA od finanční krize roku 2008 posunula poněkud „doleva“, narozdíl od EU, kde proběhnul opačný posun), ale pořád je velmi výrazně „pravicový“ oproti např. programu Hillary Clinton. Zdá se velmi pravděpodobné, že tato paradoxní umírněnost Trumpovi dost pomohla u voličů, a pokud se osvědčí, můžeme čekat, že libertariánská frakce Republikánské strany se svými sny o návratu k ekonomické politice z 19. století ztratí svůj dosud značný vliv.