V Egyptě momentálně hrozí státní převrat. Armáda dala demokraticky zvolenému prezidentovi, který mimochodem není žádný sympaťák, 48 hodin na vyřešení politické krize, nebo…
V České republice jsme slyšeli a četli v souvislosti s naší vlastní politickou krizí hodně o převratu a ohrožení demokracie, ale situace v těžce zkoušené arabské zemi by nám mohla připomenout, jak vypadá opravdový státní převrat.
Základní věc, kterou je potřeba vyjasnit ohledně rozhodnutí českého prezidenta pověřit sestavením vlády Jiřího Rusnoka, je to, že Zeman jedná plně v souladu s Ústavou. Předsedu vlády podle článku 68 Ústavy jmenuje prezident republiky, následně předseda vlády předloží prezidentovi návrhy na jmenování ministrů (přitom je sporné, zda a za jakých podmínek může prezident odmítnout ministra jmenovat), a prezidentem jmenovaná vláda pak do 30 dnů předstoupí před Poslaneckou Sněmovnu s žádostí o vyslovení důvěry. Což je přesně to, co se Rusnokova vláda chystá udělat.
Prezident není povinen jmenovat předsedou vlády toho, kdo má předem zajištěnou podporu nadpoloviční většiny poslanců, to by ostatně v některých situacích bylo nemožné. V hypotetickém případě, kdy by jmenovaná vláda nedostala důvěru a prezident by otálel se jmenováním nového premiéra, jednalo by se z jeho strany patrně o porušení implicitně dovoditelné ústavní povinnosti jednat bez zbytečného odkladu, což by mohlo být důvodem k ústavní kompetenční žalobě (neplést s obžalobou z velezrady!) ze strany Sněmovny k Ústavnímu soudu, ale v této fázi ještě zdaleka nejsme, to že Zeman hodlá postupovat takto, je pouhá spekulace.
Někteří upozorňují na fakt, že Zeman porušuje „ústavní zvyklosti“, rozuměj jedná jinak než v podobných situacích v minulosti jednal Václav Klaus. Osobně se domnívám, že poměřovat moudrost prezidentova konání tím, zda se shoduje s předchozí praxí Václava Klause, není nejlepší nápad, a pojem „ústavní zvyklost“ je pro české prostředí dosti nevhodný. Nemáme ústavu postavenou na zvykovém právu, takže je správnější hovořit o zvyklostech předchozích držitelů úřadu. Kromě toho, Klausova situace byla odlišná v tom, že proti sobě měl většinu poslanců. Prezident je v našem ústavním systému podstatně slabším hráčem než většina Sněmovny. Zeman využívá toho, že narozdíl od Klause v dobách po pádu Špidlovy vlády není zcela jasné, zda proti němu sjednocená většina Sněmovny existuje, k prosazení vlastní politické agendy. Tato agenda je sama o sobě velmi problematická, k čemuž se dostanu dále, ale označovat to za puč je silně přehnané.
Podotýkám, že osobně bych byl proto, aby prezident ČR neměl žádnou politickou agendu, aby jeho hlavními úkoly byly, za a) vypadat reprezentativně při přehlídkách a kladení věnců, a za b) v případě, že politické strany nebudou schopny se dohodnout na sestavení vlády ani na nových volbách, pozvat si jejich předsedy na Hrad a tam je nalévat jakýmkoliv vhodným intoxikantem podávaným v tekuté formě, do té doby, než přijdou s řešením politické krize.
Jenže skutečností je, že tento můj názor je menšinový, naši spoluobčané chtějí aktivistického prezidenta a jsou na prezidentský aktivismus zvyklí. Václav Havel i Klaus samozřejmě měli oba svou politickou agendu, kterou se snažili s různým úspěchem prosazovat. Zeman v této tradici pokračuje. Přímá volba s tím nemá mnoho společného – pokud by prezidentem byl zvolen Schwarzenberg, Fischer či Dientsbier, s největší pravděpodobností by došlo k poklesu politického vlivu prezidenta ve srovnání s Klausovou érou. Namísto toho jsme si demokraticky zvolili kandidáta, který výslovně sliboval, že bude prezidentem aktivním a že jeho prioritou č. 1 je ukončit co nejrychleji vládu současné koalice. Mandát od voličů tedy Zeman ke svému konání bezpochyby má. A jeho voliči, jak vyplývá z letmých průzkumů a pozorování, tento postup zcela logicky schvalují.
Ovšem to, že Zeman nepořádá protiústavní ani nedemokratický puč, ještě neznamená, že jeho politický program, případně program vlády, která se kolem něho formuje, je dobrý pro tuto zemi.
Zeman obratně využívá českého odporu k politice, když svoji vládu prezentuje jako sbor neutrálních technokratických odborníků, povznesených nad politickou špínu. Dostatečná odborná úroveň kandidátů na ministry by měla být v ideálním světě samozřejmostí, ale představa, že ministři-odboníci zvolí za pomoci svých superschopností jedinou správnou stezku, která nás zavede do ráje, je iluze. Pod údajnou expertní neutralitou se můžou snadno skrýt ideje a zájmy, jež by se v otevřené soutěži nebyly schopny prosadit.
Kupříkladu novopečený premiér Jiří Rusnok je „v civilu“ prezidentem Asociace penzijních fondů. Je samozřejmé, že penzijní fondy, jakožto významná součást našeho finančního sektoru, mají své ekonomické zájmy, které nemusí být nutně v souladu se zájmem veřejným, a že jejich zisky jsou zcela zásadně ovlivňovány vysoce kontroverzními politickými rozhodnutími (viz penzijní reforma).
S určitostí nevíme, jaký bude politický program Rusnokovy vlády, ale lze předpokládat, že bude vycházet z názorů Miloše Zemana. S těmi jsme se mohli důkladně seznámit v době prezidentské kampaně a i poté, nikoliv však v ucelené podobě. Naštěstí je tu ještě program Strany práv občanů – Zemanovci, který, pokud mohu posoudit, věrně zrcadlí Zemanovy názory vyslovené v kampani, a spojuje je do čehosi blížícího se konzistentní vizi, nakolik lze v žánru politických programů hovořit o konzistenci. Vedle toho samozřejmě předchozí politická činnost Miloše Zemana, předsedy vlády, „politického důchodce“i kandidáta na prezidenta poskytuje vodítko k odvození té části jeho agendy, o níž by raději nemluvil. Ve všem tom dohromady lze nalézt řadu škodlivých a znepokojivých elementů:
1) Xenofobní, šovinistický a konformistický podtón Zemanova programu je velmi zřetelný. V programu SPOZ se slovo „nepřizpůsobiví“ vyskytuje hned ve druhé prioritě, a rozhodně tam nejde o výraz uznání. Zemanův vztah k islámu je snad zbytečné připomínat. Na druhou stranu je třeba ocenit, že Sudety jsou s prezidentem Zemanem v naprostém bezpečí.
2) V Zemanových vyjádřeních i v programu SPOZ se opakuje představa, že se máme „proinvestovat k prosperitě“, čili, že je třeba omezit veřejnou spotřebu na úkor veřejných investic. V kontextu se složením Rusnokovi vlády to vypadá na přesun veřejných prostředků z dotování veřejných služeb („sociálního státu“, který dle standardní ekonomické terminologie tvoří jádro veřejné spotřeby) k dotování těžkého průmyslu, hlavně energetické a dopravní infrastruktury. Možná se tedy pletu, a má jít o veřejné investice do toho, aby se ČR stala evropským Silicon Valley, ale nějak o tom pochybuji. Pokud bereme Zemanovu rétoriku vážně, tak chová skoro stejný odpor ke státním dluhům jako pravice, čili neočekávejme keynesiánský fiskální stimulus pro boj s nezaměstnaností, ale o přesun peněz od někoho (nepřizpůsobivých?), k někomu jinému (poctivě pracujícím?).
Dotování těžkého průmyslu je problematické už proto, že jde oblast, která byla výrazně podporována za komunismu a a v důsledku toho narostla do rozměrů neodpovídajících velikosti našeho hospodářství. V případě energetiky to bylo ještě doplněno zvýšenou spotřebou způsobenou masivním plýtváním energií, které komunistický režim provozoval a které nebylo plně odstraněno dodnes. Přizpůsobení ekonomiky novým kapitalistickým poměrům poté nebylo provedeno odpovědně, takže regiony předtím závislé na těžkém průmyslu se proměnily v dějiště sociálních katastrof. Ovšem snaha na to reagovat namísto sociální politiky – k níž se zemanovci nestaví nijak přívětivě a jak vidno, chtějí ji ještě omezit – nostagickým pokusem o návrat do starých, celkem vzato špatných časů (excesivní podíl těžkého průmyslu logicky vedl k podcenění jiných, užitečnějších oblastí), není příliš perspektivní.
3) Ze způsobu, kterým Zeman vládl poprvé, jsme si zapamatovali, že takové detaily, jako to, že o státním majetku mají rozhodovat lidé odborně i morálně kvalifikovaní, řešit nehodlá, což je obzvlášť zajímavé ve spojení s tím plánovaným rozvojem veřejných investic. Výběr jeho spolupracovníků a některých kandidátů na ministry nenabízí v tomto směru mnoho důvodů k optimismu.
4) A konečně bychom neměli zapomínat na napojení Zemanova okolí na Rusko, hlavně prostřednictvím místopředsedy SPOZ Nejedlého, manažera Lukoilu (což je z velké části Američany vlastněná společnost, ale samozřejmě nemůžete těžit ropu v Rusku bez dobrých vztahů s Kemlem). Rusko bývá někdy zbytečně démonizováno, nicméně je faktem, že nejde o našeho spojence a jeho zahraničněpolitické zájmy jsou s českým národním zájmem v některých záležitostech rozporné.
Jelikož Zeman má tak vysokou veřejnou podporu, nemluvě o funkci prezidenta, jeho program nás v dobrém i ve zlém bude provázet delší dobu. Leda by naše armáda za pomoci své strašlivé bojové síly 30 tanků provedla vojenský puč.