Erik Tabery a Jan Macháček hodnotí (velmi dočasné) rozhodnutí slovenského parlamentu neschválit pomoc Řecku jako projev nezodpovědnosti. Mají pravdu.
Tohle rozhodnutí však vyvolává značný odpor, který je založený na neporozumění problému. Hodně lidí se naprosto mylně domnívá, že záchrana Řecka před bankrotem je ze strany zbytku eurozóny jakási charitativní akce na záchranu nezodpovědných Řeků. To je naprostý omyl.
Solidarita s občany jiných členských států v EU očividně není všeobecně příliš vysoká, takže kdyby byla hlavním důvodem pro pomoc Řecku, relativně demokraticky volené vlády by je patrně už dávno ponechaly svému osudu. Problém je v tom, že bankrot Řecka by mohl mít strašlivý dopad na ceny dluhopisů.
Výše úroků, které stát stejně jako kdokoliv jiný, když si půjčujete peníze, musí platit, je určována dvěma faktory – zaprvé tím, jak velké je riziko, že věřitel nedostane své peníze zpátky, tj. že dlužník zbankrotuje, uteče na Bahamy, či vůbec, že se stane jedna z mnoha představitelných událostí, které způsobí, že věřitel své peníze už neuvidí. Státy platí nižší úroky než soukromé osoby proto, že pravděpodobnost, že nezaplatí své dluhy je mnohem nižší než u většiny soukromých osob, hlavně pro jejich schopnost získávat prostředky masovými konfiskacemi majetku pod hrozbou násilí (většinou se jim říká daně). Druhým faktorem určujícím výši úroků je riziko inflace – je sice pěkné, když věřitel dostane zpátky své peníze, ale pokud mají poloviční hodnotu oproti době, kdy je půjčoval, tak trochu se ztrácí smysl půjčky. Inflační riziko je v zásadě stejné pro všechny půjčky ve stejné měně (samozřejmě je tím větší, čím dlouhodobější půjčka je).
Jak to souvisí s Řeckem? Poté, co Řecko přijalo euro, což mu bylo umožněno díky kreativnímu účetnictví řecké vlády (jinak se tomu říká podvod), financování jeho státního dluhu se mu výrazně zlevnilo – věřitelé požadovali mnohem nižší úroky u půjček v eurech než v drachmách. To samé se stalo i řadě jiným státům eurozóny. Jak je to možné? Investoři dospěli k závěru, že riziko inflace se přijetím eura u těchto států výrazně snížilo. To se naprosto potvrdilo, protože kdyby Řecko mělo pořád drachmu a stalo by se mu to, co se stalo, totiž zjistilo by se, že jeho ekonomické statitistiky jsou poněkud upravené směrem nahoru, či prostě jiná katastrofa podobného typu způsobující náhlé zvýšení obtížnosti splácení dluhu, následovala by inflace a devalvace, která by řeckým exportérům zvýšila konkurenceschopnost (pokud tedy nějací existují), a pád cen by každopádně zajistil příliv turistů. Problém by se vyřešil k relativní spokojenosti Řeků na úkor jejich věřitelů.
Nicméně s eurem je tohle řešení neproveditelné, jelikož výši inflace v eurozóně má pod kontrolou Evropská centrální banka, sídlící ve Frankfurtu a bedlivě střežící zájmy věřitelů, kteří si tak mohou oddechnout.
Nebo ne? Nemožnost vyřešit dluhovou krizi pomocí inflace by mohlo vést ke zvýšení pravděpodobnosti jejího řešení pomocí bankrotu. Věřitelé, kteří napůjčovali Řecku v lepších časech, se ovšem evidentně domnívali, že pravděpodobnost bankrotu členské země EU je velice nízká, mnohem menší než pravděpodobnost vysoké inflace. Důvod je nasnadě – zatímco inflace je v kapitalistické ekonomice přirozený jev, státní bankrot je něco, co se na Západě odehrávalo v dávné minulosti a dnes je to drama odehrávající se tu a tam někde v „rozvojových zemích“.
V tuhle chvíli je ještě předčasné odhadovat, zda investoři kalkulovali správně. Je jasné, že Řecko své dluhy samo ani při svých drastických úsporných opatřeních není a ještě dlouho nebude schopno splácet samo, což otázku posunuje o level výš, totiž zda bude zbytek EU ochoten to zaplatit za něj. Pokud by se ovšem ukázalo, že k tomu zbytek eurozóny ochoten není, byla by to pro investory nová informace, znamenající, že nemožnost snížit břemeno dluhů pomocí inflace vede země eurozóny k tomu, že bankrot se pro ně stává přijatelnou alternativou, a úroky, odrážející pravděpodbnost takového scénáře u dalších zemí eurozóny v problematické fiskální situaci by vystřelily směrem nahoru. Nikdo samozřejmě není schopen předpovědět o kolik.
Volba, před kterou stojí státy eurozóny, je tak, zda je lepší zaplatit řecké účty nebo raději čelit zdražení svých vlastních neznámo o kolik. Vzhledem k tomu, že Řecko je poměrně malá země a jeho dluh tak není v absolutních číslech moc velký, rozumná politika je ho raději celý zaplatit, ale zkuste to vysvětlit voličům.
To je důvod, proč eurozóna zachraňuje Řecko. Mimochodem, naproti tomu není vůbec jasné, jestli samotní Řekové mají stejný zájem. Lze si představit, že bankrot a odepsání dluhů by pro ně mohl být výhodnější než drastická úsporná opatření, ačkoliv je pochopitelně jasné, že velký pokles životního standardu utrpí tak jako tak. Volba je to ovšem i ideová – pokud by Řecko zbankrotovalo, jeho příslušnost k Západu, která jde ostatně proti řeckým historickým tradicím, by byla vážně zpochybněna.
Záchrana Řecka je ale i v našem výsostném zájmu – zvýšení úrokvých sazeb zemí eurozóny povede k tomu, že tyto státy zchudnou (otázka je jen, o kolik), a tudíž jejich občané budou kupovat méně zboží – a jelikož naše naše ekonomika je postavena do velké míry na exportu do eurozóny, budeme mít problém.