Okamžitě se vynořily spekulace, že soud nadržuje kapitalistům proti vykořisťovanému pracujícímu lidu. Zde je třeba poznamenat, že z právního hlediska je postup soudu naprosto v pořádku. Dle občanského soudního řádu , § 75c odstavec 1 písmeno a) soud vydá předběžné opatření, „jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením“ . Jinými slovy, soud má při rozhodování o předběžném opatření značnou volnost, a rozhodnutí o něm není konečným řešením sporu, stále je teoreticky možné, že soud nakonec uzná, že stávka byla vyhlášena legálně (i když prakticky si to lze představit jen obtížně). Rovněž není nic divného, že bylo vydáno tak rychle, dle zákona se vydává „bezodkladně“, což je logické, když jeho smyslem je zajistit, aby nedošlo k neodvratným škodám v době před vydáním konečného rozhodnutí.
Ovšem to, že zákaz stávky je právně v pořádku, ještě neznamená, že je to správný krok.
Odbory jsou významnou součástí občanské společnosti. Vedle své základní funkce, tj. ochrany práv a zájmů zaměstnanců v pracovních vztazích, plní tradičně v zemích kontinentální Evropy i úlohu širší, politickou – jde o zástupce určité zájmové skupiny, podobně jako Svaz průmyslu zastupuje jinou zájmovou skupinu, a Svaz včelařů, či Asociace zdravotních pojišťoven zase jinou. A vzhledem k tomu, že skupina, kterou odbory zastupují, je velice významná, měla by s nimi vláda zacházet s odpovídajícím respektem. Mnoho lidí se u nás pohoršuje nad tím, že se odbory „pletou do politiky“ a že „straní socanům“, to je však naprosto legitimní – jde o přirozený důsledek toho, že sociální demokraté mají v lidech, jejichž zájmy odbory zastupují, svou voličskou základnu.
Respekt k požadavkům odborů je, pravda, v české realitě občas těžké udržet, když velká část skupiny, jejíž zájmy odbory zastupují, se domnívá, že totalitní diktatura je lepší společenské uspořádání než liberální demokracie, a od toho se do značné míry odvíjejí postoje odborářů ke konkrétním politickým otázkám. Zakazování stávek však jemně řečeno není nejlepší způsob jak je přesvědčit ke změně těchto, podle mého názoru hluboce mylných, názorů. Neměli bychom přitom žít v iluzích, že snad současné postoje odborů jsou výmyslem jejich bossů, kteří nevyjadřují názor „prostých členů“. Právě že očividně vyjadřují, a to je problém.
Vláda svým jednáním bohužel dává najevo, že odboráře nepovažuje za důležitou součást občanské společnosti a za partnery k dialogu, ale za narušitele veřejného pořádku, s nimiž je třeba (právně) zatočit. To není zrovna nejlepší způsob řešení sociálních konfliktů. Jednodenní stávka je totiž určitou ritualizovanou ukázkou síly odborů, respektive těch společenských vrstev které zastupují – jejím hlavním smyslem není škodit, ale ukázat, že pokud by chtěly, jsou schopny škodit a že se bez nich zbytek společnosti neobejde. Ritualizace společenských konfliktů je přitom všeobecně prospěšná – o tom se lze snadno přesvědčit sledováním zpravodajství ze zemí, kde tyto konflikty probíhají zcela neritualizovanou a přímočarou formou (momentálně např. Sýrie).
Proti tomu jistě četní obhájci vládního postupu budou namítat, že vláda přece nemůže považovat za seriózního partnera někoho, kdo porušuje zákony. To je jistě přesvědčivý argument, až na to, že… Až na to, že je to pitomost. Nechť zvedne ruku, kdo si myslí, že není možno považovat za seriózní partnery pravidelné pachatele dopravních přestupků, nebo lidi, kteří používají nelegální software. To, zda se odbory dopustily protiprávního jednání, je otázka sporná, závisející na výkladu nejednoznačných ustanovení zákona (pokud někoho hlouběji zajímá právní aspekt věci, tady je zajímavá diskuze), a pokud ano, tak jeho protiprávnost spočívala pouze v tom, že měly pondělní stávku ohlásit tři pracovní dny předem, nikoliv v pátek. To je stěží důvod k odsuzování odborářů jako zlovolných narušitelů, opovrhujících zákony.
Soud je samozřejmě povinen posoudit situaci podle práva, ovšem soud musí jednat jen na návrh. Vláda (přesněji ministr Kalousek) rozhodně nebyl povinen takový návrh podat – pokud vám někdo způsobí škodu, také nejste povinni ho žalovat. Máte právo ho žalovat, a to samé právo má i stát – rozdíl zde je ovšem v tom, že stát jsme tak nějak my všichni, a politici, kteří nás zastupují, by měli při podání žaloby zvažovat, zda tím slouží veřejnému zájmu, nebo zda ho tím spíš narušují. Z čistě materiálního hlediska je výsledek postupu vlády zatím takový, že stávka bude o tři dny později, zato horší. Škody na sociálním dialogu sice nelze vyčíslit, ale nepochybně budou značné.
P.S. Blokády silnic , k nimž se odboráři také chystají, jsou narozdíl od stávky s největší pravděpodobností protiprávní, zarážející ovšem je, kolik lidí z toho automaticky dovozuje, že by je měly ozbrojené složky státní moci rozehnat. Jde o klasický projev občanské neposlušnosti – politického protestu ve formě demonstrativního porušování práva. Mimo to je to jeden z nejjednoduších způsobů jak naštvat co nejširší okruh občanů, takže pro vládu je to přímo dar z nebes. Proti občanské neposlušnosti jistě státní orgány mohou a mají zakročit, ale zákrok musí být úměrný závažnosti narušení – je například zjevně nepřiměřené, rozehnat hodinovou blokádu silnice ozbrojenou mocí a její účastníky pozatýkat za účelem zjištění totožnosti a pokutování kvůli narušení plynulosti silničního provozu (nebo něčeho takového). Takhle nějak se s občanskou neposlušností vypořádávají na Středním Východě, a nezdá se, že by se to osvědčovalo.