Narozdíl od etablovaných stran za sebou TOP 09 nemá početné skupiny voličů, jejichž zájmy by hájila, jako má ODS podnikatele a ČSSD důchodce a dělníky.
I když voliči pochybují o tom, že velké strany jsou skutečně ochotné prosazovat abstraktní ideály, které si píši na prapory v předvolebních kampaních, pořád je zřejmé, že ODS bude bránit živnostníky před zvýšením daní a ČSSD penzisty před snížením důchodů. Tudíž ztrátu důvěry je možné u těchto stran alespoň alespoň částečně zmírnit apelem na ekonomické zájmy. TOP 09 ani nereprezentuje vyhraněnou skupinu voličů s hluboce zakořeněným pohledem na svět, jako KDU-ČSL nebo KSČM.
Z těchto důvodů je pro TOP 09 zásadní, aby voliči neztratili důvěru ve správnost jejího programu jako toho, který je v porovnání s ostatními nejlepší. Zatím se zdá, že tato důvěra zůstala víceméně zachována. Nenechme se zmást tím, že škrty ve státním rozpočtu jsou obecně nepopulární. Velkou politickou lekcí současné ekonomické krize je to, že škrty jsou u jistých, poměrně početných skupin voličů značně populární, pokud se je podaří prodat jako omezování přebujelé byrokracie nebo jako reakci na zneužívání sociální sítě.
Víme, že TOP 09 přišla do politiky s programem celkem standardního západoevropského konzervatismu opírajícího se o tradiční hodnoty. Je zřejmé, v čem se to liší od levicových stran. Od ODS se odlišila především v těch oblastech, v nichž je program ODS poměrně unikátní a izolovaný od myšlenkových proudů evropské pravice – jako je odpor ODS k jakékoliv koncepci veřejného zájmu a k moci nevolených institucí (obojí samozřejmě v příkrém rozporu se standarním konzervatismem, vycházejícím z nadřazenosti národního společenství nad jednotlivcem a s posilováním soudů a dalších nevolených orgánů sloužících jako strážci tradice).
Tyto odchylky od tradičního konzervatismu v programu ODS shodu okolností vedou k tomu, že stát podle ODS je náchylnější ke korupci než stát podle tradičního konzervatismu – logickým důsledkem idejí občanských demokratů je chápání státu jako válečné kořisti vítěze voleb, jež si s ním může dělat, co chce.
Jednoduše řečeno, úspěch TOP 09 je založen především na tom, že je vnímána jako strana pravicová, ale relativně méně zkorumpovaná než ODS. Především ovšem nejde ani tak o to, že by předáci TOP 09 byly vnímáni jako „čistší“ než předáci ODS, ale spíš o to, že je vnímána jako strana ochotnější prosazovat systémové změny, k omezení korupce vedoucí. S tím úzce souvisí i její pověst jako strany rozpočtově odpovědnější, jelikož přesvědčení o vztahu mezi masivním rozkrádáním veřejných prostředků a státním dluhem je u voličů pevně zakořeněno.
TOP 09 to shrnuje do sloganu, že je stranou „vlády práva“, který poněkud nelogicky prosadila i do „názvu vlády“ – takže máme vládu vlády práva. („rule of law“ je anglické označení pro koncepci, zhruba odpovídající českému „právnímu státu“, takové detaily ale stejně nikoho nezajímají).
Problém, před nímž TOP 09 stojí, spočívá v tom, že důvěra voličů, že je skutečně schopná prosazovat to, co má v programu, je dnes vážně narušena.
Až donedávna byla schopná, do značné míry díky obratnému vedení M. Kalouska, poměrně přesvědčivě ukazovat veřejnosti, že je schopná svůj program prosazovat. Do čela si postavila populárního politika s roky nezištné veřejné služby za sebou. Spojením se Starosty a nezávislými přímočaře konfrontovala problém, který přispěl k pádu několika předchozích neúspěšných politických stran, totiž jejich chronický pragocentrismus. Dobře vedené volební kampaně také pomohly. Zásadní pro její důvěryhodnost je ovšem právě fakt, že si může dovolit odchýlit se od programu mnohem méně než etablované strany, jelikož taková odchylka je pro ni podstatně nebezpečnější. Pud politické sebezáchovy je mocný motivační faktor (zřejmě pokud nejste Strana Zelených).
Nyní ovšem krutý osud postavil TOP 09 do cesty hned dvě smrtelně nebezpečné překážky najednou. První z nich je aféra poslankyně Parkanové. Téměř každému je jasné, že pokud nejde o evidentní zneužití státního zastupitelství k politickému boji (o čemž u Parkanové nejsou důkazy), sněmovna by měla poslance k trestnímu stíhání vydávat. Divoké a krajně riskantní tažení M. Kalouska za opačné rozhodnutí, kombinované s vyhrožováním vyšetřovatelům, je politicky sebevražedné. Naneštěstí pro TOP 09 se zdá, že jejího prvního místopředsedu konečně dostihla jeho legendami opředená minulost na ministerstvu obrany, a nad pudem politické sebezáchovy u něho momentálně převažuje pud sebezáchovy osobní.
Druhým problémem je odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila pod směšnou záminkou, svědčící o tom, že skutečné důvody nesnesou denního světla. Jistě, Jiří Pospíšil není žádný rytíř bojující proti mafiánské chobotnici, jeho styky s Romanem Jurečkem, mocným funkcionářem plzeňské ODS, bývalým vekslákem a dnešním milionářem, jsou rovněž legendární. Nicméně v civilizovaných zemích, zvláště v těch, kterým vládne „vláda vlády práva“ se ministři spravedlnosti pod falešnými záminkami neodvolávají. Jeho nahrazení Pavlem Blažkem, který má sklon pojetí státu jako válečné kořisti pro vítěze voleb obhajovat s kouzelně naivní upřímností, situaci nezepšuje. Sám Karel Schwarzenberg to zhodnotil tak, že naděje, že justice bude operovat podle práva a bez společenských ohledů, tím zhasla.
Pud politické sebezáchovy v takové situaci jednoznačně diktuje otce zakladatele strany odsunout do pozadí a vládu opustit, ale bude toho TOP 09 schopna?