Není vůbec jasné, jestli je jeho výsledek dobrou nebo špatnou zprávou pro Řecko, názory odborníků se v tom značně rozcházejí. Ti zahraniční komentátoři, kteří nejlépe znají situaci, se domnívají, že následky referenda jsou nepředvídatelné.
Co ovšem pokládám za zřejmé, je, že výsledek je dobrou zprávou pro nás, a pro celý zbytek Evropské unie. Svojí volbou se Řekové rozhodli jít do rizika. Pokud to dopadne špatně, celá situace skončí děsivou katastrofou – ovšem pro Řecko, nikoliv pro nás. Ale v tom lepším případě, když to dopadne dobře, povede to k velmi potřebným změnám ve fungování Evropské unie. z nichž budeme mít prospěch všichni. Všeobecně se uznává, že zatímco Řecko mělo donedávna obrovský a neudržitelný rozpočtový deficit (neplést s celkovým řeckým dluhem, který je pořád obrovský a neudržitelný), EU má značný „demokratický deficit“. Nejsem nekritickým fanouškem demokracie, ale její zásadní výhoda je v tom, že hrubým a nedokonalým způsobem dává do souladu zájmy vládnoucích a ovládaných – pokud politici dělají něco, co se voličům hrubě nelíbí, nebudou znovu zvoleni. Smlouvy mezi členskými státy, které tvoří „ústavu“ Evropské unie, zakotvují přesun značné části pravomocí členských států v oblasti hospodářské politiky na instituce EU, trpící zmíněným demokratickým deficitem. Je třeba říci, že pro tento přesun kompetencí jsou v mnoha případech dobré důvody, ale současně je zřejmé, že demokratický deficit v hospodářské politice vedl v EU k upozadění některých problémů které voliči pokládají za důležité. A „některými problémy“ mám na mysli konkrétně jeden problém, totiž nezaměstnanost. V tomto ohledu je jistý rozdíl mezi členskými státy EU, které svojí měnovou politiku přijetím eura podřídili Evropské centrální bance, a těmi, které to zatím neudělali, ale podstatné je, že obrovský nárůst a dlouhodobé trvání nedobrovolné nezaměstnanosti v mnoha státech EU od finanční krize roku 2008 by byly neakceptovatelné v zemích, jejichž hospodářská politika se nachází pod větší demokratickou kontrolou. Speciálně v Česku, kdybychom tu měli řeckou nebo španělskou úroveň nezaměstnanosti, jsem přesvědčen, že Tomio Okamura by vypadal jako ztělesnění umírněnosti a demokracie oproti politikům, kteří by tady sklízeli volební úspěchy.
Jsou dva způsoby, jakými může současná krize skončit „dobře“ pro Řecko: buď zavedení, v nějaké, nejspíš hodně skryté a nepřímé podobě, jakési rozumné, či realisticky vzato rozumnější politiky zaměstnanosti koordinované na celoevropské úrovni (neptejte se mě, jak by to mělo fungovat, to právě nikdo moc neví, a proto je vyjednávání tak obtížné), nebo alespoň bude případný řecký úspěch spočívat v objevení mechanismu, jak bez katastrofických následků přesunout některé pravomoci v hospodářské politice nutné k efektivnímu boji s masovou nezaměstnaností zpět na národní úroveň. Pokud se řecké vládě nepodaří ani jedno z toho, nutně to bude pro Řecko znamenat katastrofu. Ale když se jim to podaří, ukáže to cestu i pro ostatní státy EU postižené hospodářskými potížemi.