10. března 1959 vypuklo v Tibetu povstání proti čínské okupaci, které bylo potlačeno a jehož výsledkem byl útěk dalajlámy do Indie. Podle údajů tibetského exilu bylo při tom zabito přes 80 000 Tibeťanů, ale jelikož čínská vláda nedovolila nezávislé prošetření okolností, je nemožné tento údaj ověřit (což je v záležitostech Tibetu častý problém). Víme, že asi 100 000 Tibeťanů po povstání uprchlo do Indie (pro srovnání, v současnosti se celkový počet Tibeťanů odhaduje na 6,5 milionu).
Na paměť této události se jako projev solidarity s Tibeťany a jejich bojem za svobodu své země na mnoha českých úřadech a radnicích vyvěšují každoročně 10. března tibetské vlajky. Tato tradice čas od času vyvolává odpor, někdy pocházející od radikální levice (jako je Slavoj Žižek). Tentokrát se ovšem překvapivě přidal i Michal Kašpárek, který jinak má blízko k „havloidní pravdoláskařské kavárenskéantikomunismuburžuaziikapitalismu“ atd. Pokud nějakým omylem tohle čte někdo mimo mou intelektuální bublinu, Michal před časem koupil webovou doménu zitbrno.cz, jmenující se stejně jako oficiální slogan města Brna, koupený za 600 000 od jedné marketingové agentury, a nechal na ní provozovat satirický web, který skrz různé peripetie zmorfoval v politické hnutí, plánující kandidovat v komunálních volbách na podzim 2014. Jinak Michal píše sloupky a recenze různých knih pro finmag.cz. Přesun tak významné osobnosti českého intelektuálního života do tábora odpůrců odpůrců čínské okupace Tibetu tudíž představuje významnou sociokulturní událost, a to nikoliv povzbudivého charakteru.
Nepředstírám, že jsem expert na Tibet, ve skutečnosti většina mých momentálních znalostí pochází z toho, co jsem pročetl v rámci přípravy na tento článek, ale okamžitě mě zarazilo, že Michal prezentuje hnutí za svobodný Tibet jako jakýsi názorově monolitický blok, jehož hlavním zdrojem představ o Tibetu je film Sedm let v Tibetu, a že, počínaje titulkem článku, implikuje, jakoby jeho hlavním cílem byl Tibet jako nezávislý stát na Číně. Proto je prý vyvěšování tibetských vlajek „určitý bezpečný druh masochistické slasti, podobný chození na babiččin hrob. Pohrabeme štěrk, zapálíme svíčku, dojmeme se a odcházíme pyšní, že v moři pustnoucích hrobů my na svoje předky pořád myslíme.“ Ehm. Nebudu komentovat Michalovo pojetí rituální úcty k předkům. Zpátky k Tibetu: Michal přiznává, že dříve byl „tibetomilcem“, na základě již zmíněného filmu Sedm let v Tibetu, a nekritického zpodobnění dalajlámy v českých médiích, nicméně dostal se z tohoto stavu na základě dvou zásadních zjištění – zaprvé, že Tibet nebyl před okupací ráj na zemi, ale teokratická diktatura, a za druhé „free Tibet“ je sice hezké heslo, ale ne plán.
Začnu od konce – ano, „free Tibet“ je heslo, a není to plán. Ovšem z toho, že hnutí za svobodný Tibet používá hesel, nikterak nevyplývá, že žádný plán nemá. Tedy, přesněji řečeno, „hnutí za svobodný Tibet“ skutečně není monolitické, ale odvažuji se tvrdit, že jeho nejdůležitější částí je Ústřední Tibetská správa, podporovaná (ale už nikoliv formálně vedená) dalajlámou. Organizace má vlastní webové stránky, na níž je možné se o její činnosti leccos dozvědět, a také vlastní článek ve wikipedii, pokud máte zájem o (snad) nestranné informace. Jejím oficiálním cílem není nezávislost Tibetu na Číně, ale vytvoření reálné autonomie s demokratickými volbami a oddělením zákonodárné, výkonné a soudní moci. Přitom „dokud nebude Tibet přeměněn v zónu míru a nenásilí“(to zní jako odkaz na tibetské budhistické náboženství), Čína by měla mít možnost udržovat pro ochranu Tibetu na jeho území omezené množství ozbrojených sil. Čínská vláda by měla zodpovídat za zahraniční vztahy a obranu, zatímco tibetská autonomní vláda za ostatní záležitosti, zejména náboženství, kulturu, vzdělání, hospodářství, a ochranu životního prostředí.
Plán Ústřední Tibetské správy je natolik umírněný, že se nepochybně mezi Tibeťany vyskytují větší radikálové, ale fakt, že má podporu samotného dalajlámy a vlád zemí, s nimiž správa spolupracuje, v první řadě indické, znamená, že šance na jeho uskutečnění není vůbec nulová. Ústřední tibetská správa se také nedávno reorganizovala tak, že není už formálně vedena dalajlámou (i když jeho neformální autorita je samozřejmě obrovská a je také využívána v mezinárodních jednáních), ale její vedení je vybíráno volbami z řad Tibeťanů žijících v exilu a je založeno na principu dělby moci. Indie, v níž drtivá většina exilových Tibeťanů žije, jim umožňuje, aby si řadu svých záležitostí spravovali sami, což má právě na starosti Ústřední Tibetská správa. Tudíž je poněkud nepřesné uvádět, že Tibeťané nemají kromě čínské okupace zkušenosti s jiným politickým zřízením, než je teokratický feudalismus.
Čímž se dostáváme k tomu, že Tibet skutečně nebyl před čínskou okupací „ráj na zemi“, protože žádný ráj na zemi nikdy neexistoval. Dokonce se odvažuji tvrdit, že pokud by bylo prováděno srovnání kvality života podle dnes běžně užívaných indikátorů, Tibet roku 1950 by se umístil hluboko pod skandinávskými zeměmi. Srovnávání s Československem za První Republiky (které taky rozhodně nebylo rájem na zemi), které Michal provádí, by mělo význam, pokud by současné hnutí za svobodný Tibet usilovalo o návrat do stavu před okupací. Jelikož tomu tak není, připadá mi poměrně irelevantní. Spíše bychom se měli soustředit na otázku, jestli existující plány hnutí za svobodný Tibet mají šanci vést ke zlepšení oproti současnému stavu.
Je zřejmé, že i pokud by čínská vláda zítra kompletně otočila svou politiku a souhlasila by se všemi požadavky Ústřední Tibetské správy, budování demokratické samosprávy založené na dělbě moci v Tibetu by se potýkalo s hromadou problémů, jako se podobné změny potýkají s problémy všude na světě. Ovšem to neznamená, že by muselo být nutně neúspěšné. Realismus a důraz na dělbu moci (snad zčásti vynucený okolnostmi), se kterým k problémům tibetská exilová reprezentace přistupuje, je určitě nadějný.
Nejpodivnější obvinění vůči zastáncům svobodného Tibetu, které Michal vznáší, je to, že prý zapomínají na lidská práva zbylých obyvatel Číny. Ve skutečnosti je to právě naopak. Boj za práva Tibeťanů je i bojem za práva Číňanů. Je zjevné, že samosprávný, demokratický Tibet podle představ tibetské exilové reprezentace se neslučuje s autoritářským režimem vládnoucím v Číně. Změna režimu v Číně je nutnou podmínkou svobodného Tibetu v rámci Číny. Proč se tedy hnutí za svobodný Tibet nesoustředí rovnou na ni?
Zaprvé, Ústřední tibetská správa logicky má jako svou prioritu Tibet. Značná zlepšení v životě Tibeťanů jsou možná i v rámci současného čínského režimu, a o nich je možné vyjednávat. Současně je Ústřední Tibetská správa zdaleka nejlépe organizovanou skupinou usilující o změnu režimu v Číně, mající oficiální podporu jiných států, zejména Indie, ale i Západu, a také západní veřejnosti. To je velice důležité, protože jinak Západ, rozuměj my, lidská práva v Číně kolektivně ignorujeme.
Když Petr Nečas prohlásil, že lidská práva v zahraniční politice musí ustoupit byznysu (v tomto případně exportnímu, ale stejně to mohl říci i o dovozu), způsobil jisté pozdvižení, ovšem pokud jde o Čínu, jen naplno pojmenoval politiku, kterou vůči ní vedeme. Čína tak dlouho rozvíjela „konstruktivní“ obchodní vztahy se Západem, že pustit se s ní dnes do konfrontace by znamenalo riskovat obrovské investice našich korporací a také zvýšení cen spotřebního zboží. To samozřejmě chce málokdo. Ovšem zároveň mnoho lidí a vlád na Západě uznává útlak Tibeťanů čínskou vládou jako závažný problém. Tlačit naše vlády, aby podporovali práva Tibeťanů má tudíž větší šanci na úspěch než tlačit je, aby podporovali práva Číňanů, i když to první je (mimo jiné) prostředkem k dosažení druhého.