Kontext
Zákon o ochraně přírody a krajiny v § 15 stanoví, že národní parky, jejich poslání a bližší podmínky jejich ochrany se vyhlašují zákonem. To je samo o sobě dost absurdní uspořádání, podobné tomu, jako kdybychom vedle zákona o krajích měli ještě 13 zvláštních zákonů o kraji Vysočina, Ústeckém, Pardubickém atakdále, v nichž by se se stanovovaly výjimky ze zákona o krajích, jež si místní politicko-podnikatelsko-mafiánská uskupení dokáží prolobovat. Je jasné, že čím je zákon specifičtější, tím větší prostor při jeho tvorbě dostanou zástupci úzkých zájmových skupin, kterých se zákon bezprostředně dotýká, na úkor zájmu obecného. Návrh občanského zákoníku, přestože je to nejdůležitější zákon ve státě, v poměru ke svému významu velké rojení lobistů nevyvolává, změna jediné věty v zákoně o dani z příjmů je naproti tomu schopná vyvolat v parlamentních kuloárech slušný cvrkot [tedy, já osobně žádného lobistu neznám, ale předpokládám, že při pohybu po chodbách Parlamentu bzučí jako čmeláci, v novinách o tom čteme každou chvíli].
Národní park Šumava ovšem dosud svůj zákon nemá, byl totiž vyhlášen nařízením vlády předtím, než zákon o ochraně přírody a krajiny nabyl účinnosti. Výhodou tohoto systému je, že nařízení nemůže omezit (a ovšem ani rozšířit) ochranu přírody garantovanou zákonem. Naproti tomu, pokud je národní park vyhlášen zákonem, takový zákon může klidně suspendovat všechno, co se o národních parcích píše v zákoně o ochraně přírody a krajiny (viz dále) – jelikož všechny zákony kromě ústavních jsou stejně závazné, pokud se dostanou do konfliktu, uplatní se zásada, jíž právníci, kteří si myslí, že latina je cool, říkají „lex specialis derogat generali“, což znamená jednoduše, že užší pravidlo je považováno za výjimku z širšího a tak se uplatní přednostně.
Také je dobré nezapomínat na kontext mezinárodní, na stránkách samotného národního parku Šumava se píše:
„Naplňování kritérií mezinárodních smluv a dohod je mj. nezbytným předpokladem pro úspěšnost snah o vysoké mezinárodní uznání NP, potažmo ČR (zejména formou nezávisle certifikované kvality jak přírodních hodnot, tak úrovně a kvality spravování území NP apod.) na mezinárodní scéně ochrany přírody.“ Tak, tak.
Mezinárodní organizace IUCN má požadavky (v angličtině, na str. 16-17) které by měla splňovat oblast se statutem národního parku. Píše se tam cosi o tom, že v národním parku se většinou netěží (ani dřevo), a že jde o oblast, která by měla být ponechána převážně přírodním procesům.
Text zákona
Hlavním pozitivem návrhu je to, že je milosrdně krátký, pouhých 16 paragrafů, které se vejdou na 7 stran, plus dalších 6 stran příloh, včetně písemného vymezení hranic čehosi nazývaného národním parkem, a 4 map. Na tak krátkém prostoru se však autorům podařilo shromáždít tolik výživného materiálu, že z něho dále vybírám jen ty nejlepší kousky.
Čim víc zóna, tím víc národní park
Tohle cosi má být rozděleno do čtyřech zón (§ 4), což je zajímavé, jelikož zákon o ochraně přírody a krajiny počítá s tím, že území národních parků se člení „zpravidla do tří zón“. Ono taky není divu, že v zákoně o ochraně přírody není zmínka o žádné čtvrté zóně, když se v něm píše, že „Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením.“ – tj. ochrana přírody má být nejdůležitějším cílem na celém území národního parku, proto je to taky národní park, nikoliv např. smrková plantáž. Ne tak v budoucím „národním parku Šumava“ – v jeho IV. zóně bude cílem „udržet a podporovat využívání těchto zón pro rozvoj obcí, trvalé bydlení, podnikání a služby, zemědělství, turistiku a rekreaci“. O ochraně přírody ani slovo. Fajn, pokud ve IV. zóně bude zařazeno již tak jako tak zastavěné území obcí, tak v něm nedává moc smysl chránit přírodu – ve skutečnosti ovšem má do IV. zón patřit „především území významným způsobem dotčené lidskou činností, zastavěné a zastavitelné území obcí vymezené územně plánovací dokumentací a území v bezprostředním okolí intravilánu obcí.“
Ještě lepší je, že návrh zákona sice v příloze vymezuje hranice I. a II. zón (pozoruhodné přitom je, že I. zóny většinou nejsou obklopeny druhými, jak by člověk logicky očekával), ale rozlišení III. a IV. je ponecháno na později, přičemž podle § 13 „Do doby, než se vymezí v souladu s tímto zákonem IV. zóny, platí, že dosavadní vymezené III. zóny mají povahu IV. zón.“ Takže okamžikem účinnosti zákona se většina parku stane dočasně IV. zónou, v níž se v zásadě dle zákona neprovádí ochrana přírody, a lze v ní stavět „v souladu s územně plánovací dokumentací.„(§ 8), to znamená za stejných podmínek jako kdekoliv mimo park. Dá se očekávat, že po přijetí zákona nastane stavební boom, a rozsah zastavěného a zastavitelného území tak ještě před vznikem III. zón národního parku poněkud vzroste. Pokud jde o dočasnost tohoto stavu, neškodí připomenout staré rčení, že základní jednotkou dočasnosti je jeden furt.
Hospodaříme v národním parku
V § 12 návrhu je půvabným způsobem napsáno, že státní majetek svěřený správě parku (tj. hlavně pozemky) bude převeden na jakousi jen za tím účelem zřízenou obecně prospěšnou společnost. Dle zákona je obecně prospěšná společnost právnickou osobou, jejíž hospodářský výsledek (zisk) nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla obecně prospěšná společnost založena. Jinými slovy řečeno, stát má dle návrhu zadarmo převést svůj majetek na útvar, který má zakázáno jakýkoliv zisk z hospodaření s tímto majetkem získaný převést zpátky na stát. Všechen svůj majetek může používat pouze k obecně prospěšnému účelu, pro který byl založen.
Návrh ovšem přímo neuvádí, jaký ten účel přesně bude. Ochranu přírody v parku má na starosti samozřejmě správa parku, a navíc ochrana přírody spočívá hlavně v tom, zakazujete lidem aby v parku stavěli paneláky, rozdělávali ohně, stříleli vzácné živočichy a prováděli podobné nepřístojnosti. Jen orgán státu, jako je správa parku, má pravomoc dělat takové věci, tudíž připravovaná obecně prospěšná společnost je k ochraně přírody tak jako tak v podstatě nepoužitelná.
Pozoruhodná je i její správní rada, v níž mají být zástupci dvou ministerstev, dvou krajů, a obcí na území parku. Dává jistý smysl, aby v rozhodování o hospodaření v parku byli zastoupeni místní obyvatelé, ale co ten zbytek? Možná, že kromě místních obyvatel by mohly být zastoupeny i jiné zájmové skupiny pro něž je dění v parku důležité, ale od kdy jsou ministerstva nebo kraje zájmovými skupinami? Vypadá to spíš, že účelem obecně prospěšné společnosti bude tvořit jakousi pojistku pro případ, že by se do správy parku dostali lidé, kteří kladou poněkud větší důraz na ochranu přírody, než je navrhovatelům zákona milé.
V zásadě se lze na Šumavě vydat dvěma cestami – ekologickou nebo lesnicko-vlekařskou. Lidé, včetně mnoha třeskutě antikapitalistických ekologických aktivistů, to často vidí jako boj mezi tím, zda dáme přednost „úzce ekonomické perspektivě“ a nebo se vzdáme zisku ve prospěch zachování netknuté přírody. To je ovšem poněkud zavádějící perspektiva, protože zachování netknuté přírody může samo o sobě z dlouhodobého hlediska přinést více zisku (nikoliv v přeneseném smyslu jakéhosi „duchovní obohacení“ , ale prostě a jednoduše větší hromadu peněz), než její zdevastování. Z krátkodobého hlediska otázka stojí tak, zda z lesů na Šumavě budou mít užitek dřevorubci a vlekaři nebo přírodovědci, turisté, ochránci přírody apod. Nicméně hlavní argument zastánců té dřevařsko-vlekařské cesty se zdá být takový, že stát, tedy my všichni, přicházíme v důsledku přehnané ochrany přírody o možnost využít cenné přírodní zdroje ku prospěchu občanů. Je proto krajně pozoruhodné, že návrh zákona, který evidentně vychází vstříc tomu poněkud více průmyslovému využití Šumavy, připravuje stát o majetek, který v parku má, a zajištuje, že výnosy z něho budou nesmyslně uzamčeny v obecně prospěšné společnosti.
Na druhou stranu, je pravděpodobné, že se o ně nakonec někdo postará.
Likvidujeme kůrovce v národním parku
Koho zajímá, zda bude mít boj s kůrovcem na Šumavě na starosti počasí, jako v těchto dnech, nebo menší armáda dřevorubců s policejní asistencí, jako ve dnech nedávných, neměl by přehlédnout § 9 návrhu, podle něhož se ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny týkající se zásahů proti škůdcům – tedy to, že na území národního parku lze proti škůdcům zasahovat jen pokud na to máte povolení, jelikož v principu by se tam měla příroda ponechat sama sobě – tak tedy tato ustanovení budou v takřečeném národním parku Šumava platit jen v prvních zónách. Jinak řečeno, pokud by zákon platil už dnes, kácení ve II. zóně, kterého jsme byli nedávno svědky, by bylo perfektně legální. Samozřejmě to leckomu může připadat jako detail, neboť taková prkotina jako chybějící povolení nezastavila správu parku v jejím statečném boji za záchranu majetku města Kašperské hory (ano, takové je skutečně oficiální zdůvodnění zásahu, nevadí, že město za škody způsobené kůrovcem dostává tak jako tak náhradu ze státního rozpočtu), ani nebyla překážkou v získání masivní policejní asistence (pokud s tím máte nějaký mentální problém, můžete podepsat výzvu k odvolání velitelů zásahu). Nicméně nikdy neškodí uvést v soulad stav de facto a de iure.
Dále je hoden pozornosti § 4 odstavec 4, podle něhož „Vymezení I. zón a uplatňované způsoby péče nesmí způsobovat podstatné negativní změny na území vně I. zón.“ Jistě, pokud bude z divočiny prvních zón hrozit nebezpečí, které může způsobit podstatné negativní změny (krásně určitý právní pojem) ve zbytku národního parku, musí jít bezzásahovast stranou. Návrh zákona tedy nijak nezdůrazňuje, že by se mělo také bránit aktivitám mimo I. zóny, které by v nich mohly způsobit podstatné negativní změny, ale tato asymetrie je zcela pochopitelná, je nutno se důkladně právně připravit na situaci, v níž by, řekněme, z hor sestoupily legie medvědů brtníků a začaly terorizovat místní obyvatelstvo. Naproti tomu příroda si vždycky nějak s negativními vlivy člověka poradí sama, že.
Chodíme po národním parku
V současnosti zákon přiznává právo vstupu do I. zón mimo vyznačené cesty, kromě samozřejmých důvodů typu záchranné operace, zaměstnanci parku apod. pouze vlastníkům a nájemcům pozemků v těchto zónách. Návrh zákona toto právo rozšiřuje na každého, kdo má trvalý pobyt na území národního parku (§ 7). Tudíž, pokud máte to štěstí, a jste přihlášeni k trvalému pobytu v národním parku, ode dne účinnosti zákona se budete moci vydat na průzkum přímo do srdce pralesa, nebo toho, co z něj zbývá. Dávejte ovšem bacha, platí to pouze, pokud svým pobytem nepoškodíte dochovaný stav prostředí (ne, netuším, jak se to pozná). Pokud na Šumavě náhodou nebydlíte, nezoufejte, trvalý pobyt je ryze formální kategorie, k tomu, abyste se tam přehlásili, nemusíte na Šumavě ani bydlet, ani vám tam nemusí patřit žádná nemovitost. Zachytil jsem názor, že právě protože je trvalý pobyt ryze formálně kategorie, je toto omezení vlastně diskriminační – tudíž by ho mohl Ústavní soud zrušit a tím pádem by do I. zón získali přístup bez omezení všichni. I dle návrhu ostatně může správa parku rozhodnout o tom, že do některých částí I. zón budou mít přístup všichni bez rozdílu (§ 7 odstavec 6).
Stavíme v národním parku
Ve IV. zónách bude možné postavit cokoliv, co projde skrz územní a stavební řízení, tedy v podstatě stejný postup jako kdekoliv jinde – což je ovšem velmi tvrdé omezení, jak je zřejmé z toho, co se staví na Šumavě již dnes (článek s titulkem „ Stavebníci tunelují Národní park Šumava, jámy zalévají betonem“).
V I. a II. zónách naproti tomu nebude možné postavit vůbec nic – pokud nepůjde o stavby u nichž veřejný zájem výrazně převyšuje nad zájmy ochrany přírody (§ 8). Ve III. zónách, poté co budou vymezeny, bude platit totéž jako v prvních a ve druhých, plus ještě bude možné postavit stavby sloužící „rybářství, myslivosti, péči o les, zemědělství, turistice, sportu, obraně státu a ochraně státních hranic, pokud jejich umístění není v rozporu s posláním národního parku.“ V současném nařízení o národním parku Šumava se píše v souvislosti se stavbami cosi o respektování estetických a ekologických hledisek, což jsou ovšem evidentně zastaralé kategorie, bez kterých se navrhovaný zákon obejde. Naproti tomu, zachována má být pravomoc Správy parku povolovat na jeho území vleky a běžecké tratě (§ 6).
Závěr
Úsilí o zrušení šumavského národního parku demokratickými prostředky je zcela legitimní, ačkoliv podle mě poněkud krátkozraké. Přesvědčení obyvatel šumavských obcí, že za jejich, nepochybuji o tom, že většinou mizernou ekonomickou situaci (těch obyvatel, ne těch obcí), může národní park, je podle mě mylné, stačí se podívat do jiných zapadlých koutů naší země, v nichž ani náhodou žádný národní park není. Skutečný problém je v tom, že český stát nemá žádnou systematickou politiku na podporu strukturálně znevýhodněných regionů – někdy se zdá, že státní politika, spíš než že by nerovnosti mezi regiony pouze ignorovala, je ještě prohlubuje.
Nicméně návrh zákona z dílny plzeňského kraje sice de facto připravuje Šumavu o většinu charakteristik národního parku, ale rozhodně ji nepřeměňuje v region, ve kterém budou platit stejná pravidla jako kdekoliv jinde. Namísto toho budou o tom, co se na Šumavě bude dít a smět, rozhodovat se značným stupněm libovůle správa parku a výše zmíněná obecně prospěšná společnost.