Minule jsem napsal, že vítězství Bernieho Sanderse v demokratických primárkách je krajně nepravděpodobné. To se od té doby vrchovatě potvrdilo. Skutečným překvapením ale je, že Sanders dokázal získat tak velkou podporu voličů. Že se mu nakonec nepodaří porazit Hillary Clinton, to se všeobecně čekalo. Přitom v rámci volebního boje s největší pravděpodobností donutil Clintonovou, aby svůj program výrazně „zradikalizovala“ oproti původnímu plánu.
Relativně uspěl i přesto, že je outsiderem bez nezávislé finanční základny, kandidujícím ve straně, jejíž voliči jsou celkem spokojení se svým dosavadním lídrem (Obamou), k němuž má Sandersova protikandidátka blízko. Navíc Sanders není nijak zvlášť charismatický a ještě navíc je to starý bílý muž ve straně, jejíž voliči se většinově skládají z žen, příslušníků etnických menšin a mladších lidí. Celkově velmi slušný výkon. Co to znamená pro budoucnost?
Za všechno může Milton Friedman
Tohle není Bernie Sanders
Před finanční krizí roku 2008 byla mezi americkými politiky historicky bezprecedentní shoda na základních principech hospodářské politiky. Tento konsenzus byl založen na učení Chicagské ekonomické školy, jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Milton Friedman („škola“ v tomto případě neznamená vzdělávací instituci, ale myšlenkový směr).
Vliv Chicagské školy je dnes globální. Politicky se sice nejdřív prosadila v konzervativním křídle republikánské strany v USA, dnes se k ní ovšem hlásí i mainstreamové politické strany v Evropě, a to „pravicové“ i „levicové“. Ve skutečnosti je v mnoha ohledech její ideologický vliv v Evropské unii dnes ještě větší než v USA.
Ekonomický program Chicagské školy je zhruba následující:
1) Koncem 60. let Milton Friedman varoval, že pokud centrální banky budou pokračovat ve svojí dosavadní politice boje s nezaměstnaností prostřednictvím tisknutí stále většího množství peněz, dojde k masivnímu nárůstu inflace. Přesně to se následně stalo.
2) Je tedy nutné garantovat nezávislost centrálních bank na politických tlacích a dát jim silný mandát k boji s inflací jako jejich primární cíl,
3) Namísto tisknutí peněz nebo státního dluhu musí dlouhodobě udržitelná politika zaměstnanosti spočívat v motivování firem, aby zaměstnávaly lidi, udržováním nákladů spojených s podnikáním na nízké úrovni, prostřednictvím,
4) Deregulace podnikání, protože regulace vesměs náklady podnikání zvyšují a navíc kvůli častému regulatory capture mnohdy slouží úzkým soukromým zájmům na úkor veřejnosti,
5) Daně mají být pokud možno co nejnižší,
6) Mnohé veřejné služby jsou užitečné a placení za ně nějaké daně vyžaduje, ty ale mají být uvaleny na spotřebu, nikoliv na majetek, protože zdanění majetku má demotivační efekt na soukromé investice, které přitom vytvářejí pracovní místa a vyšší životní standard v dlouhodobé perspektivě,
7) Veřejné výdaje mají být směřovány nikoliv do prostého přerozdělování, ale do veřejných statků a služeb,
8) Veřejné služby mají být provozovány pokud možno s využitím tržních mechanismů, které zvyšují jejich efektivitu,
9) V mezinárodní politice je třeba snižovat obchodní bariéry, celosvětový volný obchod je žádoucí cíl,
10) Bránit pohybu kapitálu přes hranice (tj. mezinárodním investicím) je nežádoucí,
11) Mezinárodní obchod a investice by se měly řídit pravidly zakotvenými v mezinárodním právu, aby firmy měly větší jistotu, že nebudou v zahraničí diskriminovány na úkor domácích.
Vzestup asociální demokracie
Radikální levice občas tvrdí, že politická dominance programu Chicagské školy je důsledkem čehosi blízkému spiknutí bohatých elit. To není pravda, přinejmenším v USA je jasné, že voliči měli řadu příležitostí ho odmítnout, kterých nevyužili.
Počátek formování konsenzu na zásadních otázkách hospodářské politiky v USA mezi republikány a demokraty je možno vysledovat od prezidentských voleb roku 1984, v nichž Ronald Reagan obhájil svůj mandát proti Walteru Mondaleovi v jednom z nejdrtivějších vítězství v historii USA.
Výsledky prezidentských voleb roku 1984. Červeně jsou státy jež vyhrál Reagan, modře je Minnesota, kde vyhrál Mondale. Od té doby demokraté nikdy nenominovali tak „levicového“ kandidáta jako byl Mondale.
To bylo poté, co Reaganova administrativa své první volební období, které jí bylo dopřáno díky masivnímu politickému shitstormu volebního roku 1980, v plném rozsahu využila k prosazení receptů Chicagské školy.
Potom si mnozí demokraté uvědomili, že pokud chtějí, aby je v budoucnu ještě někdo volil, budou se muset „posunout do středu“, čili změnit program tak, aby se víc podobal republikánskému.
Výsledky prezidentských voleb roku 1992. Červeně státy, jež vyhrál obhajující prezident Bush, modře ty, jež vyhrál Clinton, který celkem výrazně zvítězil. Na koláčovém grafu je vidět, že 19 % hlasů získal Ross Perot, ten ale nevyhrál ani v jednom státě
Následně v roce 1992, v době vysoké nezaměstnanosti, v prezidentských volbách po 16 letech konečně zvítězil demokrat, velmi „středový“ Bill Clinton. V prvních dvou letech jeho administrativy měli demokraté většinu v obou komorách Kongresu. Pokusili se toho využít k přijetí fiskálního stimulu v rámci boje s nezaměstnaností a především k rozsáhlé expanzi zdravotního pojištění v USA. Ani jeden z těchto návrhů neprošel, částečně kvůli republikánským obstrukcím, ale i kvůli neochotě některých demokratů se za ně plně postavit.
Potom ve volbách do Kongresu v roce 1994 demokraté utrpěli katastrofální porážku a ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů, kterou předtím měli nepřetržitě od roku 1954 (!). Clinton se od té doby snažil s republikánským Kongresem nalézat kompromisy – Američané se tudíž za jeho administrativy dočkali mimo jiné snížení sociálních dávek, šetření, které vyústilo v přebytkové federální rozpočty, a deregulace finančního sektoru. Ve zprávě o stavu Unie v roce 1996, před svým znovuzvolením, pronesl Clinton ikonickou větu „doba velkého státu skončila“.
V roce 1996 Clinton zvítězil nad republikánem Dole (m) s ještě větším náskokem než nad Bushem předtím. Perot tentokrát získal „jen“ 8,4 %
Stručně řečeno, byla to doba, v níž se obě strany shodly na tom, že hospodářská politika se bude dělat podle Chicagské školy. Potom v roce 2000 v demokratických primárkách Clintonovův viceprezident Al Gore snadno porazil bývalého senátora Bradleyho, prosazujícího levicovou alternativu ke clintonovské politice. Bradley byl taková obdoba Sanderse pro rok 2000, až na to, že byl „pravicovější“ a byl snadněji poražen. A Gore byl rovněž „pravicovější“ než Hillary Clinton dnes.
Za republikány proti Goreovi kandidoval George W. Bush, další příznivec Chicagské školy.
Ralph Nader – protestní kandidát Strany zelených a legendární zelený aktivista – v těchto volbách právem poukazoval na to, že ekonomické programy obou hlavních stran mají společné kořeny, a získal akorát velmi českých 2,7 % hlasů. Samozřejmě, od Občanské války v USA nikdy nevyhrál prezidentské volby někdo jiný než demokrat nebo republikán, ale protestní kandidáti, pokud se trefí do témat zajímajících nespokojenou část veřejnosti, často získávají podstatně víc hlasů než Nader v roce 2000.
Příčinou tehdejší voličské spokojenosti s Chicagským hospodářským programem je nejspíš jednoduše to, že v 90. letech na první pohled fungoval – USA zažívaly éru největší prosperity a míru ve své historii, nezaměstnanost byla nízká, životní standard většiny šel nahoru atd. Pokud nezastáváme poněkud extrémní postoj, že hospodářská politika nemá žádný vliv na výsledky hospodářství, část z toho je nutno považovat za zásluhu Chicagské školy. A ukázalo se mimo jiné, že za takovýchto podmínek stoupající příjmová nerovnost voličům až tolik nevadí.
Mezitím v Evropě
Chicagská škola, zrozená ve Spojených státech, posléze ovládla hospodářskou politiku i v Evropské unii. Stejně jako v USA jí k tomu pomohl boj proti inflaci (video).
Abyste rozuměli, inflace se jak v USA, tak v Evropě vymkla kontrole poté, co se počátkem 70. let rozpadl tzv. Brettonwoodský systém, v němž byly kurzy měn vůči sobě zafixovány mezinárodními dohodami. A ten se rozpadl, protože překážel výše zmíněné metodě boje s nezaměstnaností pomocí tisknutí stále většího množství peněz. V 80. letech ale prakticky po celou dobu inflace ve Spojených státech postupně klesala (i když i na jejich konci byla pořád vyšší než dnes), narozdíl od mnohých evropských zemí.
Do toho přišel rozklad sovětského bloku a sjednocení Německa. To vyvolalo obavy, že budoucnost spolupráce mezi západoevropskými státy, jejímiž nejdůležitějšími mechanismy byly do té doby NATO a Evropské hospodářské společenství, je ohrožena. Zmizel koneckonců společný nepřítel a současně se Německo stalo zdaleka největším státem EHS, čili hrozilo, že bude společenství dominovat.
Řešením těchto obav a současně problému s inflací se měla stát Maastrichstská smlouva, oficiálně nazvaná Smlouva o Evropské unii. Jejím cílem bylo prohloubit integraci států EHS tak aby nebylo cesty zpět do doby, v níž spolu vedly války, a současně jim opatřit silnou měnu. K volnému pohybu zboží tak přibyl i prakticky garantovaný volný pohyb kapitálu a osob. Účast na nové měně byla podmíněna dodržením striktních kritérií rozpočtové disciplíny (která se v praxi stejně obcházejí), a nad její stabilitou měla dohlížet Evropská centrální banka, vybavená mezi centrálními bankami bezprecedentním stupněm nezávislosti a současně striktním mandátem k boji s inflací.
Paradoxní je, že sám Milton Friedman před zavedením eura varoval, navzdory tomu že motivy k němu mu byly blízké – předpovídal, že když se jeden členský stát stane obětí hospodářské krize, nebude mít v důsledku eura možnost se z ní dostat ven, protože nebude moct devalvovat svou měnu a tím posílit konkurenceschopnost svých firem. Ups.
Navzdory těmto obavám ale byla 90. léta v Unii stejně jako v USA relativně šťastná doba. Euro bylo uvedeno do oběhu až v roce 2000, ale Maastrichtská kritéria pro vstup do něj nutila členské státy šetřit, čímž byla inflace zkrocena, přitom otevření globálních trhů v té době evropským firmám asi přinášelo víc příležitostí než problémů a nezaměstnanost byla nízká.
Konzervativci na pochodu
Nesouvisející obrázek pruských vojáků v bitvě u Waterloo. What a lovely day!
Finanční krize roku 2008, největší od 30. let, a následné dlouhé roky špatných podmínek na trhu práce, vedly ze zřejmých důvodů k oslabení popularity mainstreamových politiků a stran, jejichž program je založen na Chicagské škole. Jejich odpůrcům se sice zatím nedaří zformulovat alternativy přijatelné pro mediánového voliče, opatrného příslušníka střední třídy, který normálně rozhoduje volby, pokud věci nejdou kompletně tam, kam slunce nesvítí, ale už získávají mnoho nespokojených hlasů.
Jako hlavní alternativa vůči mainstreamu se v současnosti prosazuje ideologie, které budu podle Kašpárka říkat konzervativní nacionalismus, nebo nacionální konzervatismus (ano, je to jedno). Lépe organizovaná je v EU, ale v USA také existuje, a Donald Trump je jeho šampionem. Trumpův úspěch v republikánských primárkách ukazuje, že republikánští voliči by rádi, aby se jejich strana soustředila o něco méně na snižování daní (hlavně bohatým) a snižování veřejných výdajů, a o něco více na boj proti hrozbě nelegálních imigrantů a proti „teroru politické korektnosti“.
Konzervatismus obsahuje řadu tezí, které jdou trochu mimo program Chicagské školy, ale nejsou s ním přímo v rozporu, například v oblasti rodinné politiky. Ve dvou otázkách ale Chicagská škola a konzervativci v rozporu jsou:
a) internacionalismus Chicagské školy se s konzervativním nacionalismem neslučuje
Příznivci Chicagské školy, tedy nejen ekonomové, ale i mainstreamoví politici, jsou relativními optimisty ohledně možností a prospěšnosti mezinárodní spolupráce v hospodářské oblasti. Konzervativci se na jimi prosazované mezinárodní obchodní dohody dívají s podezřením, protože omezují státní suverenitu a omezují možnosti státu chránit domácí firmy před zahraniční konkurencí (to má společné NAFTA i EU), a zahraniční investory také mnohdy nevítají s otevřenou náručí.
S tím souvisí i migrační politika. Mezi mainstreamovými stranami nebyla a není shoda na tom, kolik imigrantů mají země pustit na své území. Zdá se ale, že rozvoj obchodních vztahů s relativně chudšími zeměmi, který je důsledkem uplatňování programu Chicagské školy, vede ke zvýšení ekonomické imigrace z těchto zemí. V USA rozhodně došlo k nárůstu mexické a později čínské imigrace zhruba v době, kdy se uvolnil obchod s těmito zeměmi. Nacionální konzervativci přitom omezení imigrace pokládají za svoji hlavní prioritu. Tím vzniká střet mezi konzervativci a lidmi, pro něž je prioritou hospodářský růst. V USA tudíž Chamber of Commerce (hospodářská komora), reprezentující podnikatelskou sféru, má na imigrační politiku názory blízké demokratům, ač je jinak celkově bližší republikánům.
b) nacionální konzervativci často požadují od zaměstnavatelů větší společenskou odpovědnost než Chicagská škola
Příklad: jedna možnost, jak zajistit sociální stabilitu v době finanční krize, je státní přerozdělování. Tomu ale konzervativci nedůvěřují. Jejich alternativa je, že se prostě zákonem nařídí zaměstnavatelům, aby se chovali odpovědně a usilovali o zachování sociální stability, i když to bude na úkor jejich zisku. Kupříkladu tím, že budou kupovat od domácích výrobců namísto levnějších zahraničních, a tím přispívat ke zvýšení zaměstnanosti, nebo že nebudou propouštět zasloužilé zaměstnance, i když pro ně momentálně nemají práci, atd.
Proč je nacionální konzervatismus tak populární v krizových dobách?
Výše jsem se zmínil o prezidentských volbách roku 1992, odehrávajících se v době vysoké nezaměstnanosti, v nichž zvítězil Bill Clinton. 19 % hlasů tehdy dostal protestní kandidát Ross Perot, člověk dost podobný Trumpovi, akorát ještě bohatší a ještě větší blázen. To on tehdy posbíral hlasy nacionálních konzervativců.
Mám jistou teorii z oboru amatérské psychologie, proč jsou nacionální konzervativci pro voliče hlavní alternativou vůči Chicagskému programu v dobách hospodářských krizí:
V krizových dobách totiž voliči chtějí především stabilitu. K ní mohou pomoci státní intervence. Pokud si ale titíž voliči hodně cení nezávislosti na státu, což lze předpokládat u lidí, kteří předtím volili strany prosazující program Chicagské školy, patrně se nedívají na státní přerozdělování moc přívětivě. Nacionální konzervativci nabízejí jiný způsob nastolení stability – řád založený na společných tradicích.
Jak do toho zapadá Sanders?
Tohle je Bernie Sanders
Právěže vlastně nijak. Rozhodně není nacionální konzervativec – obranu tradičních hodnot od něj nečekejte. Sám si říká demokratický socialista, čili sociální demokrat (see what I did here?). Jádrem jeho programu je zvýšení veřejných výdajů a státem vedená radikální reorganizace finančního sektoru.
To jsou věci, které vycházejí z tradic sociálně demokratického hnutí, ale sociálně demokratické strany v EU je už neprosazují (neříkám, zda je to dobře nebo špatně). Program Chicagské školy, který tyto strany víceméně převzaly, je založen na premise, že starý program sociální demokracie, jehož kořeny sahají k Marxovi, nefunguje a historicky selhal.
Sanderův úspěch ale naznačuje, že sociální demokracie se politicky vrací do Ameriky. Nejde jen o to, kolik získal hlasů, ale od koho – Sanders vítězí mezi nejmladšími voliči v primárkách, a mladí lidé volí většinou demokraty. Budoucnost je plná příznivců Sandersova programu. A protože nemalá část republikánů zřejmě opouští agendu zmenšování státu a namísto ní chce jako prioritu konzervativní nacionalismus, je klidně možné, že v budoucnu budou Spojené státy podle obvyklého (samozřejmě velice vágního a subjektivního) chápání „levicovější“ země než Evropská unie.